„Jéé, no to víš, že se mi ta knížka líbí! Trefils to naprosto přesně. Vlastně až tak moc, že už stejný titul doma mám.“

Rozmohl se nám takový nešvar. Stále častěji autoři knih představují své hlavní hrdinky jako alkoholičky, závislé na prášcích proti úzkosti. Nevím, zda je to nový módní trend, ale ani v této knize to nebylo jinak.

Setkávám se s nadějnou spisovatelkou Lucií Hlavinkovou. Autorka žije v Brně, píše povídky, fejetony i skutečné příběhy. Věnuje se psaní, ale spisovatelkou z povolání ještě není. Dříve na Filozofické fakultě učila religionistiku, v současné době učí angličtinu a je překladatelkou. Jejím dalším velkým koníčkem je vyšívání a výroba společenských kabelek.

Máme tu podzim. Období huňatých dek, velkých hrnků s čajem, teplých ponožek, dýňových polévek a barevného listí. Takže až si vydlabeme každý tu svoji dýni, zachumláme se do postele a budeme si číst. Ale co to bude? Blíží se nám Halloween, chtělo by to nějaké tajemné čtení, plné napětí a nejlépe i duchů, nemyslíte?  

Představte si, že jste uvězněni v domě, bez možnosti cítit slunce, vítr, déšť. A to dlouhých deset měsíců, jen pár místností, léky a víno. Ze mě by se buď stala alkoholička, nebo blázen. A u Anny Foxové jsem si zpočátku nebyla jistá, jestli není obojí.

Co čtete v létě nejraději? Převládají oddechovky s tématy cestování, lásky, léta a sluníčka stejně jako u mě? Nebo to máte přesně naopak a toužíte se ochladit alespoň v knize, tím pádem upřednostňujete severské detektivky a thrillery? Nebo prostě zůstáváte věrni svému žánru, který čtete stále, bez ohledu na roční období?