Michaela Klevisová patří mezi jednu z nejčtenějších českých autorek detektivních románů. Za prvotinu Kroky vraha získala v roce 2008 Cenu Jiřího Marka pro nejlepší detektivní knihu roku, a podruhé ji obdržela roku 2012 za román Dům na samotě. Před několika dny vyšla její zatím poslední kniha Letní slunovrat s novou hlavní hrdinkou – Terezou Fabiánovou.

Kniha Letní slunovrat je prvním dílem nové série s hlavní postavou vyšetřovatelky Terezy Fabiánové, která byla inspirována herečkou Terezou Kostkovou. Jaké to je, když se z prvního nápadu a inspirace stane reálná kniha? Z čeho máte největší radost?

Že jsem ten nápad opravdu zrealizovala. Dlouho jsem plánovala, že bych vedle své série s vyšetřovatelem Bergmanem napsala detektivní příběh se ženou v hlavní roli. Měla jsem už nachystanou zápletku, ale pořád jsem si nebyla jistá, jak by měla nová hlavní hrdinka vypadat a jaká energie by z ní měla vyzařovat. Pak mě jednou pozvali do rozhlasu, do pořadu Blízká setkání, kde mě zpovídala Tereza Kostková. Po rozhovoru jsme si ještě povídaly a já se na ni najednou podívala a došlo mi: To je ona! Najednou jsem věděla, že se dívám na svoji kriminalistku. Že bych chtěla, aby vypadala jako Tereza, měla její styl, charisma… Byla to obrovská náhoda. Kdybych tenkrát do toho pořadu nešla, postava kriminalistky by se nejspíš vyvinula úplně jinak. Těší mě, že jsem ten nápad dotáhla do konce.

Tereza Fabiánová má charisma a šarm Terezy Kostkové, ale jaké vlastnosti podle vás musí mít dobrá vyšetřovatelka? V čem je Tereza jiná než ostatní detektivní hrdinky?

Dobrá kriminalistka určitě potřebuje všímavost, kombinační schopnosti, logické uvažování, odolnost proti stresu a jistou tvrdost, ale zároveň se jí hodí i empatie, protože ta jí o podezřelých a svědcích ledacos prozradí. Tereza se od většiny detektivních hrdinek, které znám, liší hlavně tím, že v sobě má určitou jemnost. Není to drsňačka, která nosí černou koženou bundu, je potetovaná, kouří, pije, mluví sprostě. Baví ji zdůrazňovat svou ženskost, kvůli drobné postavě na některé lidi působí až křehce. Jenže zároveň má velkou vnitřní sílu.

V rozhovoru ke knize Vraní oko jste zmínila, že nová série bude mít tři díly. Nerozmyslela jste si to? Máte už představu o tom, kam se bude příběh Terezy Fabiánové ubírat?

V hrubých obrysech jsem si pro Terezu vymyslela tři příběhy. Chtěla bych, aby vyšetřovala pořád u sebe doma, na Jindřichohradecku – na rozdíl od Bergmana, který cestuje všude možně po republice i do zahraničí. A nevím, jestli by mě bavilo psát delší sérii odehrávající se v jedné oblasti – myslím, že trilogie bude stačit. Rozmyšlený mám i Terezin osobní příběh, ale zatím nic neprozradím.

Vaše detektivka se odehrává v malé vesnici na Jindřichohradecku. Čím vás tahle oblast okouzlila?

V tom kraji jsem strávila spoustu času s přítelem na dovolených. Protože to prostředí dobře znám, snadno se mi o něm píše. To byl asi hlavní důvod, proč jsem se rozhodla pro Jindřichohradecko. Vesnička Medenice je smyšlená, i když je pravda, že několik lokalit se stejným názvem v tom kraji existuje. Představovala jsem si ji někde mezi Chlumem u Třeboně a Číměří – v oblasti, kde se podél hranice s Rakouskem rozprostírají rozlehlé lesy. V místech, kde končí roviny s rybníky a začíná kopcovitější krajina.

V příběhu se prolíná krimi zápletka s atmosférou vesnické komunity a spletitými mezilidskými vztahy. Co vás při psaní bavilo víc – stupňování napětí kolem zločinu, nebo právě ty vztahové propletence?

Mě vždycky nejvíc baví vztahové propletence v malých, těsně semknutých komunitách, ty si užívám. Docela ráda bych někdy napsala román založený jenom na nich.

Oslava letního slunovratu hraje v příběhu důležitou roli. Jak jste se na tuto tematiku připravovala? Čerpala jste z historických tradic, nebo jste si vytvořila vlastní verzi rituálů a atmosféry této noci?

Dělala jsem si rozsáhlé a pečlivé rešerše, chodila po knihovnách, hledala informace na internetu, četla různé diplomové práce na toto téma. Snažila jsem se čerpat ze skutečných tradic. Zároveň musím přiznat, že než jsem začala knihu psát, o pohanských tradicích nebo o místech v krajině, ze kterých lidé chodí čerpat energii, jsem nevěděla vůbec nic. Bylo to pro mě dobrodružství, objevovala jsem něco nového.

Ve vyšetřování pracujete s odbornými detaily, například přítomností rozsivek v těle oběti. Studujete odbornou problematiku sama, nebo máte poradce, kteří vám s tím pomáhají a radí vám?

Čerpám z odborných materiálů, z vědeckých prací, studií a skript. Nad kapitolou, ve které se řeší analýza rozsivek, což jsou mikroorganismy, které se dostanou do těla z vody, jsem strávila snad měsíc. Tohle je důvod, proč je psaní krimi literatury náročné. Musíte nastudovat strašnou spoustu fakt. Vždycky když se dostanu k popisu kriminalistických metod, napíšu denně tak nanejvýš jednu stránku. A to jsem ještě ráda.

Detektivky musí držet čtenáře v napětí, nesmí hned prozradit pachatele. Jak pracujete s napětím a dávkováním informací? Máte nějaké autorské triky, jak udržet čtenáře napnuté až do konce?

Je to všechno intuitivní. Mám detektivní literaturu hodně načtenou a to mi při tvorbě pomáhá. Je třeba vkládat do textu různé náznaky, skutečné stopy, ale i slepé uličky, neustále myslet na to, koho bude čtenář podezírat.

Tereza v knize zmiňuje, že by si jednou ráda prošla Stezku Českem. Co vás inspirovalo k tomu, abyste právě tento sen vložila do jejího příběhu? Máte k dlouhým pěším túrám blízký vztah?

Pěší turistika je můj obrovský koníček. Dálkové trasy nechodím, mám totiž problémy se zády a nemohla bych nosit batoh s věcmi na přespání. Chodím jedině nalehko. Miluju co nejdelší jednodenní túry, obzvlášť po horách. Když šlapu do kopce, připadá mi, že žiju naplno. Proto jsem z Terezy udělala nadšenou chodkyni. A jak vznikl nápad se Stezkou Českem? Jednou jsme s přítelem v lese na Jindřichohradecku potkali mladou ženu, která šla sama právě Stezku Českem. Dali jsme se do řeči. A inspirace byla na světě.

Vztahy mezi postavami jsou v Letním slunovratu klíčové. Jak se vám pracovalo s dynamikou vztahů mezi vesničany? Bylo těžké vytvořit síť podezřelých, aniž by byl pachatel hned zřejmý? Hrálo roli, že menší komunita často skrývá hlubší tajemství?

Já vlastně píšu jenom příběhy odehrávající se na malých vesnicích a v těsně semknutých komunitách. Hlavní důvod je, že je mi to prostředí blízké. V dětství jsem trávila hodně času s dědou a babičkou na maličké vsi, odkud děda pocházel. Chodívala jsem s ním od chalupy k chalupě za jeho přáteli a poslouchala klevety, nasávala tu atmosféru. Připadá mi tedy přirozené zasazovat příběhy do míst, kde o sobě lidé navzájem vědí skoro všechno. Anebo si to aspoň myslí. A přitom se pod povrchem schovávají tajemství... Vyhovuje mi tvořit takovou českou verzi Vražd z Midsomeru.

V knize se letmo mihl i Josef Bergman, vzpomínka na něj. Kdy se můžeme těšit na jeho nový případ? Máte již rozpracovanou další knihu?

Už mám vymyšlený a rozepsaný jeho další příběh. Vrátí se do Beskyd, i když ne na úplně stejné místo, kde vyšetřoval ve Sněžném měsíci. Zápletka mě napadla loni v létě, takže jsem na několik měsíců odložila Letní slunovrat a vrhla se na Bergmana. Přišlo to samo, neplánovaně. Najednou se mi prostě začaly hrnout nápady na jeho nový případ. Asi už se mi po něm stýskalo. Ráda bych rukopis dokončila co nejdříve, aby Bergmanovi fanoušci nemuseli moc dlouho čekat. I já sama si užívám každou řádku.

Nesmíme zapomenout ani na knihy Čekání na kocoura, Kocour z Montmartru a Štěstí je zadarmo. V nich jste zpracovala své vlastní zážitky a příběhy. Představte nám je trochu blíže.

Povídkové knihy jsem napsala pro radost. Potřebovala jsem si odpočinout od krimi žánru. I když píšu poklidné detektivky bez drastických scén, stejně je to už ze své podstaty temný žánr. A já najednou měla chuť psát něco odpočinkového, co čtenáře vezme za srdce. A protože miluju zvířata a kočky především, rozhodla jsem se zpracovat příběhy o vztahu lidí a koček (v některých povídkách i psů). Některé jsem sama zažila, jiné mi někdo vyprávěl. Pořád na knihy dostávám krásné ohlasy. Jsou to takové moje srdcovky.