Měla to být jízda, ale pro mne to byl zmatek už od prvního okamžiku. Jak se sakriš jmenuje? Knížku jsem si objednávala on-line pod názvem Foukneš do pěny, ale na zadní straně knižní obálky je ještě dopsáno „jako když“? A stejně tak uvnitř knihy, na jejích prvních stránkách je dvakrát zopakováno „Foukneš do pěny“, s tím, že ale na levé stránce je vždy ještě dopsáno „jako když“. Zmatečně zvolená grafická úprava? Možná, graficky je tato kniha velmi jednoduchá. Nemá označení kapitol, jen tři výrazné černé tečky oddělující jednotlivé pasáže. Dvě stě padesát stránek skoro jednolitého textu, to nevypadá moc přehledně. Ale k obsahu se úprava hodí. Dobře doplňuje zmatek.

Vladěna se vydává na cestu. Neví kam jede a asi ani proč. Její cestu definují dobíjecí stanice. Na svou jízdu si totiž vybrala poněkud nepraktické elektroauto svého bývalého, které nejdřív pěkně objela mincí a pak ukradla. Ne, Vladěna není blázen. Vladěna se jen poněkud nedospěle a nebezpečně (pro zachování bezpečnosti a plynulosti evropského silničního provozu opravdu doufejme, že podobnost s reálnými postavami je čistě náhodná) snaží najít sebe sama.

„Musím se pohnout dopředu, ale v zrcátku zcela jasně vidím, jak vyjíždím dozadu přímo mezi popelnice na tříděný odpad, mozek mi do hlavy vysílá signál, že ten druhý pedál, to bude brzda, holka zlatá, ale noha se mi na něj přesune zoufale pomalu.“ str.20

Vladěna vzbuzuje emoce už od první stránky příběhu. Chová se bláznivě a nepředvídatelně. Zoufale. Svá niterná zranění, kterými se vám ovšem hned na začátku explicitně nepochlubí, to ji musíte napřed poznat, řeší nejhoršími možnými způsoby. Náhodným sexem. Blouděním po silnicích i v myšlenkách. Hledáním chyb v minulosti. Smiřováním se se starými křivdami. Hledáním své pozice jako ženy, matky a dcery. Přitom všem ale balancuje někde na hranici bláznovství, sobeckosti a nechutnosti.

Naprosto nepochybuji o tom, že Radka Třeštíková je inteligentní spisovatelka. Umí vyprávět, nebojí se experimentovat s literárními žánry, stupňuje děj a vzbuzuje emoce (jedno, že jsou negativní). A pokud knihu stejně jako já poctivě dočtete do konce, zjistíte, že v půlce příběhu se ze zmatených indicií stane pečlivě promyšlený příběh, ve kterém do sebe jednotlivosti zapadnou jako puzzle. Přesto mám z její nové knihy velmi rozporuplné pocity. Je rozhodně čtivá a zajímavá, jenže od prvních stránek jsem bojovala s vnitřním hlasem: co to sakra je?! Pokus o proud vědomí jako u Marcela Prousta. Jenže kde je pak nějaký hlubší význam? Problémy extrémní a excentrické postavy vydávané za dnešní běžný ženský mainstream jako v románech Barbary Nesvadbové?

Nevím. Knížku jsem dočetla s pocity „nikdy více“ a „deprese a zmatek“. S odstupem času jsem méně kritická. Nebyl to cíl autorky? Šokovat, čeřit vlny, zkusit napsat něco nového, co nebude prvoplánově líbivé? Možná. Každopádně, nejnovější kniha Radky Třeštíkové je zvláštní. Na to se připravte a raději si na dovolenou vezměte ještě jinou knížku, záložní. Protože mít plán B je někdy lepší, než se bezhlavě vrhnout na cestu Evropou.