Pokud něco dokáže dokonale vystihnout pocit letních dní, pak je to právě tahle kniha. Dny v knihkupectví Morisaki v sobě ukrývají poměrně jednoduchý, ale zároveň milý příběh, motající se kolem mladé Takako. Tu nedávno opustil přítel, a tak se útočištěm jejího žalu nečekaně stane malý antikvariát, který vlastní bláznivý strýček Satoro. A já si tuhle nádhernou jednohubku neskutečně užila!

Na necelých 150 stránkách se skrývá spousta milého humoru, ale taky lásky a zároveň i bolesti dřímající hluboko v srdci. Příběh se odehrává v prostředí jednoho japonského knihkupectví a také malé útulné kavárny. A přesně tohle slovo dílo vystihuje nejlépe – útulné.

„Já si říkám, jestli nemrhám časem, když teď nic nedělám...“

Strýček se na mě zadíval a mile se usmál.

„To si nemyslím. Občas je důležité se v životě zastavit. Je to jen malá přestávka na dlouhé cestě životem. Ty jsi teď loď, která tu na nějaký čas zakotvila v přístavu. Nevadí, že si trochu odpočineš, než zase vypluješ.“

Pokud nejste zvyklí na styl psaní asijských autorů, je možné, že vás kniha příliš neosloví. Věty se na první pohled můžou jevit střídmější, než na co jsme v Evropě zvyklí. Pro mě to však byla příjemná změna, kterou jsem uvítala. V příběhu narazíme na spoustu zajímavých zmínek a narážek na japonské autory, zvyky, jídlo a jiné kulturní odlišnosti, které podpořily vskutku zenovou atmosféru.

Děj je nenáročný, ale svým způsobem i kouzelný a občas taky filosofický. Skrze stránky nahlížíme do života nejen samotné hrdinky, ale také obyvatel malebného městečka Jinbōchō (Džinbóčó), které se mimo jiné pyšní nejdelší ulicí s knihkupectvími na světě! Zabýváme se všedností, což je oproti knihám, které většinou čtu, úplně jiné, ale zároveň nesmírně osvěžující. Příběh poukazuje na lidské osudy a také na fakt, že i ten nejveselejší člověk může skrývat velkou bolest, a lidi bychom, stejně jako knihy, neměli soudit podle obalu.

Dny v knihkupectví Morisaki jsou jako šálek cappuccina. Můžete si jej vychutnat plnými doušky, nebo lamentovat nad přehnanou sladkostí a naivitou. Pro mě byl však příběh přesně tou přiměřenou dávkou cukru, díky které jsem se do poslední stránky blaženě culila od ucha k uchu.