Klára Smolíková se narodila v roce 1974. Patnáct let žila s rodinou v Táboře, z toho deset let učila táborské studenty knihkupectví a knihovnictví, další tři roky působila v Husitském muzeu. Hodně se to projevilo na její tvorbě, protože značná část je právě husitskou dobou ovlivněna.

Vedle celé řady románů publikovala i v časopisech Sluníčko a společně s dalšími autory vytvořila komiksovou revue Bublifuk. Ale pojďme se už podívat na její knížky.

Asi nejznámějším dílem této spisovatelky je Vynálezce Alva, kterého můžete znát i díky populárnímu Večerníčku. Mladý brýlatý kluk v něm vyrábí jeden vynález za druhým a přitom zažívá řadu dobrodružství.

Menším čtenářům nabízí Medvídka Lupa a jeho kamarády. Toho mohou znát i čtenáři časopisu Sluníčko. V knize jsou jednotlivé příběhy rozšířené a obohacené o různé hádanky a hříčky. Kniha zabaví předškoláky i některé školáky.

Celá řada jejích knih potom nabízí poučné, ale přesto velice zábavné příběhy. Velice často jsou historicky zaměřené, ať už s důrazem na již zmiňované Husitství (H.U.S., Husité, Husův dům), knihovnictví (Spolkla mě knihovna, Knihožrouti) nebo historii celkově. V poslední době se autorka zaměřila i na detektivky pro mládež v sérii Tajná dvojka A+B. Píše je společně se svým druhým manželem Jiřím W. Procházkou. Na kontě mají i jednu detektivku pro dospělé s názvem Mrtvá šelma.

         

Na závěr jsme pro vás samotnou autorku krátce vyzpovídali.

Tak hned na začátek mám pro tebe otázku, na kterou jsi už určitě odpovídala milionkrát. Jak vlastně vzniknul populární Vynálezce Alva a jak se dostal do Večerníčku?

Alva je mediální chameleon a má hned několik tatínků. Maminku naštěstí jen jednu. Nejprve se Alva objevil v časopise Mateřídouška v podobě komiksu, a to zásluhou Honzy Smolíka, který pro výtvarnou spolupráci přizval ilustrátora Luďka Bártu. Jenže Luděk je zároveň animátor a střapatého vynálezce doporučil Miloši Zvěřinovi, dramaturgovi Večerníčku. Nakonec se to vyvrbilo tak, že já s Honzou jsme napsali scénáře sedmi filmových dílů a Luděk je nejen nakreslil, ale ujal se i režijního vedení. Já jsem pak byla oslovena, abych podle animovaného seriálu napsala knížku. Docela jsem se s rukopisem trápila, tak jsem si nechala poradit od spisovatele Jiřího W. Procházky. Když jsem pak psala náměty druhé večerníčkové řady, už bylo jasné, že bez mužské imaginace se Alva neobejde. Takže jsme scénář a posléze i jeho knižní verzi dali dohromady s Jiřím, opět ve skvělé spolupráci s Luďkem.

Alvova obliba určitě souvisí s tím, že se na vymýšlení jeho vynálezů a příhod vyřádilo mnoho kreativních hlav. Také cílí na klučičí svět, který se v původní literární produkci pro děti poněkud upozaďuje. Mám radost, když mi rodiče hlásí, že Alva přivedl ke knížkám děti, které do té doby čtení moc nevyhledávaly.

Velká část tvého díla zprostředkovává zábavnou formou dějiny Česka nebo historii knihovnictví. Myslíš si, že je hodně důležité poučit děti a mládež o dobách minulých?

Zkusím tentokrát nemoralizovat. Mě to zkrátka baví. Spolupracuju s muzei, dějiny knihovnictví jsem učila studenty a vždycky jsme si to všichni užili. Pronikat do minulosti je obrovské dobrodružství. Díky takové výpravě najednou rozumíme lépe současnosti – třeba tomu, proč zrovna u nás je tolik knihoven, kdo a proč to způsobil. Nebo proč na Staroměstském náměstí stojí Husův pomník. Teď zpracovávám osobnost Komenského pro velkou komiksovou výstavu a zároveň i do knihy a jsem nadšená, co všechno se dozvídám. Jenže dítě si nepřečte desítky odborných knih a nebude diskutovat s odborníky. Je na mně najít způsob, jak fascinující život Jana Amose Komenského znovu převyprávět.

Proč ses vlastně rozhodla, že svou tvorbu budeš cílit především na mladší čtenáře?

Možná nejde ani tak o rozhodnutí. Zkrátka si mě to našlo. Připodobním to k učení. Nikdy jsem nechtěla učit a nevystudovala jsem pedagogickou, ale filozofickou fakultu. Přesto se ke mně možnost někoho učit – na střední škole, pak na vysoké, v muzeích, na seminářích, při besedách – pořád vrací jako bumerang, jako hozená rukavice, kterou je třeba sebrat. Chuť hledat cesty, jak informace předat srozumitelně a zábavně, jak zřetězit fakta do poutavého příběhu, ve mně zřejmě byla. A s každou další zkušeností jsem byla připravenější čelit novým výzvám. Podobné je to se psaním. Při vymýšlení textů pro mladší čtenáře pod nohama cítím pevnou půdu. Jsem si jistější třeba i proto, že jsem kdysi vše, co jsem napsala, testovala na vlastních dětech. Nyní zase hodně čerpám z pravidelné odezvy na besedách a nejvíc jich mám právě pro mladší čtenáře. V tomto věku navíc probíhá velký zápas o čtenářství. S dětmi z prvního stupně už nemusíš komunikovat přes jejich rodiče a zároveň jsou ještě velmi otevřené a nechají se pro knihy nadchnout. U náctiletých jsou už nůžky mezi čtenáři a nečtenáři doširoka rozevřené.

A nechystáš do budoucna nějaký román pro dospělé?

Upřímně řečeno, tvorba pro děti mi v tuto chvíli přináší daleko větší uspokojení. Jsem moc ráda, že jsem s Jiřím W. Procházkou napsala detektivní román Mrtvá šelma. Byla to velká zkušenost. Doma nám leží rozepsaný druhý díl, pravidelně na sebe upozorňuje a dožaduje se dokončení. Možná mi v nitru chybí ta sebejistota, že mám dospělému publiku co nabídnout. Sám víš, jak moc je český knižní trh zaplevelený množstvím titulů. Čtenáře z knižní nadprodukce bolí hlava a ani je netěší si z té záplavy vybírat. Často sahají po těch nejviditelnějších titulech s obří marketingovou podporou a vše ostatní je odsouzeno k zapomnění.

Napsala jsi už poměrně velké množství knih. Kde pořád bereš inspiraci?

Přestože mám vystudovanou estetiku, téma inspirace je pro mě samotnou záhadou. Zkusím odpovědět jinak. Za ta léta, co jsem na světě, jsem si všimla, že mě práce neobtěžuje, ale uspokojuje. Nejsem moc volnočasový typ. Umím se pro daný pracovní úkol nadchnout a udělat si ho zábavný, zároveň pořád hledám způsoby, jak práci vylepšovat. Coby zaměstnanec nejsem zrovna ideální pracovník, protože kolegy jsem mnohdy nechtěně utahala. V práci jsem vysedávala do noci. Když bylo něco hotovo, stanovila jsem další metu. Pro tvorbu a práci na volné noze je však tohle mé pracovní nastavení ideální. Někdo mě osloví, abych dané téma zpracovala nebo prostě jen něco napsala, a mně se v hlavě rozjede kolotoč nápadů. Pravda je, že nepíšu do šuplíku. Důležitý je ten impulz zvenčí, zbytek už si obstarám sama.

Který z tvých příběhů je pro tebe srdcovkou a proč?

Netrpím nostalgií a hodně zapomínám. Říkám, že si musím v hlavě udělat prostor pro další knihu, proto z ní vymetu stopy po té už dopsané. Když bych si vzala mou starší knihu (a tím myslím třeba jen rok po vydání), četla bych ji jako nový text. Jenže to já nedělám, protože žiju texty, které právě tvořím. Momentálně jsem unesená z příběhu Začarovaný Hvozd, který jsem psala na pokračování do Mateřídoušky a který nyní chystáme s ilustrátorkou Ester Kuchynkovou pro knižní vydání. Chtěla jsem si vyzkoušet fantasy příběh podbarvený slovanskou mytologií, vtipný, a přitom vystavěný na těch nejdůležitějších hodnotách – přátelství, odvazem věrnosti, vytrvalosti, dobru. Snad se mi to povedlo. Mám z něj takový hřejivý pocit u srdce.