Přemyslu Krejčíkovi nedávno vyšel román Mravenci & krevety o fantaskní cestě dvou mladých žen a jedné lvice, ve kterém doslova ožívají mýty a městské legendy. S autorem jsme si povídali o netradičním názvu knihy, detektivním náboji i románu samotném. Ve světě Přemysla Krejčíka totiž nic není nemožné!

Představ si, že máš před sebou čtenáře, který rád čte detektivky, ale ty bys chtěl, aby si přečetl tvou knihu Mravenci & krevety. Proč si ji přečíst?
Čtenáře a čtenářky detektivek by kniha mohla zaujmout poněkud jiným pojetím řešení záhad, než na jaké jsou zvyklí. Detektivní motiv tu sice přítomný je, ale není zdaleka tím jediným, co jsem se pokusil v románu nabídnout. Kdybych to měl rozvést, zaujme snad i skutečnost, že obětmi nejsou lidé, ale tvorové skoro až mytologičtí, podobně je to i s pachatelem. Ale lidé z toho vynechaní nejsou, naše vina je koneckonců nezpochybnitelná.

Co tě k napsání knihy inspirovalo?
Zejména tajemno ukryté za každodenními záležitostmi. Někdy stačí uhnout z vytyčené trasy a objevíme netušené světy. Tohle jsem zkoumal už v románu Rochus, v Mravencích & krevetách se na to dívám zase trošku jinak. Zároveň pokud byl Rochus mimo jiné o nebezpečích overturismu, pak jsou Mravenci & krevety do značné míry výsledkem environmentálního žalu.

Proč název Mravenci & krevety?
Mravenci i krevety tu fungují jako nějaký symbol, ale zároveň – na té primární rovině – tu o ně jde v příběhu. A nejen o ty, které známe. Někteří tvorové jsou v románu nafouknutí do lidských rozměrů, protože když naposled Itálií procházel ďábel, rozhodl se trochu pobavit… Zvířat nezvyklých rozměrů je tu víc, obvykle mají nějaký symbolický význam: Ať už jde o ekologii, izolacionismus, války nebo genderovou nerovnost. Ale taky se při čtení na všechny symboly můžete vykašlat a prostě se jen nechat unášet trochu ujetým příběhem, kde se jisté město v určitý čas a den proměňuje v draka, trenéři jachtingu konstruují pojízdné bazény na korby náklaďáků a novověcí šlechtici vymýšlí tajné šachové kroužky…

V knize se podíváme na spoustu italských míst. Proč se děj odehrává právě v Itálii?
Itálie je plná záhad, historie a úžasných míst, které stojí za prozkoumání i mimo hlavní turistické trasy. Stejně, jako jiná města a obce, mnoho z nich jsem prozkoumal už ve zmíněném Rochovi. Možná mi po jeho dopsání přišlo, že jsem Itálii nevěnoval tolik pozornosti, kolik by si zasloužila. A samozřejmě je to také v tom, že jednoho dne jsem v Pise potkal zvláštní průvod mravenců a zavedli mě do příslovečné králičí nory… a zbytek už najdete v románu, přestože namísto sebe jsem do příběhu zasadil dvě mladé ženy (a jednu plyšovou lvici) s tajemnou minulostí.

V anotaci se píše o prolínání reality a snu. Jak se ti pracovalo s touto hranicí a proč tě to láká?
Je to v podstatě moje věčné téma. To, jak realitu ovlivňují a prostupují sny, které nás odnepaměti fascinují, hledáme v nich skryté významy, a přitom o nich víme pořád tak málo… časem mi taky nějak přirozeně vyplynulo, že zkoumání a protínání té hranice mě přibližuje k další hranici, kterou rád zkoumám a překračuju tam a zpět: Tedy hranici mezi fantastickou a nežánrovou literaturou.

Kniha kombinuje detektivní pátrání, mýty a městské legendy. Jak se ti podařilo tyto roviny propojit?
Upřímně řečeno to šlo dost samovolně. Nepíšu knížky, ve kterých bych si dělal nějaké násilí, tedy většinou (třeba román Srab byl úplně jiný případ). Rozhodně zrovna Mravenci & krevety jsou výsledkem psaní, které mě bavilo, užíval jsem si to ohledávání, propojování a vůbec nejlepší momenty nastaly, když jsem na nějaké místo chtěl přidat skutečný mýtus, pověru nebo legendu. Obvykle jsem totiž začal pátrat a našel jsem příběh, který dokonale zapadal do toho mého – nemusel jsem svůj upravovat, protože to, co jsem zjistil, vypadalo jako kdybych to už při psaní věděl. Možná to znamená, že jsem si vlastně nic nevymyslel, jen odkryl vrstvu reality, která je pestřejší a magičtější, než by se na první pohled často mohla zdát.

Plyšová lvice je v příběhu netradiční postavou. Jakou má pro tebe symboliku?
Je jednou z postav přenesených z předchozího románu. Lvice Daisy tu symbolizuje určitou dětinskost, kterou v sobě mají i dospělí, zároveň poukazuje na určitou hravost příběhu, nicméně příběhu v jádru vážného – nakonec i proto je plyšová lvice postavou snad až nečekaně seriózní. Což ale souvisí i s jedním z dalších témat, která zpřítomňuje: Protože svojí majitelce původně sloužila jako náhražka za opravdu velmi bolestivou ztrátu.

Co pro tebe bylo na psaní této knihy nejtěžší?
Jak už jsem říkal, já se u toho spíš bavil a užíval si to, včetně těch těžších věcí. Náročné pro mě bylo vybalancovat, aby kniha byla zábavná, ale aby nebyla jen zábavná, aby ji bylo možné taky zkoumat do hloubky, jinými slovy, aby byla chytrá, ale ne nudná. Podle ohlasů si troufám říct, že se to povedlo a buď se románem můžete jen bavit, nebo nad ním i víc přemýšlet a objevovat různé vrstvy… Ale úplně nejtěžší bylo najít tu hranici, kdy román trochu navazuje na Rocha, ale zároveň ho lze číst a plně chápat, i když jste Rocha nikdy neměli v ruce. Ověřoval jsem si to tak, že jako beta čtenáře jsem měl jak lidi, kteří předchozí román znají, tak i ty, kteří ho nečetli. A zdá se, že i tohle funguje, z čehož mám velkou radost, protože šlo o pořádnou výzvu.

Jak by sis představoval, že se bude čtenář po dočtení knihy cítit?
Možná trochu smutně kvůli tomu, jak se jako lidi chováme. Ale zároveň s nadějí, že to tak nemusí být, a ještě není všechno ztracené, když se budeme trochu snažit.

Jak relaxuješ a co pro tebe slovo relax znamená?
Poslední dobou jsem možná maličko workoholik, ale jinak knížky, když to jde tak i cestování a objevování, sem tam dobrý film. Miluju galerie moderního umění. Odpolednem proflákaným v kavárně s výhledem taky nepohrdnu, stejně jako časem v přírodě, přestože toho bych měl absolvovat víc a častěji, když už je o tom řeč… A hrozně rád bloumám městem s hudbou nebo audioknihou v uších. Což je fajn relax i u vaření – nemyslím si, že bych vařil nějak dobře, ale vlastně to dělám moc rád. A žena si na moje schopnosti nestěžuje, což je pro mě nejdůležitější.