Michael Třeštík, manžel Heleny Třeštíkové, autor textu

Vaše rodina už osud Katky sleduje mnoho let. Proč kniha vychází až v roce 2020?
Knihu o Katce jsem začal psát už před deseti lety, ale nedařilo se mi najít vhodnou polohu. Nedovedl jsem se vyhnout vlastním komentářům, ale cítil jsem, že tam nepatří, a tak jsem toho po nějakém měsíci nechal. Vloni přišla sama Katka s tím, že o sobě chce napsat knihu. Představovala si to tak, že ona bude vyprávět, my to budeme zaznamenávat a že tak kniha vznikne. Ukázalo se ale, že není schopna vyprávět dostatečně soustředěně na to, aby to bylo použitelné. Vrátil jsem se ke svému původnímu záměru, vzal jsem ty stovky hodin výpovědí, natočených během uplynulých čtyřiadvaceti let a z toho knihu napsal, ale v jiné, autentičtější podobě, než byla moje původní verze.

Co kniha nabízí nového oproti filmovému dokumentu?
V knize je Katčin život před filmem i zhruba deset let po filmu, z období které zachycuje film, ale jsou tam i výpovědi, které ve filmu nebyly. Kniha obsahuje skutečně celý Katčin život.

Jaký vlastně byl Váš osobní dojem z Katky? Litoval jste jí, odpuzoval Vás její život nebo jste se snažil to brát zcela profesionálně a neměl nějaké osobnější pocity?
Když něčí hodně tragický osud sledujete čtyřiadvacet let, těžko můžete nemít nějaké osobnější pocity. Její osud se mě samozřejmě osobně dotýká.

Který okamžik jejího života byl pro Vás nejvíce emotivní a proč?
Například mé ženy se nejvíc citově dotklo narození Katčiny dcerky a Katčina neschopnost se o ni starat. To se mne naopak nijak zvlášť nedotklo, protože jsem to čekal. Mne se nejvíc dotýkají všechny ty okamžiky, kdy Katka něco zapáleně a přesvědčivě sama sobě slibuje, ale při tom sama ví, že to nedokáže splnit a že je to nemožné. Ten nesoulad v mysli, kdy ona něco chce (abstinovat) a při tom to současně nechce chtít, protože ví, že to je vyloučené.

Chtěli jste někdy během přípravy dokumentu nebo knihy s touto prací seknout, protože už toho na Vás bylo moc?
S tím prvním pokusem před deseti lety jsem „seknul“, ne kvůli Katce, ale kvůli tomu, že jsem to nedovedl napsat. Současnou podobu jsem psal na jeden zátah. Bylo to smutné a depresivní, ale potopil jsem se do toho s tím, že se nesmím vynořit, dokud to nebude hotové.

Podle posledních informací to vypadá, že je na tom podstatně lépe. Věříte, že by se mohla závislosti zcela zbavit?
Katčina fyzická výdrž je neuvěřitelná! Už hodně let se divím, že stále ještě žije. Profesionálové mohou mít jiný názor, ale já (jen jako pozorovatel) myslím, že zbavení se závislosti je u Katky vyloučené. Abstinence by ji podle mne dokonce už zabila dřív, než drogy.

Tomáš Třeštík, syn Michaela a Heleny Třeštíkových, autor fotografií

V knize Katka – Příběh narkomanky najdeme celou řadu Vašich fotografií. Je na nich znatelně vidět i Katčina fyzická proměna způsobená užíváním drog a vyzařují z nich silné emoce. Bylo pro vás psychicky náročné takto Katku dokumentovat nebo jste to prostě bral jako pracovní projekt?
Ano, bylo. Katka pro mě není „projekt“. Katka je holka, moje vrstevnice, kterou sleduji dvacet let. Je to blízký člověk, kamarádka. Její sebedestrukce mě samozřejmě trápí. Při focení jsou momenty, kdy to v sobě člověk musí zkusit vypnout, ale když se pak probírá nafoceným materiálem, není to vždy lehké.

Kolik přibližně dohromady vzniklo jejích fotografií? Zveřejňoval jste nebo zveřejníte ještě další, které se do knihy nevešly?
Nemám to přesně spočítané, část je focená na film, část digitálně. Fotil jsem to v průběhu dlouhé doby, takže v tom mám trošku bordel. Těch společných setkání mohlo být odhadem šedesát, spíš víc, takže v knize vše není, ale snažili jsme se vybrat to nejlepší.

Jsou některé fotografie natolik extrémní, že byste je veřejně ani neukázal?
Ano. Jsou fotky, na kterých byla Katka v tak nedůstojném stavu, že jsem se nakonec rozhodl je nezveřejnit. Nepřinášely žádnou další informaci, jen by ubližovaly. A po dohodě s vydavatelem jsme nakonec nezveřejnili několik fotek, na kterých Katka kupuje drogy. Nechtěl jsem anonymizovat tvář dealera, to v knize nikde neděláme, tak jsme je nakonec vyřadili.

Měl jste s Katkou někdy třeba konflikt kvůli tomu, že si nepřála, abyste ji v nějaké situaci fotografoval?
S Katkou ne. Když jsem měl pocit, že je situace za hranou a Katka by nechtěla, abych fotil, nefotil jsem. Ale takových situací nebylo moc. Občas se ozval někdo z Katčina okolí, ale Katka nade mnou držela ochrannou ruku. Já uměl rychle vysvětlit, o co mi jde, takže situace se tím pokaždé naštěstí uklidnila..

Ukazoval jste nějaké fotky z tohoto projektu i Vašim dětem, případně jim vysvětloval úděl ústřední postavy?
Zatím ne, děti jsou malé. Dceři je sedm let, synovi pět. Koncept drog a závislosti jim zatím není úplně jasný, takže by to asi nemělo moc smysl. Už vědí, co je alkohol a vědí, že může být nebezpečný. Chápou, že jsou lidi, co nemají kde bydlet, protože lidi bez domova potkáváme občas v parku a povídáme si o tom. Ale na setkání s  takovou devastací života, kterou prošla Katka, mají myslím ještě pár let čas.

Jakým směrem byste se chtěl ve své fotografické kariéře do budoucna vydat? Chystáte momentálně něco nového?
Věnuji se teď sérii klasických portrétů, klidné práci v ateliéru. Našel jsem v tom linky, které mě baví rozvíjet, snažím se to nějak propojit s textem, užívám si to a baví mě to.

Zdroj foto: Tomáš Třeštík