Co mají společného David Lagercrantz a Karin Smirnoff? No přeci pokračování zámé krimisérie Stiega Larssona Milénium! Karin Smirnoff, populární švédská autorka, která nadchla čtenáře originálním a svérázným pojetím literatury již ve své prvotině Můj bratr s hlavní hrdinkou Janou Kippovou, nás nechala nahlédnout do zákulisí svých příběhů a naprosto nás okouzlila. 

Jaká byla vaše první myšlenka nebo pocit, když jste dostala nabídku napsat pokračování série Milénium Stiega Larssona? Měla jste radost, nebo spíš obavy?
Měla jsem radost a byla jsem překvapená. Velmi překvapená. Lisbeth Salanderová, jednoduše úžasné!

Trilogie Milénium, potažmo Lisbeth, byla v té době ve Švédsku již velmi známá. Vy sama jste předtím knihy četla?Ano, četla jsem je myslím v roce 2005, kdy ve Švédsku vyšly, a velmi se mi líbily. Četla jsem i knihy Davida Lagercrantze, autora, který v sérii následně pokračoval. Byla jsem velmi dobře obeznámena s jeho stylem psaní.

Jedna věc je psát vlastní příběhy vlastním stylem, druhá pokračovat v budování toho, co je již vystavěno, protože zde jsou jistá omezení. Postavy jsou dány, svět nějak funguje, je třeba držet se určitého autorského stylu a také směru. Jak vnímáte tento rozdíl? A do jaké míry jste v rámci série Milénium měla svobodu v psaní?
Myslím, že je obrovský rozdíl psát román a psát detektivní román, ale v obou případech jde o příběh, chcete něco sdělit. Hlavní odlišnost tkví v tom, že v detektivce potřebujete zápletku a řešíte nějaký zločin, což pro mě osobně není až tak zajímavé. Víc mě zajímá, proč lidé dělají, co dělají, vztahy mezi nimi, a následně sledování nastavené linie. Jistě, zdědila jsem Lisbeth Salanderovou a Michaela Blomqvista a samozřejmě jsem je zachovala, ale snažím se ty dvě postavy psát podle svého. Teď jsou trochu starší, trochu odlišnější. Mění se, jak stárnou, a už nejsou ve Stockholmu, ale na severu Švédska. Mezi tím, co bylo a co je teď, je tedy hodně rozdílů. Myslím, že knihám, které vyšly dříve, byla věnovaná dostatečná pozornost, pro mě už to však není tak přínosné. Velmi respektuji své předchůdce, ale snažím se psát po svém, vlastním stylem. Nemůžu pouze kopírovat Stiega Larssona a jeho jazyk, to by nebylo dobré. Snažím se být svá. Nejsem svázaná žádnými pravidly, nikdo mi neřekl, jak mám nebo nemám psát, kam směřovat a podobně. Nemám žádná taková omezení. Pochopitelně by asi byl hodně špatný nápad zbavit se postav Michaela Blomqista a Lisbeth Salanderové, ale jinak si můžu s příběhem dělat, co chci.

Trochu navazující otázka... Několikrát jste zmínila autorský styl. Styl vašich prvních knih je velmi specifický. Rezignujete na psaní velkých písmen, interpunkce, hodně si s textem hrajete. Zajímalo by mě, jak vás napadlo oprostit se od tohohle všeho. To je hodně specifické.
Ta myšlenka pochází z devadesátých let, kdy jsem psala na stroji a příšerně mi to nešlo. Řekla jsem si, že když tohle a tamto vynechám, bude to pro mě jednodušší. Udělala jsem to a jazyk to úplně proměnilo. Když jsem začala psát první knihu o Janě Kippové, asi před osmi lety, přemýšlela jsem o tomhle stylu, že by bylo zábavné jej použít. Spojila jsem to s nářečím severního Švédska, k jehož zachování se snažím přispět. Protože pokud se nebude používat, bude zapomenuto. Pro Janu Kippovou jsem tedy vytvořila vlastní jazyk. Nepoužívám čárky, jména nepíšu s velkými písmeny… Vycházím z toho, že zvířata neznamenají o nic méně než lidé, tak proč psát jména lidí s velkými písmeny na začátku? Tohle všechno jsem si dala dohromady a přemýšlela, jak napsat něco, co se bude dobře číst. Setkávám se s knihami, kde jsou velmi dlouhá souvětí, u nichž je někdy těžké udržet pozornost, neztratit se. Proto jsem se rozhodla používat krátké věty, jež se snadno čtou, text neustále směřuje kupředu… to je mému stylu bližší.

Dvě z vašich knih o Janě Kippové byly přeloženy do češtiny – Můj bratr a Naše matka. Co pro vás bylo inspirací pro tuto sérii? Kde se vzal nápad na příběh? Dovedu si představit, že po dokončení takových knih ve vás může zůstávat určitá temnota. Jak se jí zbavujete, jak ji dostáváte z těla?
Myslím, že ta temnota zůstává víc ve čtenáři než ve mně, protože já jako autorka vždy vím, co se stane. Nápad na příběh vznikl, když jsem se hlásila na univerzitu. Součástí přihlášky měl být nějaký text, a tak jsem napsala první kapitolu. Říkala jsem si, že když mi povyrostly děti, je možná na čase začít s autorským psaním, nezůstávat jen u novinařiny. Na škole jsem v psaní pokračovala a po prvním roce dvouletého kurzu už jsem měla napsané tři knihy a jednu z toho před vydáním. Příběh mimo jiné nastoluje téma násilí na ženách, což je důležité, protože k němu dochází tak často. Když jsem začala pátrat mezi lidmi, ukázalo se, že překvapivě mnoho mých blízkých a známých s ním má osobní zkušenost. A děje se to po celém světě, jde o velký problém. Chtěla jsem napsat příběh mladé ženy, jejíž minulost je v ní stále živá, ač se s ní snaží vyrovnat. Setká se se svým bratrem-dvojčetem. Oba se s minulostí vyrovnávají různým způsobem. Bratr je velmi destruktivní, pije a opakuje určité způsoby otcova chování, Jana se naopak snaží využít kreativitu, aby se s vyrovnala s problémy. Knihy této série zahrnují více témat. Jsou o odpuštění, o kreativitě, o tom, co pro nás představuje umění, jak důležité je. Dnešní politici se snaží stále více ukrajovat z financí na kulturu a umění, a tím i na mladé a jejich možnost projevit kreativitu. To je velmi smutné, takže i to v příbězích zdůrazňuji. Kreativita je mnohdy řešením pro lepší život, pro pomoc jiným. Namísto destruktivity udělat něco dobrého.

Přesto si myslím, že pokud píšete tak silný a drsný příběh, který obsahuje téma, o němž jste mluvila, tedy násilí na ženách, musí vás to nějakým způsobem ovlivnit. Máte nějaký rituál, jak se zbavit myšlenek na něco takového?
Já to nechci dostat z hlavy. Věci, které se mi v životě staly, s nimiž jsem se musela dávno vyrovnat, nejsou tímtéž, o čem píšu. Mé knihy nejsou o mých rodičích, otec byl skvělý člověk, stejně tak matka, je to prostě fikce. Inspiruji se osobním životem, což ale neznamená, že jde o mé příběhy. Témata jsou drsná a smutná, mám z nich obavy, ale ve společnosti se stále moc neděje. Násilí je zde pořád, nejen proti ženám nebo dětem, ale i proti přírodě, globální násilí, které má dopad na celý svět. Když se o něm přestane psát, umlčí se téma, o němž je velmi důležité mluvit. Ve svých knihách se nesnažím objektivizovat oběti, nesnažím se nic romantizovat, nepíšu o pasivních obětech. Všechny mé ženské hrdinky jsou velmi silné. Mohou se mstít, mohou odpustit, mohou zapomenout, jít kupředu, mohou udělat mnohé. Možná se tak neděje ve skutečnosti, ale v rámci fikce všechno tohle lze. Moje knihy promlouvají především k lidem ve Švédsku, příběhů Jany Kippové se tu prodaly spousty výtisků, mám čtenáře od čtrnácti až do devadesáti let, muže i ženy, protože knihy nejsou napsané jen pro ženy nebo z ženské perspektivy. Skvělé na Janě Kippové je, že nemá omezený pohled na svět, dokáže porozumět druhým, chápe je a nesoudí. A o tom chci psát. Když něco veřejně řeknete, všichni to hodnotí, zatímco v knihách se můžete vyjadřovat mnohem svobodněji.

Navázala bych na to, co jste právě řekla. Vy a Jana Kippová. Jsou mezi vámi nějaké podobnosti? Je něco vašeho, co jste přenesla do hlavní hrdinky?
Ano, myslím, že ano. Ono je celkem nemožné psát o ženské hrdince v ich-formě a nějakým způsobem do toho nezahrnout sebe. Použila jsem toho hodně – od věcí, které vím, po ty, co jsem zažila, umístila jsem děj do vesnice, kde žiji, protože tam znám každý kout, každou část lesa, vím, jak věci vypadají, jaké z nich mám pocity, vzala jsem si něco ze skutečných tamních osob... Myslím, že tak to mám snazší, nemusím si tolik vymýšlet, dělat rešerše. Do psaní nevyhnutelně zahrnete vlastní perspektivu, myšlení, protože jste to pořád vy, kdo píše. Každý spisovatel to tak dělá. Jana Kippová je trochu nespolečenská, což dovedu i já. Je trochu konzervativní a striktní. Je ráda, když jsou věci po jejím. I já taková někdy jsem. Ona loví, já jsem lovívala. Rybaří, já také rybařím. Píšu o věcech, které znám, aby vše vyznělo realističtěji.

Blíží se Vánoce a v České republice je tradičním dárkem kniha. Skoro každý pod stromečkem nějakou najde. Je tomu tak i ve Švédsku? Obdarujete své blízké knihou?
Ano, i u nás je to velmi časté. Kniha je skvělý dárek. Moje děti nejsou zrovna velcí čtenáři. Jsou příliš zaměstnané životem, knihy moc neocení, ale přesto jim je kupuji. Měly by číst. Četly aspoň mé knihy a líbily se jim. Čtení je nesmírně důležité. Dokáže vám přiblížit tolik věcí! Nemůžete všechno znát, ale můžete si o tom přečíst. Kniha vám vlastně zprostředkuje zkušenost, pomůže pochopit jiné lidi, přijmout je, být tolerantnější a méně omezený.