V rámci nakladatelství Cattacan jste se rozhodli vydat několik děl spisovatele Františka R. Krause (1903–1967). Můžete o něm čtenářům stručně říci pár informací?

SF: Myslím, že nejlakoničtěji to vyjádřil v názvu své literární studie o Františkovi R. Krausovi pan František Cingr: „Souputník Kafky, Broda, Urzidila, Kische i bratří Čapků“. A přidám výrok Krausova přítele a velkého propagátora jeho díla Arnošta Lustiga: „František Robert Kraus, který není v literárním slovníku. Člověk ze stejného fládru jako Jack London, Albert Londres a Curzio Malaparte a Egon Erwin Kisch a Isaak Babel nebo Adolf Rudnicky. Jeden z mých předčasně zemřelých kamarádů.“

František R. Kraus byl pražský židovský novinář a spisovatel, který se znal se všemi významnými představiteli tzv. Pražského kruhu, který mj. i díky svému jazykovému vybavení byl jako reportér přítomen řadě významných a tragických událostí u nás i ve světě (nástup Hitlera, Anšlus Rakouska, události kolem Sudet a Mnichovské smlouvy). Válku prožil v terezínském ghettu a později v Osvětimi a jeho přidružených táborech, utekl z pochodu smrti… A své zážitky zaznamenal formou literárních reportáží. Byl pravděpodobně prvním spisovatelem, který psal o holocaustu (jeho první kniha vyšla již v létě 1945). A je příznačné, že u nás zůstal téměř zapomenut, zatímco ve světě byl mnohem známější.

Proč jste si vybrali zrovna tohoto, dnes už značně zapomenutého tvůrce? Nebáli jste se, že by projekt mohl být ztrátový?

SF a VD: Nejprve jsme si tohoto autora vybrali proto, že jsme dostali příležitost. Již od počátku projekt vznikal ve spolupráci se spisovatelovým synem Tomášem Krausem. Nejdříve byla rozhodující úcta ke člověku, který toho tolik zažil a podal svědectví. Čím více jsme se ale ponořovali do jeho díla, tím důležitějším motivem se stala jeho literární kvalita. Získali jsme jistotu, že jde o literární objev, neboť, i když pan Kraus jako novinář a spisovatel nezůstal ani u nás zcela neznámý, některé oblasti a aspekty jeho díla se nyní skutečně objevily poprvé, a to v překvapivě výrazné a silné podobě.

Spolupracujete na něm i s autorovým synem Tomášem Krausem?

SF: Samozřejmě. Tomáš Kraus nám nabídl zpracování rukopisů svého otce a spolupráce s ním je velmi intenzivní. 

Postupně by měly vyjít všechny jeho knihy a rukopisy, nebo jen některé vybrané?

SF: Pro knižní vydání postupně zpracováváme všechny rukopisy, které nám Tomáš Kraus předal. Některé z nich dosud publikované nebyly, některé částečně časopisecky (většinou zkráceně a upravené). Předpokládáme vydání ještě tří až čtyř knih z rukopisů, o výběru reedicí již dříve vydaných knih se ještě radíme a rozhodneme se později.

Minulý rok vyšla první část s názvem Povídky ze Svrabové čtvrti – Zmizelý svět židovské Prahy. Proč se zrovna tato kniha stala tou úvodní? 

VD: Ono to odpovídá časově; autor v tomto výboru popisuje dobu první světové války a první republiky až do počátku okupace. A právě povídky tohoto svazku jsou tím objevem. Mnohé nebyly dříve vůbec publikovány, jiné vyšly ve zkrácené podobě většinou v tiskovinách Židovské náboženské obce a jinde nebyly známy. Pan Kraus byl znám (hlavně ve světě) jako spisovatel s tématy holocaustu, o jeho dalším literárním rozměru téměř nikdo neměl ani tušení. A při tom právě zde se František R. Kraus představuje jako spisovatel s mimořádně bohatým jazykem, s osobitě pojatými tématy, s věrně vykreslenými charaktery postav i neokázalý, ale o to věrněji a silněji působícím postižením genia loci Prahy. Kromě literárního zážitku jsou tyto „objevené a objevné“ povídky bezesporu přínosem i jako osobité Pragensie a poodkrývají neobyčejně poutavě poněkud zasunutou a poodvrácenou tvář života v meziválečné Praze.

Před několika týdny ji potom následoval i titul A přiveď zpět naše roztroušené, který už se věnuje především holocaustu. Jak těžká byla editace tohoto několik desítek let starého díla?

VD: Ano, bylo to velmi náročné. Hodiny a hodiny rešerší, konzultací s odborníky…

Zaujaly mě tzv. poznámky pod čarou na konci většiny kapitol. Občas v nich rozporujete některé informace sepsané autorem. Čtenář by si přitom mohl říct, jak to můžete vědět lépe něž on, který to osobně zažil a sepsal jen krátce po válce…

VD: To, že dnes některé události vidíme přesněji, je pochopitelné. Autor podával bezprostřední svědectví (na papír je jako živé zážitky zaznamenával od března 1945 do léta téhož roku), ale kontext událostí je často lépe vidět s odstupem, který vězni koncentračních táborů nemohli mít. O řadě věcí nevěděli, jiné si interpretovali jen na základě kusých údajů, dohadů, šeptandy. Nás všechny (včetně spisovatelova syna a vnuka), kteří jsme na rukopise pracovali, naopak překvapilo, jak málo je toho, co bylo potřeba okomentovat, dovysvětlit. Jako reportér se pan Kraus ukázal být neobyčejně přesným a vnímavým. I když některá fakta prostě nemohl znát v širších souvislostech, konkrétní popis událostí, ale naopak i obecný nadhled a pochopení jejich významu je mimořádně vystihující.

Působilo na vás vyprávění hodně emotivně nebo jste nad ním vůbec nepřemýšleli a brali to jen jako práci?

VD: V té chvíli, kdy jsem to vnímal emotivně, jsem nedokázal pracovat. To prostě nešlo. Při práci jsem se musel, přes veškerou úctu k autorovi a k jeho utrpení i tragédii jeho spoluvězňů, od emocí oprostit. Pomohla mi představa, že tak se prý chovají chirurgové při náročné operaci: i když by lékař nikdy neměl zapomenout na to, že léčí člověka, při samotné operaci se musí zaměřit na „techniku“, a vnímat a řešit „věc samu, problém“. Snadné to ale vůbec nebylo.

SF: Čtení jednoho z málo dochovaných originálů knihy byl i pro mě velmi silný emotivní prožitek. Nestydím se za slzy, které mi nekontrolovaně stékaly po tváři… Poté jsem skenovala rukopisy a kontrolovala přepis. Byla to psychicky velmi náročná práce. Dodnes se mi vracejí vzpomínky na ty hrůzné události a vybavují se mi jednotlivá jména. Nejčastěji Jakobea. Krásná, mladá holandská dívka z povídky-reportáže o osvětimském rozparovači.

Pro mě asi nejvýznamnější částí je úsek o Terezíně, který je opravdu podrobný. Navštívili jste během zpracovávání textu toto místo, případně máte to v plánu?

VD: Spolupracovali jsme s vynikajícím odborníkem z terezínského muzea, doktorem Vojtěchem Blodikem, sám jsem ale v Terezíně už léta nebyl. Jen jsem jím často projížděl na cestě do Litoměřic a pokaždé mi bylo tísnivě. Tam nemohu zaujmout onu „pozici chirurga“… „Z oken autobusu“ jsem ale sledoval, že se atmosféra, duch místa, pozitivně mění. Minulost je potřeba ctít, ale je zároveň dobře, když ji život začíná přebíjet. Skutečně si dovedu Terezín představit třeba jako universitní kampus (takový nápad tuším existuje) plný mladých lidí žijících si svůj studentský život. Věřím, že mnoha lidem to může připadat jako urážlivé a respektuji to. Ale domnívám se, že to ve skutečnosti vůbec urážlivé není.

SF: V minulosti jsem Terezín navštívila několikrát spolu se svým synem. Také jsem dobře poznala Osvětim. Před pár lety jsem se podílela na vzniku hraného dokumentu o úspěšném útěku dvou Čechoslováků z tohoto koncentračního tábora.

Ilustrací se chopil rodinný přítel Krausových Ivan Bukovský. Jak vznikla tato spolupráce? Souhlasil s ní ihned, nebo jste ho museli přemlouvat?

SF: Ivana Bukovského, jednoho z nejvíce uznávaných současných malířů, oslovil Tomáš Kraus. Jejich otcové byli přátelé a spolu prošli celou tu anabázi z Prahy do Terezína, Osvětimi a dalších nacistických lágrů. Je zcela logické, že v jejich přátelství oba synové pokračují. S Ivanem jsme si hned padli do oka a spolupráce s ním je vynikající. Je to báječný člověk.

Myslíte si, že je stále potřeba si připomínat hrůzy druhé světové války? Nevyšlo už na toto téma dostatek knih?

VD: Je to stále potřeba – z úcty k těm, co tehdy trpěli, ale hlavně (i když se to neříká) z pudu vlastní sebezáchovy. „Je to snadné jako přechod od dobra ke zlu“, tak nějak charakterizoval vítězný nástup nacismu spisovatel Johannes Urzidil. Ano, je to nesmírně snadné. Ideje budou příště jiné, ale ta šílená lidská ochota, ba přímo nadšení mučit a zabíjet jiné v zájmu „naší pravdy“ (samozřejmě, u většiny grázlů účelové propojené s osobním profitem), ta zůstává. Historie se přímo neopakuje, i když se to často říká. Ale nové tragédie se rodí ze stejných starých lidských omylů, emocí, hlouposti. Rozpoznat onen bod zvratu, z něhož již vše pádí k další dějinné tragédii, je těžké. Více než analogie k historickým událostem (ty se budou odehrávat jinak) nám pomůže úsilí o porozumění charakteru postav dějinného dramatu, jejich prožitků, jejich hodnocení dobra a zla, toho, co jsou v jejich jménu ochotni a schopni vykonat… Ale jde samozřejmě také o to, jakým způsobem si budeme ty minulé hrůzy, jejichž počátky vždy tkví v lidských hlavách, připomínat. Velkohubý patos a účelové moralizování „ve jménu dobra“, stejně jako „povinná úcta“ mohou někdy napáchat větší škody než primitivně podaná otevřeně nenávistná osvětimská lež.

Jakým směrem se bude nadále ubírat nakladatelství Cattacan? Chystáte nebo máte ve snech nějaké další podobné projekty?

SF, VD: Nikdy jsme nechtěli být nakladatelstvím jednoho projektu. Vydáváme například edici kratších úvah, esejů, zamyšlení Maličkosti – s odkazem na Chestertonův výrok, že „maličkosti mohou být někdy ohromné“. Zatím vyšly dva svazky: Skryto ve slovech (úvahy nad významem i zneužíváním slov) a půvabný vtipný „meditační cestopis“ Tatranka v Hanoji, chystáme další.

Vydáváme také knížky pro děti a knihy vlastivědné. To slovo dnes nefrčí, neboť pár hlasitých hlupáků si ztotožnilo slovo „vlastenec“ se slovem „nacionalista“, ale to je škoda. Patří k nim náš asi nejúspěšnější titul Šumava. Hranici přecházejte po půlnoci od Viléma Hrácha o šumavských převaděčích, i rozsáhlá bohatě vybavená publikace Praha mosty spojená, zatím nejpodrobnější dílo o pražských mostech, jejich historii, architektuře, lidech i „politice“ kolem nich. Plánů a nápadů je více než sil a času, ale je to mnohem lepší, než kdyby tomu bylo obráceně.

Knihy naleznete na stránkách Dobrých knih: https://www.dobre-knihy.cz/autori/frantisek-r-kraus-28409.htm.