Nedávno Vám vyšla nová kniha Případ Kláry P. Je to pokračování knihy Kolotoč strachu, nebo jde o zcela odlišný příběh?

Lze říci, že se jedná o volné pokračování Kolotoče strachu. Kolotoč je moje prvotina, mám radost, že se líbí i po čtyřech letech. Dnes bych jej napsal krapet jinak, ale svůj účel splnil. Ozvala se mi řada lidí, že jim čtení příběhu pomohlo. A z toho mám upřímnou radost.

Nelze si nevšimnout, že jste novou knihu vydal pod jiným vydavatelstvím. Je tato spolupráce pro Vás větším přínosem?

První dva romány vyšly pod Bránou, ale na další spolupráci jsme se již nedohodli. Každopádně byla to Brána, která mě „udělala“ a patří jí za to dík. Nové nakladatelství Olympia mi ovšem nabídlo lepší podmínky…, tak už to prostě bývá. Obálka Případu se velmi povedla.

Máte rozepsanou další knihu? Čtenáři již netrpělivě vyhlíží Vaši knihu Ve stínu levandule.

A kdyby jen jednu. Mé další dílo, které nyní píšu, se jmenuje Ve stínu levandule. Je to příběh z válečné Francie, který se věnuje genocidě pařížských židů za druhé světové války, popláčete si. Knížka zasahuje do současnosti, vnučka po odsouzeném válečném zločinci se snaží očistit jméno svého dědečka, bude to nervák a myslím, že taky moje stěžejní dílko.

Nedávno jste se po letech vrátil na „místo činu“, a tím je Dětský domov. Opustil jste tak ředitelské křeslo v Domově důchodců. Byla to pouze změna zaměstnání, nebo prostě jen máte rád práci s dětmi, které potřebují domov?

Povolání se seniory jsem pověsil na hřebík po čtyřech letech. Obdržel jsem zařízení, které nebylo v kondici, a to jak z pohledu péče o seniory, tak z pohledu personálu. Za čtyři roky se podařilo tento domov dostat nahoru, personálně stabilizovat. V roce 2018 jsme dostali titul nejlepšího domova z pohledu péče, cenu jsme přebírali v Praze. No, a já jsem si řekl, kdy jindy odejít, když ne teď. Od zřizovatele jsem za svou práci obdržel i poděkování ve formě medaile, společně s finanční odměnou, kterou jsem přenechal děvčatům v domově seniorů, protože úspěch domova byla především jejich zásluha. Nyní řediteluji v dětském domově, ano, přesně v tom, kde jsem začínal jako zástupce ředitele. Vstoupil jsem zpět do řeky, která se stala inspirací pro Kolotoč strachu. Jak řekl jeden z mých dlouholetých kamarádů, který je v ústavu pedagogem již 25 let: „Jak tomu propadneš, je to na furt!“ Když jsem před nedávnem jel do Prahy a čekal jsem na vlak v Olomouci, rozrazily se dveře od nádraží a skočil na mne asi třicetiletý chlap, po jehož blízkosti stála mladá žena a dítě. Byl to už dospělý muž, který byl v našem dětském domově v době, kdy jsem v této branži začínal. Sdělil mi, že má práci, byt, šťastné manželství, za vše, co jsme pro něj v dětském domově udělali, mi ze srdce poděkoval. A to bylo lepší než vyhrát ve Sportce. Proto jsem se rozhodl, že se do dětského domova, kde jsem začínal, musím vrátit, že mne ta práce prostě baví. A ejhle, byl vyhlášen konkurz na ředitele, no a jářku, ono to vyšlo.

Sociální sítě hýbou světem a ve vašem případě je známo, že jste založil facebookovou stránku, kam vkládáte krátké příhody z vašeho soukromého života. Jsou velmi vtipné a setkávají se s velkým úspěchem. Plánujete tyto příběhy vydat i knižně?

Navíc chystám knížku povídek, které průběžně zavěšuji na svůj oficiální spisovatelský FB. Celkem se lidem povídky líbí, jsou to takové mé životní zážitky, protože já nějak tu smůlu přitahuji víc, než je zdrávo. Ale lidi se při čtení povídek baví – a to zase baví mne!

Je o Vás známo, že do svých knih vkládáte osudy lidí, které znáte, a tudíž vycházíte ze skutečnosti. Jste se svými „předlohami“ stále v kontaktu? A poznali se ve Vašich knihách?

U Kolotoče to tak bylo 100%. Jediný, kdo hrdinku poznal, byla bývalá ředitelka našeho děcáku. Jinak nikdo jiný. S hrdinkou Kolotoče v kontaktu jsem. Návrat z pekla má rovněž reálnou předlohu, je to příběh, který mi vykládala moje babička. Případ Kláry P. je uměle vsazen k dějovým postavám z Kolotoče, protože to tak čtenáři chtěli, zajímalo je, jak to s hrdiny Kolotoče je dál. A Klára P. skutečně existuje. Dokonce vím, ve kterém vězení se nyní nachází.

Jaký máte názor na dnešní českou literární nabídku?

Jsem na ni celkem naštvanej. Těch knížek s milostnými zápletkami, on businessman a ona nebohá prodavačka, romány z dálného východu, ne, to není pro mne. A většina z nich má tak kýčovité obálky, jsem konzerva. A jak jsem řekl několikrát, vrchol české, respektive československé literární tvorby, vidím v Karlu Čapkovi.

Vaše žena má svůj nádherný obchůdek s ručně šitými věcmi. Stále platí, že nenachází čas na přečtení Vašich knih?

Moje žena je to nejlepší, co mne v životě potkalo. V současné době naše tříletá dcera chodí premiérově do školky a máme z holčičky velkou radost. Ovšem jedná se o období, kdy všechno objevuje, na vše se ptá a chce nás oba mít neustále „za zadkem.“ Proto večer, až dcera usne, padáme na „hubu“ zase my dva. Žena ale opravdu moje rukopisy nečte. Pro tento účel mám svých šest prvočtenářů, kteří mají tu čest moje věci číst jako první. A jsou kritičtí, což mi vyhovuje. Žena ráda čte moje krátké povídky. Jak jsem již řekl, na spisovatelském FB jich najdete několik. Lidi je mají rádi.

A ze zcela jiného soudku. Za chvíli budou Vánoce, jak probíhají přípravy na tyto nejkrásnější svátky v roce u Vavříků?

Moje holky mají se mnou Vánoce celý rok (směje se). Tak ale s naší dcerou to je velká legrace a těšíme se na její reakce pod stromečkem.

Co byste popřál svým čtenářům do nového roku?

Přeji všem úplně hrozně moc všechno nejlepší, hlavně zdraví. A bděte, teda vlastně ČTĚTE!