Na pultech knihkupectví se na konci července objevil již šestý případ Josefa Bergmana s názvem Sněžný měsíc. Zatímco dvě předcházející knihy se odehrávaly především v zahraničí, nyní se konečně vracíte do Čech. Bylo to na popud fanoušků, nebo už Vás nebavilo vyšetřování v cizině?

Ohlasy fanoušků byly tak padesát na padesát. Někdo mi třeba napsal, že si knížku Zmizela v mlze koupil jen proto, že se odehrávala v Norsku, a díky tomu objevil celou moji řadu. Někteří čtenáři detektivek jsou dokonce vůči české produkci vyloženě nedůvěřiví a prozradili mi, že si moji knížku koupili vlastně omylem, když ji považovali za dílo nějaké norské autorky… Začínají se mi teď ozývat čtenáři s dotazy, jestli se ještě do Skandinávie vrátím, že by si to přáli. Jiní dali přednost návratu Bergmana do Čech. Já se ale nakonec při výběru prostředí řídím jenom tím, odkud se mi zrovna v tom období chce psát. Musím si vybrat takové místo, které mi bude blízké a bude mě zrovna v té době bavit.

A proč zrovna Beskydy? Mají pro Vás nějaký osobní význam?

Je to jedna z mých nejoblíbenějších oblastí v celé České republiky. Důvodů je spousta. Mám tam přátele, jednu z nejlepších kamarádek, takže tam často jezdím. Okouzluje mě beskydská příroda, hluboké lesy, horské louky. Moc se mi líbí, že příroda v Beskydech není protkána asfaltovými cestami, které hyzdí většinu pohraničních lesů v Čechách. Když vyrazíte na výlet, můžete se celý den toulat po nezpevněných lesních cestách a pěšinách, cítit se opravdu součástí přírody. Navíc beskydská krajina působí pozitivně, nedýchá z ní pochmurná atmosféra typická pro pohraničí poznamenané vysídlováním původních obyvatel. Lidé se tam starají o majetky, které patřily jejich prarodičům a praprarodičům, mají k nim proto vztah a je to opravdu znát. Navíc Beskydy jsou jediná oblast v České republice, kde žijí medvědi, vlci i rysi. Je hezké vědět, že se nacházíte v místě, kde tahle zvířata žijí. Tohle všechno hrálo roli, když jsem se rozhodovala, kam zasadit další příběh.

Značná část děje je umístěna na horské samoty. Máte ve svých knihách raději odlehlá místa, nebo městské prostředí?

Mám raději odlehlá místa, nejen ve svých knihách, ale i v reálném životě. Cítím se dobře, když mám okolo sebe volný prostor, zeleň, klid, co nejméně lidí. Uklidňuje mě to. K venkovskému životu jsem tíhla od dětství. Narodila jsem se sice v Praze, ale bydleli jsme na jejím okraji, kousek od domu byl les, pod oknem mi běhali bažanti a zajíci. I tak jsem se ale nejlíp cítila s prarodiči na maličké vesnici, kde nebyl ani obchod nebo hospoda. Nejraději bych tam s nimi žila natrvalo, a když si mě rodiče odváželi do Prahy, vždycky jsem to obrečela. I teď sice v Praze bydlím, ale v domě se zahradou, na které trávím spoustu času. Když mi to počasí dovolí, tak píšu pod starými stromy, po kterých běhají veverky, a tuhle svoji přírodní bublinu opouštím minimálně. Moje profese mi to naštěstí umožňuje. Takový ten městský život s častým chozením po restauracích, kinech, divadlech a obchodech mě neuspokojuje. Takže do centra se vydávám, jen když opravdu musím, nebo když se tam mám setkat s přáteli.

V příběhu se zaobíráte i ochranou zvířat a pytláctvím. Jedná se z Vaší strany o určitou výzvu k tomu, aby se lidé lépe chovali ke zvířatům, a především je nestříleli?

Ano. Když jsem před dvanácti lety začínala psát detektivky, šlo mi především o to stvořit napínavý příběh. Postupem času jsem si ale uvědomila, že už mi poutavá zápletka nestačí, že cítím potřebu něco svojí tvorbou sdělit. A moje poslední kniha Sněžný měsíc vznikla vyloženě z potřeby promluvit o něčem, co mě trápí. Přesně si pamatuju okamžik, kdy ten nápad vznikl. Na internetu jsem si přečetla, že v Beskydech našli uhynulou rysí mámu, která zemřela poté, co ji postřelil pytlák, ona nemohla dál lovit a zřejmě zahynula hlady a vyčerpáním. Zůstala po ní dvě koťata – ochránci přírody je s ní předtím vídali na záběrech z fotopastí v lese. Rysice koťata ještě kojila a ona bez mámy nemohla přežít. Psalo se u toho, kolik rysů ročně vystřílí pytláci a jak jsou v podstatě nedopadnutelní, protože nikdo z jejich známých je neudá a je těžké proti nim získat důkazy… Když jsem si tohle přečetla, padla na mě obrovská deprese z toho, jak se my lidé chováme ke zvířatům. Pak mě napadlo, že svět sice sama nezměním, ale můžu udělat to, co je v mých silách, abych na problém nelegálního střílení velkých šelem upozornila. Proto jsem se rozhodla napsat knihu Sněžný měsíc. Pokud by třeba jen u jediného člověka změnila jeho nahlížení na naše soužití s rysy, medvědy a vlky, tak to nebyla marná práce.

Ke knize byl natočen atraktivní trailer, který už má přes 100 000 zhlédnutí. To je na video podobného typu poměrně hodně. Myslíte si, že jsou knižní trailery důležité při propagaci, a jak se Vám líbí?

Samotnou mě to překvapuje, protože se v propagaci na internetu vůbec neorientuju – sama ani nepoužívám sociální sítě. Sledovanost mého traileru ale dokazuje, že je to skvělý způsob, jak dát lidem o knížce vědět. Z traileru jsem nadšená – líbí se mi, že je zpracován filmovým způsobem, klidně by to mohla být upoutávka na nějaký celovečerní film.

estože mnoho autorů má i více knih s jedním hrdinou, ani šest není zrovna málo. Netoužíte někdy po vytvoření nového vyšetřovatele nebo vyšetřovatelky? Neštve Vás už někdy Josef Bergman?

Po jiném vyšetřovateli netoužím, Bergmana mám ráda a baví mě o něm psát. Spíš mám chuť odpočinout si zase na nějaký čas od žánru detektivky. Asi to udělám, až dopíšu sedmého Bergmana, na němž pracuji teď. Dříve jsem krimi občas prokládala sbírkami odpočinkových povídek o lidech, kteří (jako já) milují kočky. Bylo to takové lehké čtení na léto a já u psaní vyloženě relaxovala. Teď bych ale měla chuť napsat něco delšího nedetektivního. Příběh, který bude prostě o lidech, ne o zločinu. I když napětí by v něm chybět nemělo :-).

Čtete hodně detektivek – a pomáhají Vám inspirovat se při psaní vlastních?

V poslední době už moc ne. Jsem spíš tím žánrem přesycená. Navíc už vůbec nevychází typ detektivek, jaké mám ráda. Příběhy o sadistických masových vrazích s detailními popisy toho, co provádějí, nejsou nic pro mě. Jenže mi připadá, že v poslední době autoři detektivek vůbec nic jiného nepíší! Vůbec nechci číst o zlu, krutostech, z toho jsem úplně znechucená a okamžitě knížku odkládám. V mých knihách nic takového nenajdete, ani náznakem. Dobrá detektivka je pro mě taková, která se inteligentně zabývá vztahy mezi postavami, předloží motivy a nechá nás hádat, kdo to mohl být… Baví mě proto ze současných autorek třeba Tana French, ta píše ze života. Občas se i vracím ke starším krimi od klasiček jako je P. D. James nebo Ruth Rendell – sice už jsem všechny četla několikrát, ale strašně rychle zápletky knih i filmů zapomínám, takže za dva tři roky se do čtení můžu pustit znovu :-).

Dáváte si po napsání knihy nějakou pauzu, nebo rovnou pracujete na další?

Dosud vždycky jsem si dávala pauzu, cítím se totiž obvykle po intenzivním psaní dost unavená. Navíc zápletka musí v hlavě uzrát, a to nějaký čas trvá. Letos jsem se ale dva měsíce po odevzdání rukopisu pustila do další knížky – zčásti proto, že jsem měla zápletku už celkem promyšlenou, a pak také proto, že jsem se rozhodla hodně omezit novinářskou profesi a chci se už věnovat hlavně knihám. Přece jen je to něco mého, co se rozvíjí, do čeho mi nikdo další nemluví, co mám pod kontrolou… Mělo by to pro mě být prioritou!

Děkujeme za rozhovor. Už brzy bychom se měli dočkat i několika autogramiád, kde si budeme moci nechat Sněžný měsíc podepsat.