Ale pěkně od začátku. Byla jednou jedna česká rodina, která se rozhodla odjet do Itálie a zůstala tam šestnáct let. Krásných, vínem a vůní italského slunce prosycených šestnáct let. Otevřeli si malý obchůdek v dolomitském podhůří a nic nenasvědčovalo tomu, že by idyla byla jednou něčím narušena. Ale přišel rok 2020, začínalo jaro a Itálií se začalo plížit pozvolna neštěstí. Zlo, kterému se říká COVID 19. Koronavirus, který začal pomalu zabíjet.

Kdybychom nevěděli, co slovo COVID znamená, znělo by nám to jako hororový příběh, viďte. Ale víme, že tak to bohužel není, a ví to moc dobře i autorka knížky Marta Kučíková, provozující malý krámek v malebné Itálii. Žena, která se strachem a obavami, jako všichni Italové, sledovala bedlivě počty nakažených, počty zemřelých a počty uzdravených. Žena, která se snažila dál dělat svou práci a usmívat se na stálé zákazníky, ačkoliv to přes roušku nebylo vidět. Žena, která nám, českým čtenářům, ve své knize ukazuje, jak se viru postavit čelem a přežít.

V této nelehké době jsem ke knize přistupovala s nedůvěrou, bála jsem se, že budu číst jen o hrůzách, které vir v Itálii napáchal. Ale rozhodně tomu tak není. Marta Kučíková nám s jemným nadhledem popisuje každodenní život v počátcích pandemie, s humorem a jemností nás vede hrůzami, kterých se Italům dostalo. Setkávání se s místními ženami, které kvůli zákazu vycházení, jen uklízí, vyvařují, perou, s muži, kteří místo dvou lahví grappy najednou kupují čtyři, s dětmi, pro které povolení být maximálně dvě stě metrů od domu zní jako rajská hudba, to vše se četlo neuvěřitelně lehce.

Nejednou jsem se smála, nejednou mi při čtení bylo nesmírně smutno. Autorka dokázala nemožné, najít humor i tam, kde se ho pandemie rozhodla zadusit. A za to jí patří můj velký dík.