Když Esther najde v pozůstalosti své maminky krásnou, ornamenty zdobenou krabičku, její překvapení nezná mezí. Ukrývá v sobě starou svatební fotografii mladého páru, oblečeného v exotických svatebních šatech. Její matka se na fotografii šťastně usmívá a Esther nemá nejmenší tušení, kdo je ženich po jejím boku. A jak se vůbec mohlo stát, že je její matka nevěstou v arabské zemi? Rozhodne se vydat do Dubaje, města tisíce světel, aby vypátrala tajemství, o kterém neměla nejmenší tušení. Její cesta je ale od počátku provázena spíš otázkami než odpověďmi, a za chvíli má dojem, že ji někdo sleduje na každém kroku. Objeví starý dům, ve kterém její matka žila se svým manželem, který ji zlomil srdce. Odkrývá tajemství matčiny služebné a její lásky a záhy je jasné, že stále, i po letech, se zde najdou lidé, kteří pečlivě střeží tajemství, které mělo zůstat zapomenuto.

Hlavní protagonistka příběhu, mladá Esther, stojí před důležitou životní křižovatkou. Musí se vzdát svého dětství, které definitivně skončilo matčinou smrtí, a smířit se s tím, že i ona měla svůj vlastní život, než se jí narodila. Sebevědomá a cílevědomá zdravotní sestra se musí vydat tisíce kilometrů daleko, do naprosto odlišné kultury, aby poznala svou matku. A to, co nalezne, trochu pokřiví její náhled na maminku, která jí byla nablízku vždy, když potřebovala.

Daniella Tully se českým čtenářům představuje již po druhé. První kniha Hotel u jezera stínů se mi osobně líbil velmi, ale její druhá kniha si pár hvězd musí upsat. Příběh nebyl špatný, to vůbec ne. Měl tu správnou dávku tajemství, minulost, která měla zůstat skryta, byla tajemná až až. Ale kniha byla mírně naivní a jednoduchá, jen málo uvěřitelná. A stejně jako napovídá název, snad byl i příběh jako z Pohádek tisíce a jedné noci, jen jej nevyprávěla Šeherezáda.