To se ode mne nedozvíte, přestože jsem přečetla všech třicet kapitol téměř jedním dechem. Úspěch tohoto trochu netradičního milostného románu totiž závisí především na tom, jaký druh čtenáře jej drží v rukách. Všichni sice budete číst příběh psaný v ich-formě a odehrávající se ve dvou časových rovinách, ale jak jej budete vnímat, záleží především na vašem pohlaví, věku a životní situaci.

Takže zapomeňte na tradiční evropská antidiskriminační pravidla a držte se následujících rad:

  • Pokud jste muž, vraťte tuto knihu zpátky do poličky v knihovně nebo knihkupectví a už se k ní nikdy, nikdy, opravdu nikdy nepřibližujte. Je to brak!
  • Pokud jste žena mladší 20 let, přestože naprosto milujete Colleen Hooverovou, „ukažte, že máte koule“ a vraťte tuto knihu zpátky do poličky tak, jak radím čtenářům mužského pohlaví výše. Tohle není příjemná romance pro teenagery. I když je tak od vydavatelů označena.
  • Pokud jste žena starší 30 let a rozhodla jste se nemít děti, doporučuji vám také dát ruce pryč.
  • Ale pokud jste žena, která již děti má, je ve fázi „snažení“ či očekávání (nebo jste osoba s extrémně vyvinutou schopností vcítit se do pocitů ostatních – a neleze vám to po třech stránkách na mozek), vrhněte se do čtení. Tohle se vám bude líbit.

To nejlepší v nás vypráví příběh Quinn a jejího manžela Grahama. Potkají se v den, který Quinn považuje za nejhorší ve svém životě. Přede dveřmi bytu, mezi jehož stěnami právě prožívají jejich drahé polovičky milostné vzplanutí. Poněkolikáté. A hodně hlasitě. Extrémní situace sbližují. Grahamovi a Quinn sice trvá víc než rok, než si tuhle skutečnost známou z prvních hodin studia psychologie uvědomí, ale manželé se z nich nakonec úspěšně stanou. Jenže život, na rozdíl od amerických filmů, nekončí rozkrojením svatebního dortu. A přináší nepředvídatelné problémy. A to, jak se s nimi vnitřně vyrovnáváme, nevypovídá jen o síle naší osobnosti. Má to vliv i na naše okolí a může jej, přes veškerou lásku – a možná i trochu nechtíc – zničit. Existuje v manželství něco jako plán B?

Pokud budete Quinn vidět jako rozpolcenou a nevyrovnanou osobu, které se momentálně v životě nedaří tak, jak si představovala a naplánovala, pak budete tuto knihu považovat za brak. Podíváme-li se na vypravěčku příběhu nemilosrdně kritickým okem, zjistíme, že její problémy jsou sice z části zapříčiněny objektivními okolnostmi, ale mnohem víc jí ubližuje její vlastní chování. Nejen, že se s problémy neumí sama vyrovnat, dokonce se ani nesnaží vyhledat pomoc a zcela zbytečně se uzavírá do sebe a nechává pohlcovat vlastními domněnkami. Budeme-li však shovívavější a chápavější, uvidíme zraněnou, citlivou duši, která zoufale volá o pomoc, ale nikdo momentálně není na příjmu. A možná budete mít celou dobu pocit, že potřebuje kamarádku, která ji obejme a řekne, že všechno bude dobré, a vysvětlí jejímu manželovi věci, které Quinn vysvětlit nezvládá (proč zatraceně Quinn nemá žádnou kamarádku?).

Než se Colleen Hooverová stala úspěšnou spisovatelkou, pracovala jako sociální pracovnice a na její tvorbě je to vidět. Zná lidi. Témata, kterým se věnuje jsou aktuální, zápletky a myšlenkové pochody hlavních hrdinů promyšlené a uvěřitelné. I když ne vždycky zcela pozitivní.

To nejlepší v nás je smutná kniha. Poukazuje na slabost, se kterou se neumíme vyrovnat s problémy, které bohužel existují. Poukazuje na nedostatek komunikace, který, přes všechny možnosti moderního spojení mezi lidmi, při vážných problémech může nastat. Colleen Hooverová vás ale nenechá Bez Naděje (však tu knihu už napsala), že lepší zítřky nastanou. Jen tuto knihu musíte číst jako skvěle napsaný milostný román a nezařadit ji do kategorie brak hned po mírně rozvleklém úvodu.