Případ Pegasus se do kontextu mysteriózních thrillerů řadí nejen na základě jednoho blurbu. Napětí, historie, tajemství, co otřese základy církve… to vše jsou slova často skloňovaná kolem díla Gregga Loomise, takže srovnávat ho s Danem Brownem není nic objevného. I když se v této době chystá do kin Brownovo Inferno, mysteriózní thriller coby subžánr dnes není na vrcholu popularity. Mladé nakladatelství Mystery Press se rozhodlo jít proti tomuto trendu a ve své teprve deváté publikaci představit českému čtenářstvu Gregga Loomise, beletrizujícího obchodního právníka, a jeho sérii. Nutno zdůraznit že nejde o knihu novou. První čtenáři si Případ Pegasus v angličtině mohli přečíst už v roce 2005 a série má v současnosti devět dílů.
Hlavním hrdinou je Lang Reilly. (Nezní to nějak povědomě? Jakže se to jmenoval ten Brownův religionista?) Stejně jako jeho duchovní otec Loomis je Reilly občanským povoláním právník bydlící v Atlantě. Když mu jednoho dne sestra a synovec vyletí v Paříži do povětří, touha zchladit si žáhu na neznámém pachateli ho vrhne do víru cestování po Evropě. V rychlém sledu rozluštíme šifru na obrazu z Louvru, podíváme se do Říma, Londýna, Oxfordu a opět do Francie. Naštěstí je Reilly nechutně bohatý bývalý tajný agent se spoustou kontaktů na každém rohu, takže přesuny na falešné doklady nejsou žádný problém a blonďaté německé špionky mu do postele skáčou v podstatě samy. Vše je obestřeno děsně tajným tajemstvím. Pozor, spoiler pro všechny, kdo strávili posledních 15 let v atomovém krytu: za všechno můžou templáři a Ježíš byl smrtelník a měl ženu; z jeho potomstva pak vzešla královská linie. Taková třešnička na dortu: jedna z postav se jmenuje Saunière.
Docela živě si ještě vybavuji pocit, kdy jsem při čtení Šifry mistra Leonarda lapal po dechu a říkal si: „Proboha, Vatikán toho autora snad upálí.“ Nic takového se při čtení knihy Případ Pegasus nedostavilo. Příběh byl jednoduchý, řešení hádanek nahodilé, hrdina nadutec a Pan Dokonalý, akční scény nepřehledné, odhalené mystérium předvídatelné a naprosto nudné.
Vedle občasných překlepů (na s. 78 najdeme „lidi středního veku“ a na s. 228 „centmetry“) obsahuje český překlad podivná slovní spojení jako „nuda lidí, kteří se ve službě otravují“ (s. 270) a sem tam vypadne z věty i celé slovo (s. 187: „Řekněte staré kamarádce Nellie, že ten, kdo se dívá, ale nedotýká.“ Co tento člověk dělá, se nedozvíme.)
Pokud si chcete zavzpomínat na doby, kdy vše, co obsahovalo templáře (snad i to víno z Templářských sklepů) bylo IN, pak sáhněte po něčem jiném. Na knize Případ Pegasus není nic, kvůli čemu by stálo za to ji číst, a na obálce by měl stát jediný blurb ve znění: „Až vysloužím, chci do sběru.“
Komentáře
Náhodou, Lang byl celkem vtipný. :) Na rozdíl od Langdona.
Navíc, když už jsme u toho, Brown taky není zrovna originální. Doporučuji přečíst něco od Vandenberga, který napsal většinu svých děl dlouho před Šifrou. Nebo Konec kruhu od Egelanda.
„(s. 187: „Řekněte staré kamarádce Nellie, že ten, kdo se dívá, ale nedotýká.“ Co tento člověk dělá, se nedozvíme.)“ Dozvíme. Jednak je to reakce na výše položenou otázku „Kdo je tam?“, jednak je to narážka na jejich společný zážitek. A když už se rýpat v chybách, tak ta tečka za „nedozvíme“ patří ven za závorku.
Aha! Děkuji za osvětlení :) Nenapadlo mě dosadit si ten nejprostší možný přísudek „být“. Očekával jsem nějaké plnovýznamovější sloveso, alespoň „přijít“. Takhle už to smysl dává. Je tu jiný problém. Nenapadlo mě to patrně proto, že obvykle se na otázky typu „kdo je?“, „kdo tam?“ odpovídá podobně stručně, úderně, typicky: „Tady Lukáš!“ Delší odpověď by měla spíš vysvětlující charakter: „To jsem já, jak jsme se spolu včera domlouvali…“ Ale kdyby mi například poslíček s pizzou na otázku „kdo je?“ odpověděl do mluvítka „vzkažte panu Vlasákovi, že ten, kdo přiváží, ale neužírá…“, asi bych si poklepal na čelo a zůstal o hladu. Nejde jen o toto souvětí. Obecně je v románu v dialozích spoustu neprůhledných eliptických výpovědí, které mně coby čtenáři znesnadňovaly a znepříjemňovaly proces četby.
Vím, že Dan Brown není dvakrát originální (vždyť sama Šifra mistra Leonarda se zakládá na pavědeckém spisku Svatá krev a svatý grál). Do recenze jsem ho pro srovnání použil proto, že je v daném žánru patrně komerčně nejúspěšnější a masově nejrozšířenější a že si o to Případ Pegasus výkřikem na obálce přímo říká.