Jedná se vlastně o takovou rodinnou ságu, v níž se můžete seznámit s osudy hned tří generací Židů. Asi netřeba si připomínat, že holokaust způsobil několika milionům jedinců tohoto náboženského vyznání smrt a zároveň ovlivnil většinu tehdejšího světa. Zejména v okupovaných evropských zemích vládl nacistický teror, v němž byli mnozí minimálně utlačováni a znevýhodňováni.

Georgia Hunter se rozhodla seznámit čtenáře s životním údělem svých předků. Čerpala přitom z osobních vzpomínek mnoha lidí, ať už svých příbuzných, nebo prostě přímých svědků. Vznikl díky tomu opravdu poutavý román, nabízející pohled na skutečné události odehrávající se před desítkami let. Zároveň je však psán velice čtivou beletristickou formou, díky níž dokážete fakta mnohem lépe zpracovat.

Jednotlivé kapitoly vždy popisují určitý zážitek/událost u manželské dvojice, matky a dcery nebo i jednotlivce. Budete se tak přesouvat z jednoho místa na druhé, protože se během války rodina rozdělila a často od sebe byla vzdálena i stovky kilometrů.

Nenajdete tu podrobný popis života v koncentračním táboře, jak to u podobných knih o holokaustu často bývá. Za prvé se do něj žádný z rodinných členů nedostal a za druhé je zde brán zřetel na něco trochu jiného. Autorka si dala hodně záležet na tom, aby vykreslila pocity jednotlivých perzekuovaných, jejich strádání a smutek po vzdálených blízkých.

Zažijete společně s nimi útěk z ghetta, snahu o získání víza do Ameriky, ukrývání se před gestapem, ale i atmosféru gulagu na Sibiři. Často se některé z hlavních postav ocitly jen krůček od smrti a s obrovským štěstím to přestáli. Najdete tu mnoho velice dramatických okamžiků a někdy ani skoro nebudete věřit, že to mohlo takto podobně dopadnout.

Celý příběh je samozřejmě velice dojemný. Osobně se mě nejvíce dotkly situace s malými dětmi. I v tomto případě vyprávění opravdu barvitě vykresluje jejich pocity. Čtenář cítí zmatení těch nejmenších, touhu po normálním životě, případně smutek ze ztráty blízkého.

Georgia Hunter se dokázala tak dobře vcítit do postav románu zejména díky tomu, že píše o vlastních předcích. Většinu z nich sice nikdy nepoznala, přesto jak se říká, krev není voda. Určitě by mě zajímalo, jaké se jí honily hlavou při psaní myšlenky a nakolik se jí osobně celý příběh dotknul.

Měli jsme štěstí je z mého pohledu opravdu výjimečná kniha. Nabízí vynikající spisovatelskou práci, perfektní kompromis mezi románovým stylem a literaturou faktu, a především opravdu silný příběh jedné rodiny, která se navzdory špatnému osudu nevzdala. Úžasný je i samotný závěr, který působí stejně jako celé vyprávění naprosto neskutečně. Tohle prostě mohl napsat jen sám život a s pomocí šikovné autorky vzniklo dílo, jež si zaslouží velkou poklonu.