Příběh se odehrává ve dvou časových liniích. V roce 1990, po pádu Berlínské zdi, navštíví sedmdesátiletá Franziska místo svého mládí – panství Dranitz. Je rozhodnutá zde zůstat na trvalo a dávno zchátralé sídlo opravit. Přijela však z bývalého Západního Německa a lidé v padlém Východním Německu jí mají za zlé, že jim chce vzít bývalá baronka jejich družstevní pozemky a zavřít socialistický konzum, který byl roky v bývalém Dranitzu. Všechny domy jsou v této části šedivé, omšelé a oprýskané. Na rozdíl od pokročilejšího Západu. Nejednou se někdo postará, aby Franzisce ztížil situaci, protože si myslí, že to vzdá a odjede. Ona ale dělá pravý opak. Chce zde žít i se svou vnučkou Jenny, která jí pomáhá vrátit sídlu dřívější krásu.

Další dějová linie začíná roku 1939, kdy Franziska vzpomíná na časy strávené na panství s rodinou, dvěma bratry a sestrou. Poznala zde svou první velkou lásku Waltera Iversena, kterého jí vzala válka.

Když se nastěhuje na panství v roce 1990, začne si povídat s místními, kteří u nich v sídle pracovali a zůstali i po válce a zjistí, že ví mnohem víc než ona sama. Společně začnou rozplétat tajemnou minulost a to, co se vlastně v Dranitzu stalo, když musela s maminkou na příkaz sovětské okupační správy sídlo opustit.

„Je tady. Ach bože! Jejich dům. Pořád tady ještě stojí. Připadal jí menší než dřív, šedivější a prostší. Víc než čtyřicet let v sobě Franziska chovala touhu po tomhle místě. Teď je u cíle. Stále tomu nemůže uvěřit – konečně je opět doma…“

Možná půjdu proti proudu, ale musím říct, že jsem čekala víc. Do poloviny jsem s knihou hodně bojovala, v podstatě se tam nic nedělo. Děj mi přišel zdlouhavý a nudný. Opravdu zajímavých bylo posledních sto stran, i když příběh skončil přesně tak, jak jsem si myslela. Láska a válka mi přišly tak nějak upozaděné všem událostem roku 1990 a tomu, co se dělo okolo panství v té době, včetně oprav domu, či špatným mezilidským vztahům na vesnici. Některé popisy zde byly zcela zbytečné. Kniha má 342 stran, můj názor je, že kdyby jich měla o polovinu méně, byl by příběh zajímavější a měl lepší spád. Rodinných ság jsem přečetla hodně, včetně podobných témat, a rozhodně jich mnoho bylo lepších. Například Krása a jed oleandru, pokud můžu doporučit. Tam žádná nudná ani hluchá místa nejsou, přitom jde o hodně podobný námět.

Venkovské sídlo má krásnou obálku a opět nálepku bestseller, která bývá většinou hodně přeceňovaná. I v tomto případě tomu tak je. Alespoň podle mého. Děj knihy je předvídatelný, zbytečně rozvleklý a nudný. Bohužel. Komu nevadí sáhodlouhé popisy okolí, přírody a všechny možné odbočky okolo, nepotřebuje v příběhu nějak zapeklitý děj a chce si třeba u knihy jen odpočinout, pak by mohlo být Venkovské sídlo přesně pro něj. Je to nenáročné čtení, které nepřekvapí, neohromí, ale nic s ním určitě nezkazíte.