Je na vás, zda Korunu Evropy budete číst jako průvodce po nejvyšších vrcholech Evropy (což je i její podtitul) a tedy si vždy nalistujete příslušný vrchol, vybavíte se informacemi a vrhnete vstříc dobrodružstvím nebo ji „sjedete“ jako cestopis za pár večerů z bezpečí postele v údolí, jako jsem to udělala já. Z tohoto způsobu čtení rozhodně není třeba mít strach, i když kniha svým grafickým uspořádáním působí jako členka knihkupecké kategorie „průvodci do hor“: nejedná se o jednolitý text, ale o oddělené popisy cest na vrcholy včetně praktických informací, mapky, fotografií a doporučení na nejlepší vrcholové pivo.

Na téměř třech stech stránkách autorovy prvotiny je velmi důkladně popsána realizace jednoho nevšedního nápadu. Jaromír Zaoral by mohl být průměrným představitelem naší generace: vystudoval vysokou školu v Čechách, rozšířil si znalosti zahraničním studiem a skončil v pěkné, teplé kanceláři. Kterou však záhy odvážně vyměnil za nejistý příjem profesionálního fotografa a tvrdou karimatku dobrodruha. Alespoň dočasně.

Rozhodl se totiž během jednoho roku pokořit všechny nejvyšší evropské vrcholy. Některé byly „zadarmo“: tušíte co je nejvyšším vrcholem Nizozemí? Někdy bylo třeba asistence horského vůdce: na Gerlachovský štít je povinný, v některých případech autor rozumně zhodnotil své zkušenosti a nepřeceňoval síly – i to je jedním z hlavních sdělení této publikace, nevšedních zážitků lze dosáhnout, aniž by člověk zbytečně riskoval. Protože sdílený zážitek je intenzivnější, oslovil Jarda své kamarády a rodinu s výzvou, aby se k jednotlivým částem cesty přidali. Na tomto místě bych ráda vyzdvihla výběr fotografií. Během cesty jich byly nafoceny „tuny“, použito mohlo být jen pár nejlepších. Přestože krása fotky je subjektivní záležitost, měla jsem pocit, že autorův výběr velmi dobře koresponduje s textem. Příklad? U hory Moldoveanu Peak jsem si říkala, že cestování s rodiči, ať jsou jakkoli skvělí a sportovní, je méně zábavné než s partou přátel, a pohled na Jardův zvláštní, zasmušilý výraz mne v tom jen utvrdil. Jaké bylo moje překvapení, když jsem se posléze dočetla, jaké „problémy“ jeden z rodičů „na cestě připravil“. S obsahem příběhu také zcela koresponduje fotka z vinařství Cricova. Je suchá jako moldavské víno? Já bych tipovala, že spíš jediná vhodná pro oči veřejnosti.

Aby byl svět v rovnováze, nebudu na knížku pět pouze ódy. Trpí jedním velkým nedostatkem – přestože jsou v tiráži uvedeny dokonce dvě odpovědné korektorky nakladatelství, korektura textu byla provedena velmi bídně. Že je někde ve výčtu uveden dvakrát za sebou opalovací krém je zvlášť po Jardových zkušenostech úsměvné, stane se i, že proklouzne automatická oprava, která zamění jméno běžecké legendy Kiliana Jorneta za Kiliana Korneta, ale třeba pojem „španělské TGV“ je opravdu známka nepozornosti a zcela zbytečně shazuje úsilí vložené do projektu. A bohužel se najdou další. A to není pro velký vydavatelský dům zrovna dobrá vizitka.

Kniha je napsaná velice čtivě a přístupně a tím, že se Jarda neprezentuje jako ostřílený horal, se v knize vyskytují situace, při kterých máte chuť mu poradit. Namaž se tím opalovacím krémem, sakra už! Nedráždi toho medvěda! A hlavně, „Billa karta“, když nemáš škrabku! Samotný styl psaní je jednoduchý a trefný. Narozdíl od úspěšného cestopisce Ladislava Zibury, který má v knize také okénka s komentářem, si autor nehraje s češtinou ani se cíleně nesnaží čtenáře rozesmát (ale povedlo se, povedlo). V použitém jazyce je cítit cílení na výkon. A možná i schopnost dotáhnout zamýšlené do konce.

Pro mne byla kniha Jardy Zaorala Koruna Evropy jasnou volbou a příjemným čtenářským zážitkem. Jsem totiž přesně cílová skupina. Ráda se vydávám do hor a mám už pár vlastních zážitků ze skialpů nebo lezení, ale protože vzhledem k „work-life-family balance“ všechny vrcholy Evropy pravděpodobně už nikdy nezdolám, ráda si o tom přečtu. A vám to také doporučuji.