Ještě před omezením pohybu byl v kinech spuštěn zajímavý dokumentární film V síti, který se věnuje nebezpečí internetu pro děti. Následovala ho i knížka Kdo chytá v síti, kterou sestavila Marika Pecháčková, krásnější polovička režiséra filmu Víta Klusáka. Obsahuje řadu rozhovorů s oběťmi obtěžování, ale i jejich predátory. Vyzpovídali jsme samotnou autorku, která nám o knize prozradila bližší podrobnosti. 

V jaké chvíli se u Vás objevil nápad, že by filmový dokument V síti mělo následovat i knižní doplnění? Pozorovala jsem mého muže během práce a mluvili jsme spolu o tom, jak s Bárou Chalupovou dělají film V Síti. Připravovali ho více než dva roky, a tak se to postupně vyvíjelo. Měla jsem, stejně jako dramaturg filmu Jan Gogola, nápad dát mužům z filmu šanci něco o sobě říct. Říkala jsem si, že by diváci měli mít možnost se o nich dozvědět i něco jiného než to, co uvidí ve filmu. Původně jsem Vítovi a Báře navrhla, že se pokusím natočit filmové rozhovory s predátory jako bonus k filmu. Nakonec přišla nabídka z nakladatelství Albatros, že by k filmu chtěli knihu. Tak jsme to vzali jako příležitost pro nápad rozhovorů s predátory. Kdo chytá v síti obsahuje velké množství rozhovorů s herečkami filmu, ale i samotnými predátory. Našel se mezi Vámi oslovenými někdo, kdo s Vámi nechtěl mluvit? 99 % oslovených predátorů se mnou mluvit odmítlo. Oslovila jsem kolem čtyřiceti mužů, kteří s herečkami během natáčení filmu komunikovali. Měla jsem přístup do fakeových profilů všech třech hereček. Sehnat muže, kteří by byli ochotní o sobě promluvit, otevřít svoje Pandořiny skříňky, byl největší oříšek celé knihy. Což mě mrzí. Podtrhovala jsem, že je nechci soudit, že mě jednoduše jen zajímají. Osobně jste se setkala s lidmi, kteří buď virtuálně, ale i fyzicky zneužívali děti. Sešla jste se s nimi sama a neměla jste z nich obavy? Setkala jsem se s nimi sama, bála jsem se, ale když jsme se pak setkali, bylo to dobré. A děsně zajímavé. Jaké tedy byly Vaše pocity při samotných schůzkách? Stejné jako při jakémkoliv jiném rozhovoru. Prostě mě zajímaly jejich životy, oni mi je postupně odkrývali, a já byla zvědavá. Vyprávěli sice dost šílené věci, ale zároveň kvůli nim skoro byli hlavou o zeď, jak toho litovali.  Co říkal Váš partner (režisér dokumentu Vít Klusák) na to , že chcete na základě jeho filmu napsat knihu? A neměl rovněž z některých rozhovorů obavy? Souhlasil s tím, měl z toho radost. Z rozhovorů, myslím, obavy žádné neměl. 

Vyskytl se během Vaší práce na knize nějaký moment, kdy Vás zcela ovládly emoce? Například obrovský vztek na danou osobu nebo naopak velký smutek nad osudem oběti predátora? To myslím trvá dodnes. Je to takový zářez do mysli. Mluvím o příběhu kluka, kterého jeden z predátorů dlouhodobě vydíral, hrál si s ním, citově ho strašně manipuloval, a navíc ho i sexuálně zneužíval. Je to fakt strašný příběh. S tím klukem jsem nemluvila, pouze s jeho maminkou. Zůstal ve mně jak nějaké memento, na které často myslím. Jako kdybych měla najednou větší zodpovědnost něco s tím dál dělat.  Myslíte, že si člověk, který sexuálně zneužívá děti, zaslouží druhou šanci? Nějak se zdráhám odpovídat obecně. Chtěla jsem ty lidi poznat osobně, protože když jsem se dozvěděla, co dělají, vyrostl ve mně pochopitelně vůči nim obrovský předsudek, nenávist a vztek. Proto jsem chtěla vědět víc. Vztek, nenávist i soud zmizel. Ti muži, se kterými jsme mluvila, druhou šanci dostali, a tak jim to přeju. Věřím v ně. Na víc ze své pozice nemám právo. Nejsem odborník na tyto případy. Kdybych byla psycholog a vídala je denně, asi bych mohla říct víc.  Existuje nějaký další materiál, který se už do knihy nevešel nebo jste se ho rozhodla nezařadit? Měla jsem domluvených ještě pár rozhovorů, i s predátory, které už jsem do knihy nestihla dát – kniha vznikla za velmi krátkou dobu. Chcete po momentální koronavirové krizi pokračovat s propagací celého projektu formou besed či jiných programů? Všichni v to doufáme a těšíme se na to. Docela hodně besed se studenty se ještě stihlo, sama jsem na některých byla. A byla to velká síla. S těmi dětmi film něco udělá, nějak se otevřou. A pak můžete přijít vy a dál ty dveře pootevírat a třeba i odcházet s pocitem, že jste ty lidi nějak dobře nasměroval. Já navíc na diskuze chodila s jednou postavou z knihy – s Lucií Krupařovou, která sama sexuální zneužití přes internet zažila a která je skvělá, ochotná o tom úplně otevřeně, laskavě, a navíc dost hluboce mluvit. To děti a studenty myslím hodně zasáhlo. Když jsem to pozorovala, říkala jsem si, že jsem svědkem něčeho velkého. Otevíraly se tam jejich rány. Myslíte si, že může film i kniha dopomoci k tomu, aby rodiče dávali pozor na své děti a více se starali o jejich bezpečnost na internetu? Myslím, že to tak určitě je. Že je to takový automatický vedlejší účinek filmu - a snad i knihy.