Petr Čornej je již řadu let uznávaným historikem a autorem historických knih. Výraznou pozornost mezi širší čtenářskou obcí si získal v roce 2019 obsáhlou biografií Jan Žižka. Zeptali jsme se ho nejen na tento bestseller, ale získali i jeho názor na další tituly o slavném vojevůdci. Navíc nám prozradil podrobnosti o chystané knížečce Husitská revoluce: Události, souvislosti, aktéři.

Jste autorem velice úspěšné biografie Jan Žižka z roku 2019, která dokonce obdržela ocenění Magnesia Litera – Kniha roku. Proč si podle Vás získala takovou pozornost čtenářů, ale i mnoha kritiků a historiků? Asi proto, že je napsána odlišným způsobem, než bývají životopisy jiných velkých dějinných postav. Není to populární povrchní vyprávění, ale ani suchopárné akademické podání, nýbrž pokus přiblížit na základě nejnovějších vědeckých poznatků dnešnímu člověku pozoruhodnou a zároveň rozporuplnou osobnost. Snažil jsem se přitom vyvarovat černobílých klišé a usiloval zachytit Žižku v souvislostech velké, dynamické i převratné doby, jejíž myšlení a hodnoty se podstatně lišily od naší současnosti a kterou nelze posuzovat nynějšími kritérii. Držel jsem se také zásady, že text musí být srozumitelný i v náročných partiích. I mě úspěch knihy, vybavené rozsáhlým vědeckým aparátem, překvapil. Přičítám to i zdařilému grafickému provedení a také skutečnosti, že poslední knižní Žižkova biografie vyšla u nás před půl stoletím. V roce 2020 vyšla o stejném muži i publikace Otomara Dvořáka. Četl jste ji, případně co na ní říkáte? Otomar Dvořák mi svou knihu na počátku října ve Vršovickém knihkupectví osobně daroval. Známe si již několik let, především z Trocnova, kam občas jezdí na stejné akce jako já a kde se mnou natáčel dlouhý rozhovor pro dokumentární seriál o Žižkovi. Možná ho znáte z vysílání CS filmu. Dvořák, mimochodem můj generační vrstevník, vystudoval filmovou scenáristiku, což je na jeho knize patrné. Má švih a je vybavena spoustou fotografií a ilustrací. Sleduje Žižkův život, ale hlavně se zaměřuje na jeho bitvy a osudové životní změny, velký prostor věnuje takzvaným místům paměti, tedy pomníkům, sochám, stavbám, studánkám i nápisům, které se k velkému vojevůdci bezprostředně vztahují. Dvořák má i nesporný cit pro krajinu, to je jeho velká devíza. Samozřejmě, že některé problémy vidím jinak, ale to na mé úctě k Dvořákově práci, která mou knihu vítaně doplňuje, nic nemění. Podíváme se ještě na jeden titul o tomto vojevůdci. Pod názvem Boží bojovník vychází kniha amerického literárního vědce Victora Verneye. Myslíte si, že pohled zahraničního historika na Jana Žižku bude výrazně rozdílný oproti domácím badatelům?   Verney je vnuk slovenských emigrantů, sloužil u amerického námořnictva, vystudoval literární vědu se zaměřením na anglicky psanou literaturu, vyučoval na amerických univerzitách, navštívil i Českou republiku, včetně Tábora, kde získal řadu poznatků v Husitském muzeu. Žižku pojímá hlavně jako geniálního válečníka, jehož působení přibližuje americkému publiku. Zájem kniha pochopitelně vzbudila i mezi českými krajany v Severní Americe. Optika je logicky poněkud jiná, musím ale poznamenat, že zásadní anglicky psanou monografii o Žižkovi vydal v roce 1955 kanadský historik Frederick Heymann. Český překlad Božího bojovníka byl zřejmě načasován k světové premiéře mezinárodního historického velkofilmu o předrevolučním životě Jana Žižky, avšak vzhledem k současné pandemii covidu bylo, pokud vím, uvedení snímku odloženo.

Proč je Jan Žižka i po stovkách let natolik populární osobností, že o něm vychází poměrně velké množství titulů? Nezapomínejme, že současný boom zájmu o Žižku a husitství souvisí i s šestistým výročím událostí husitské revoluce, která propukla v létě 1419 a jejíž první etapa se víceméně uzavírá Žižkovou smrtí. Restrikce bohužel nezvratně vymazaly většinu akcí, které se v předstihu připravovaly, například oslavy vzniku Tábora, založeného v předjaří 1420. To by jistě pozornost věnovanou Žižkovi ještě znásobilo. Osobně se domnívám, že Žižkova popularita není náhodná. Prostě se s pocitem jisté nostalgie i hrdosti hlásíme k největšímu vojevůdci, jakého tato země zrodila, jehož životní osud byl nanejvýš dramatický a který obecný zájem stavěl nad osobní prospěch. Ukažte mi v dějinách člověka jeho formátu, který se, navzdory svým úspěchům a svému postavení, neobohatil a zůstal i na konci života sám sebou! A z jakého důvodu jste si vybral Vy osobně jako jeden ze svých hlavních zájmů právě husitství? To je otázka, na kterou už odpovídám jako kolovrátek. Žižkovské dětství, klukovské hry ve stínu vojevůdcova pomníku, křest, který jsem obdržel v tehdejší Církvi československé, navíc ve sboru Jana Žižky, i celoživotní problémy s očima jsou jistě pádné důvody, proč jsem se nejprve upnul k Žižkovi a posléze svůj zájem rozšířil na celou husitskou epochu. Bohužel je dnes u značné části obyvatel v nemilosti, ale husité přece nemohou za to, že je o pět století později komunisté účelově prohlásili za své předchůdce. Myslíte si, že jsou české děti a dospívající kvalitně informováni o našich dějinách, nebo je tu prostor pro zlepšení? Rozhodně nikoliv, protože současná doba historii celosvětově nepřeje, navíc se opět setkáváme s pokusy dějiny retušovat a zkreslovat v zájmu aktuálních politických zájmů. Jako bychom zapomněli, kam takový přístup vede. To je téma na dlouhé povídání. Velkou roli by jistě měla hrát škola, na prvním místě dobří učitelé, kteří dokážou děti a mladé lidi oslovit. O roli médií a zejména internetu si nedělám, zvláště když občas čtu povrchní, nepoučené a mnohdy primitivní příspěvky či diskuse, žádné iluze. Vyhledávání seriózních dat a interpretací v síti sítí je složité a vyžaduje hodně času. Proto si myslím, že nezastupitelnou roli plní nadále dobrá kniha a také kvalifikovaní popularizátoři historie. Jenže jejich přednášky a semináře navštěvují spíše starší generace. Vaše knihy se věnují výhradně historii. Neměl jste někdy chuť zkusit i zcela odlišný žánr? Třeba detektivku nebo cokoliv jiného? To mě nenapadlo ani ve snu, protože znám své meze. Kdysi jsem si sám pro sebe zkusil povídky, ale byly ubohé. Zvládnu esej a reportáž, tím to však končí. Napsat dobrý román, třeba detektivní, nedovedu. Takový talent mi sudičky do vínku nedaly. Možná na stará kolena napíšu paměti. Ale bojím se, že při mé otevřenosti je nikdo nevydá. A pokud ano, pak se nejspíš dočkám ukamenování. Na letošní rok se chystá vydání Vaší nové (podstatně útlejší) knížky s názvem Husitská revoluce: Události, souvislosti, aktéři. Můžete nám o ní něco prozradit, trochu jí představit? Co se z ní čtenář a zájemce o husitství dozví? Knížka je ve skutečnosti souborem mých statí, které jsem vloni vydával na pokračování v Lidových novinách. Nakladatelství Paseka vybavilo publikaci množstvím černobílých i barevných obrázků. Nejen za to mu patří dík. Čtenář se ve stručnosti seznámí s průběhem husitské revoluce od jejích ranních červánků až po vyhlášení kompaktát a přijetí Zikmunda Lucemburského na český trůn v létě 1436. Vše uzavírá shrnující kapitola, která končí výhledem na období vlády „husitského“ krále Jiřího z Poděbrad, jehož nástup byl zákonitým důsledkem revolučních změn. Vše jsem zasadil do širokého evropského kontextu a doplnil medailony významných osobností. Zkrátka přehledná a čtivá příručka do kapsy, nebo, jak se dříve říkalo, „pro školu a dům“. I tuto knihu jsem psal s touhou připomenout naší společnosti kulatá výročí husitských událostí.