Jana LeBlanc je milovnice knih. Čekali byste od novinářky něco jiného? Na svém blogu Co mi udělalo radost www.comiudelaloradost.cz se se čtenáři často dělí o tipy na knížky a zajímavé postřehy z četby. Ne každý z nás knihomolů ale potřebuje své pocity z přečtené knihy ventilovat v on-line světě. Přesto by si je rád uchoval. Přesně pro takové případy vytvořila Jana LeBlanc společně s ilustrátorkou Martinou Pavlovou Zápisník milovnice knih. A mě nadchnul. Nápadem i provedením. Proto jsem chtěla od autorky vědět víc – o Zápisníku, o čtenářském deníku a vztahu ke knihám.

Zápisník milovnice knih je prezentován jako stylový čtenářský deník. Psala jste si na základní škole nějaký podobný? Pamatujete si ještě, jaké informace o knížkách jste v něm uváděla? Co bylo pro Vás jako malou čtenářku důležité? Co si vzpomínám, čtenářský deník jsem si vedla někdy od páté třídy, ačkoliv jsem chodila do škol, kde to kupodivu nebylo povinné. Dělala jsem to naprosto dobrovolně a s nadšením. Dodnes ho mám schovaný, vlastně je jich několik, moc ráda v nich listuju a pročítám, co jsem si zapsala. Na začátku jsem hodně psala o tom, o čem které dílo je. Četla jsem opravdu hodně a trápilo mě, že dost zapomínám. Postupně jsem se propracovala k tomu, že jsem si zapisovala spíš pocity: jak na mě kniha působila, jak se mi četla, kdo z hrdinů mě bavil a ke komu jsem naopak měla averzi. Z toho jsem pak vyšla i při tvorbě Zápisníku milovnice knih. Kdo ve vás vzbudil lásku ke čtení? A pamatujete si ještě, jaký dětský titul byl pro vás zlomový? Kdy se z vás stala knihomolka? Vyrostla jsem v rodině, kde jsem byla odmalička obklopená knihami. Byly v každém pokoji, na každém stole, takže bylo asi přirozené, že po nějaké sáhnu. Každopádně, opravdová knihomolka se ze mě stala, myslím, díky románům Lenky Lanczové. Když jsem chodila na gymnázium, četla jsem snad jeden denně. Vyměňovaly jsme si je se spolužačkami, dávaly jsme si je jako dárky k narozeninám. Kdykoliv byl v knihkupectví v Bučovicích za výkladem nový výtisk, utíkaly jsme pro něj o polední přestávce. Četla jsem tenkrát i Otu Pavla, Hemingwaye, Kunderu, protože jsem si chtěla připadat dospěle, jako intelektuálka, ohromovat, že čtu „něco lepšího“ a hodnotnějšího. Pravda je ale taková, že jsem tomu tenkrát moc nerozuměla a nejsem si jistá, co by se stalo, nebýt Lenky Lanczové. Myslíte, že se dá „knihomolství“ zdědit? Máte nějaký plán, jak to „navléknete“ na své dítě? Nebo už jste raději začala? Těžko říct. Můj bratr vyrostl ve stejném domě jako já, ale nečte a knihy si skoro nekupuje. V co ale věřím je, že když je člověk doma obklopený knihami, najde ke čtení cestu spíš než v prázdném bytě. Můj osmnáctiměsíční syn má doma knihovničku od narození, čtu mu od prvního dne, co jsem si ho přinesla z porodnice. Vlastně jsem mu četla už když byl v břiše. Když teď chodí kolem, tahá knížky z poličky a nosí mi je, abych četla, někdy stejný titul dvacetkrát denně, občas už koulím očima, ale vlastně z toho mám obrovskou radost. Je Zápisník milovnice knih určený pouze pro ženy, jak by se podle názvu mohlo zdát? Nebo název odkazuje k Vaší osobě, tedy že se s námi dělíte - že nám odtajňujete svůj zápisník? Zápisník milovnice knih jsme obsahově i graficky koncipovaly hlavně pro ženy. Nemám to potvrzené žádným výzkumem, ale přijde mi, že ženy o knihách mluví mnohem častěji než muži, a hlavně mají chuť psát si o nich poznámky. A taky mají větší tendenci psát je na papír, ne do mobilní aplikace. Každopádně, pokud ho v knihkupectví zahlédnou muži, budou mít aspoň tip, co udělá radost jejich ženám. Proč by měly čtenářky upřednostnit Zápisník milovnice knih před nějakým online knižním záznamem (typu Databáze knih, Good readers)? Možná jsem naivní, ale v zapisování rukou a na papír je podle mne určité kouzlo, které má přesah. Je to jako s fotkami: ty, které si vytisknu a nalepím do alba, k těm se minimálně jednou za rok vrátím. Ty, které nechám jen v počítači, ty otevírám akorát ve chvíli, kdy je potřeba vyprázdnit disk. Když píšu záznamy o čemkoliv na papír, mám pocit, že vzpomínky jsou živější, lépe zapamatovatelné. Jakmile pak o nich čtu a luštím svůj rukopis, zdá se mi, že je tak trochu prožívám znova, a s nimi i kus své minulosti. Navíc v zápisníku je vážně spousta místa: dají se do něj vložit poznámky o šedesáti knihách. A protože to není diář s daty, má i časový přesah. Jakmile zaplníte jeden, můžete si koupit další, bez ohledu na to, jestli to bude za rok nebo za pět. V Zápisníku čtenářky najdou i praktické tipy. Je nějaký z nich vaše rodinné knihomolské tajemství? Moji známí se mě často ptají, jak to dělám, že přečtu tolik knih. Vždycky odpovídám, že knížky jsou můj koníček, nemusím se ke čtení nijak nutit, říkat si „měla bych číst“. Čtu ráda. Ale hlavně, kamkoliv jdu, tam si beru knihu: klasickou, čtečku, české knížky stažené v mobilní aplikaci. Kdekoliv mám minutu, třeba proto, že čekám na metro, vždycky čtu. Nezdá se to, ale v životě je vážně hodně čekání a člověk přečte hrozně moc. A nejdůležitější otázka na závěr: kdo má u Vás doma větší knihovnu? Vy nebo Váš manžel? Jednoznačně já. J Teď se zrovna stěhujeme z USA do Turecka a můžeme převézt jen určité množství věcí. Manžel si ze mě dělá legraci, že jestli zásadně nezmenším knihovnu, nebudeme mít v novém bydlišti co nosit a v čem vařit, ale rozhodně budeme mít co číst. Děkuji Vám za rozhovor a přeji Zápisníku hodně spokojených uživatelek.