Jiří Padevět je spisovatel, nakladatel a muž mnoha dalších schopností. Jeho knihy patří v rámci zkoumání dějin totality na našem území mezi ty nejoblíbenější. Před nedávnem mu vyšla nová sbírka mikropovídek s názvem 1945 a již se chystá další titul, tentokrát Kronika druhé republiky. Rozhodli jsme se proto tohoto zajímavého pána vyzpovídat. Úvodní foto: Soňa Pokorná.

V březnu vám vyšla kniha mikropovídek s názvem 1945 o posledním roce 2. světové války. Proč jste si zvolil právě tento formát a jaké jsou jeho výhody pro čtenáře?
Formát mikropovídek je v podstatě mým standardním formátem, dobře se mi píší a myslím, že i pro čtenáře jsou pohodlné k vyplnění krátkých časových prostojů třeba ve veřejné dopravě.

Na jednu stranu lze rok 1945 vnímat jako konec něčeho strašného a vidinu lepších zítřků, na ten druhý ovšem stále umíralo obrovské množství lidí v koncentračních táborech, v pochodech smrti, na nemoci s válkou souvislé apod. Ve svých knihách se k němu poměrně často vracíte. Je pro vás v něčem „zajímavější“ než zbylé období let válečných?
Rok 1945 je pozoruhodný právě ve zlomu války a míru, je chvílí, kdy se dosavadní pachatelé mění v oběti a naopak. Bohužel je také pozoruhodný počtem obětí, ať už se jednalo o oběti vojenských operací, pochodů smrti, nebo masakrů civilistů, ať už Čechů, nebo Němců. V žádném jiném roce nezemřelo na území dnešní České republiky tolik lidí.

Mám tak trochu dojem, že je v tomto díle tak trochu zdůrazněno i negativní chování sovětských vojáků, kteří neváhali vraždit nevinné či znásilňovat ženy. V současné době to vypadá skoro jako úmysl, i když texty asi vznikaly ještě před konfliktem na Ukrajině?
Všechny texty vznikaly před ruskou agresí proti Ukrajině a negativní chování vojáků Rudé armády je prostě fakt, kterému se logicky komunistická historiografie čtyřicet let vyhýbala. Rudá armáda se v Československu chovala jako v dobyté zemi, nejhorší situace byla kromě pohraničí v Brně, kde docházelo ke znásilněním a rabování v podstatě soustavně, a nakonec i sovětské velení uznalo, že to je příliš a na žádost československé vlády byly některé jednotky z Brna odveleny.

Vy jako významný český historik věnující se zejména totalitním režimům máte velký přehled o tom, jaké hrůzy se v daných dobách děly. Jaké jste díky tomu měl pocity, když Rusko napadlo Ukrajinu a konflikt se posléze zvrhl v brutální válku plnou nevinných obětí? Že se historie v podstatě opět opakuje a celý svět je svědkem této humanitární katastrofy?
Přehled možná mám, ale historik nejsem. Z Putina a jeho ruské říše jsem měl nepříjemné pocity už velmi dlouho, Ukrajina není prvním státem, ze kterého si Rusko rozhodlo alespoň kus ukrást. Brutalita a nesmyslnost ruského zabíjení pro mne také není překvapením, stačí se ohlédnout za agresemi proti Moldávii, Gruzii a stačí pochopit, že mezi Sovětským svazem a současným Ruskem je největší rozdíl v názvu. Konflikt na Ukrajině má jedno kruté plus. Západ si snad konečně uvědomil, co je Rusko zač.

Ale vraťme se raději zpět ke knihám. Velice brzy po drobnějším svazku mikropovídek vám vychází i Kronika druhé republiky. Už z jejího vzhledu je patrné, že navazuje na předchozí velkolepé dílo Kronika protektorátu. O čem bude tentokrát vyprávět?
Kronika druhé republiky bude vzhledem k trvání tohoto bizarního státního útvaru rozsahem podstatně skromnější než Kronika protektorátu. Vypráví o destrukci státu, o ochotě lidí přidat se ke zlu, o nenávisti k Židům i netoleranci k uprchlíkům. Příliš veselé čtení to nebude.

Dočkáme se i dalších děl z této řady s podobným grafickým zpracováním?
Pokud se nestane něco zásadního, dočkáte. Příští rok by měla vyjít Kronika třetí republiky, popisující především nástup komunistů k moci v letech 1945 až 1948, ale také vyhnání českých a moravských Němců, ozbrojené střety s jednotkami Ukrajinské povstalecké armády, pomoc UNRRA a další fenomény třetí republiky. Pomalu jsem začal pracovat na Kronice komunistického teroru, tedy na příběhu let 1948 až 1953. Tohle psaní mi myslím pár let zabere.

Na svém kontě již máte téměř 30 knih převážně z období nacistického a komunistického řádění. Tato témata jsou zdá se nevyčerpatelná. Máte nějaký vysněný projekt v rámci této kategorie, který byste chtěl do budoucna knižně zpracovat?
Přiznávám, že většinu mých snů se mi daří průběžně realizovat a máte pravdu, že témata jsou nevyčerpatelná. Velkým snem je Encyklopedie protektorátu, ale tam se jedná o kolektivní dílo. A jako každý autor bych jednou rád napsal delší prozaický útvar, ideálně román. Náměty by se našly, ale čas a soustředění se hledá velmi obtížně.

V letošním roce si připomínáme i 80. výročí atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. I o něm, potažmo o celé operaci nebo parašutistech, vzniká poměrně velké množství publikací. Mohou ještě v současnosti vyplout na povrch nějaké nové informace o těchto událostech?
Domnívám se, že žádná zásadní informace nás nečeká. Vše podstatné zpravovali ve svých knihách Pavel Kmoch, Jaroslav Čvančara, Vojtěch Šustek a další autoři.

Na svém kontě máte úctyhodný počet historických titulů a velice rychle přibývají další. Plánujete tímto tempem pokračovat i do budoucna? Nepřemýšlel jste někdy nad tím, že by vás to přestalo bavit nebo jste byl ze všech těch hrůz už trochu psychicky unavený?
Bavit mne to zcela jistě nepřestane, a pokud jde o psychiku, funguje to přesně opačně. Čím větší historické hrůzy máte před očima, tím více jste přesvědčen, že se Vám vlastně nic neděje. I když s tímto postojem samozřejmě trochu zacloumal válečný zločinec Putin, děje se to velmi blízko. Ale psát kvůli jednomu zakomplexovanému zločinci a jeho poskokům nepřestanu.

Vedle spisovatelské kariéry jste i ředitelem nakladatelství Academia, které se hodně soustředí právě na literaturu faktu. Jak si obecně knihy o historii v současnosti mezi čtenáři vedou?
Knihy o historii jsou v českých knihkupectvích jedny z nejoblíbenějších a nemohu se zbavit pocitu, že nasytit čtenáře historickou literaturou je zcela nemožné. A je to tak dobře.