Novinářka, redaktorka a editorka Klára Kubíčková je vášnivou čtenářkou i znalkyní celosvětové literární scény. Pracuje pro nakladatelství HOST, přispívá do několika časopisů a externě přednáší na katedře žurnalistiky FSS MU. Povídali jsme si s ní o lásce ke knihám, tipech na knižní vánoční dárky a radostech života.

Když připravuji rozhovor do rubriky NA KRÁTKÝ POKEC, vždy si přečtu na webu rubriku O NÁS. Zaujala mě věta „snažíme se čtenářům zprostředkovávat pestré literární zážitky“. Jak se vám to v Hostu daří naplňovat?
To musí posoudit čtenáři a čtenářky – nicméně my se snažíme pokrýt kvalitní literaturou co nejvíc žánrů. Naší vlajkovou lodí je sice česká beletrie, ale stáli jsme u zrodu vlny obliby severské detektivky, máme velmi kvalitní sekci non-fiction, už několik let se do hloubky věnujeme fantastice, young adult literatuře, kterou ani náhodou nepovažujeme za okrajovou nebo brakovou, sbíráme ceny v dětské literatuře (nedávno získala ocenění White Raven kniha Olgy Stehlíkové Výkladový slovník, každoročně bodujeme v soutěži o nejkrásnější knihy) a dobří jsme i v poezii nebo v překladové literatuře. Ostatně vydáváme třeba nobelistku Olgu Tokarczukovou.

Je nějaká kniha, která i pro vás osobně byla velkým literárním zážitkem? Na kterou z vydaných knih nemůžete zapomenout? Proč?
Já osobně, když jsem zmínila Olgu Tokarczukovou, nemůžu zapomenout na její Běguny. Proč? Je to neuvěřitelně pestrá mozaika z cest, takový netradiční cestovatelsko-filozofický deník, který mě vždycky, když se k němu vrátím, vyšle někam na cestu. Ať už skutečně ven, do neznámých míst, nebo obrazně, dovnitř sebe sama. Z české beletrie se takhle vracím k více knihám – třeba k Selskýmu baroku a Rybí krvi Jirky Hájíčka nebo k Radce Denemarkové a její knize Příspěvek k dějinám radosti, která předznamenala hnutí Me Too. Radka Denemarková, podobně jako Olga Tokarczuková, má neuvěřitelný umělecký dar nasát téma, které se ve společnosti teprve začíná rodit, ustavovat, které visí ve vzduchu, ale my ho ještě neumíme uchopit – a ony už ano.

Všichni v oboru již přemýšlíme o Vánocích. Jaké knihy budou hitem, která kniha nesmí chybět pod stromečkem? Kdybyste seděla ve vánoční poradně, co byste doporučila čtenářům, kdyby chtěli knihu z vašeho nakladatelství PRO MAMINKU, PRO TÁTU, PRO BABIČKU, PRO DĚDU, PRO SÉGRU, PRO BRÁCHU nebo PRO KAMARÁDKU?
Vezmu to postupně, ač nerada dělím knihy na ženské a mužské. Pro maminku Neviditelného muže Bianky Bellové. Je to ponor do traumat tří, nebo možná spíš čtyř generací žen. Pro tátu Suchého a Šlitra od Pavla Klusáka, to je hutný příběh prvních deseti let Semaforu. Pro babičku dvě detektivky Alexe Ahndorila, to je dedukce jak z Agathy Christie. Pro dědu To je cirkus! od Karolíny Skučkové, což je historie československého cirkusu, vlastně první u nás. Pro ségru Konec sezóny na koupališti Úštěk od Veroniky Bendové, nádherné jemné povídky, jako když vyfotíte setkání neznámých lidí a představujete si, co asi zažívají. Pro bráchu Dech od Jamese Nestora, protože správně dýchá jen málokdo. A pro kamarádku určitě německý bestseller 22 bazénů. Není to snadné čtení, ale kamarádka to ustojí a můžete o tom spolu dlouho mluvit.

Je nějaká novinka, která vyjde do Vánoc a na niž byste chtěla upozornit?
Vyjde nová kniha Petry Soukupové. Jmenuje se Marta děti nechce a po patnácti letech se v ní setkáme s Martou z knihy Marta v roce vetřelce. Tahle žena, která nechce děti, ale má doma dvě partnerovy ve střídavé péči, se vydá na pouť do Santiaga – a vrátí se proměněná. Nebo možná ne…

Které české autory jste letos objevili? Jakým způsobem se snažíte podpořit ty začínající, kteří ještě nemají vytvořenou čtenářskou základnu?
Karolína Skučková, která napsala knihu To je cirkus!, je náš letošní objev. To je autorka, která nikdy předtím nic nenapsala, ale cirkus ji uchvátil natolik, že mu zasvětila pět let života a vedla rozhovory s mnoha současnými i bývalými cirkusáky a cirkusačkami. Už dlouho jsem nečetla tak objevnou knihu. No a vloni jsme objevili Jakuba Stanjuru a jeho debut Srpny jsme už několikrát dotiskli. Zachycuje náročné téma gaslightingu a příběh stojí za to. Dovedu si představit, že mnoha ženám i mužům pomohl pojmenovat to, co zažívají, a třeba z toho vystoupit.

Jaké knižní žánry u vás aktuálně zažívají největší úspěch?
Nově přicházíme s komiksovou sekcí, což je žánr, který byl dlouho upozaděný a zažívá velký boom. Nejlíp se samozřejmě pořád prodává česká beletrie v čele s Alenou Mornštajnovou, Katkou Tučkovou, Petrou Soukupovou a Petrou Dvořákovou nebo Jiřím Hájíčkem.

Rozjíždíte vydávání komiksů, prostor chcete dát i původní české komiksové tvorbě. Co nového v oblasti tohoto žánru chystáte?
Letos jsme vydali či vydáme několik komiksů – jednak Spolek čajových draků, nádhernou výpravnou publikaci pro děti i dospělé, a dále komiks Paříme o historii počítačových her nebo Gillenovy Kostky, asi nejlepší fantasy komiksovou sérii své doby.

Co máte na práci v nakladatelství nejraději?
Nejraději se potkávám s autory při rozhovorech nad jejich knihami, moderuji jejich besedy a zkoumám, co a proč píšou, poslouchám, jak přemýšlejí o svých hrdinech a hrdinkách… A taky mám moc ráda setkávání se čtenáři a čtenářkami na veletrzích a autorských čteních nebo křtech. Je vždycky krásné vidět to nadšení, když někdo miluje naše knihy a sdílí zážitky z četby.

Dokážete ve svém životě určit okamžik, který rozhodl o tom, že budete pracovat v nakladatelství?
Žiji s knihami už dvě desetiletí, od novinařiny a recenzování literatury jsem se před dvěma lety dostala „na druhou stranu“, k výrobě knih a jejich propagaci. Dodnes si pamatuji ten moment, kdy mi zavolali z Hosta. Stála jsem tehdy v kuchyni, děti křičely jedno přes druhé, já jsem měla pocit, že jsem na křižovatce, kde už dlouho svítí červená, a v tu chvíli, kdy jsem zvedla telefon, blikla zelená – a od té chvíle jedu…

Máte čas na čtení knih? Jakou knihu právě čtete?
Čtu samozřejmě hlavně knihy z Hosta, a i když bych chtěla číst i jiné, obvykle na to nedojde. Z těch našich zrovna otevírám sérii Naslouchač Petry Stehlíkové, protože mi chybí v načteném portfoliu. Vzhledem k tomu, jak netrpělivě se čeká na čtvrtý díl nazvaný Urla, bych chtěla přečíst i ty předešlé, ať je umím propagovat. Z knih ostatních nakladatelství mám několik skvělých z Paseky: prokousávám se dvěma hudebními non-fiction Karla Veselého Hudba srdce a Hudba ohně. Ta první je o zamilovaných písních v historii a ta druhá o africké muzice a obě jsou skvělé. Jsou momenty, kdy si říkám, že takového autora bych chtěla číst od nás, ale jak říká náš šéfredaktor Mirek Balaštík, nemůžeme vydávat všechny.

Čtete spíš literaturu českou, nebo překladovou? Dáváte některé cíleně přednost?
Čtu spíš tu českou, protože mnoho našich autorů moderuji na akcích a besedách a potkávám se s nimi. Jednak píšou skvěle, jednak bych tu moderaci bez načtených knih nedala.

Vy sama se často ptáte autorů, jaké alchymii musí člověk vládnout, aby napsal dobrou knihu. Dozvěděla jste se, jaké je to kouzlo?
To je opravdu kouzlo, a proto jím vládne jen málokdo a těžko se předává. Dobrá kniha nevznikne na kurzech tvůrčího psaní, ale z přetlaku, ze života a náhledu na něj, z nutnosti, nevyhnutelnosti a z pocitu, že když to neřeknete, zůstane to ve vás jako kámen. Alchymii bestselleru, tedy nejen dobré knihy, ale i dobré knihy, která se prodává, jsme zkoumali v prvních pěti dílech našeho nakladatelského podcastu Host mezi řádky – tam jsme možná na něco přišli, i když celé to kouzlo jsme obsáhnout nedokázali a asi ani nedokážeme. Vždycky je to kombinace dobrého načasování, literární zručnosti, příběhu a taky šeptandy, která je silnější než ten nejlíp zafinancovaný marketing. A to říkám jako členka marketingového oddělení. My tomu kouzlu můžeme pomoct, ale není to jen v naší moci. A možná je to dobře…