Rozhovory

Nakladatelství Prostor slaví 35 let

Nakladatelství Prostor slaví 35 let
Lenka Vosičková je šéfredaktorkou nakladatelství Prostor už pět let. Za tu dobu jejíma rukama prošlo nespočet kvalitních knih. Co se jí na její práci líbí? A jaké knihy z aktuální nabídky by nám doporučila? 

„Od roku 1989 dáváme kvalitním knihám prostor.“ Tato věta uvozuje na vašem webu rubriku O NÁS. Jak se vám to daří naplňovat? Jak vnímáte postavení nakladatelství PROSTOR dnes?
Nakladatelství PROSTOR oslaví letos v prosinci 35. výročí svého založení. Vzniklo těsně po sametové revoluci a z jeho motta zaznívá svoboda, která tenkrát konečně umožnila vydávat literaturu, jež do té doby oficiálně vycházet nesměla. A taky přinesla možnost podnikat jako nakladatel. Já v PROSTORU působím pět let a tuhle historii mám na paměti pokaždé, když rozhodujeme o edičním plánu pro konkrétní rok. Navazuji na práci svého předchůdce Richarda Štencla a zároveň sem vnáším své představy a zkušenosti, které ladím se zadáním Aleše Lederera, zakladatele a majitele PROSTORU. Přestože nikdo z nás nebyl připravený na dopad covidu ani války na Ukrajině, k níž se teď přidaly další konflikty, dokázali jsme si udržet čtenáře, klape nám to. Máme skvělý redakční tým a externí spolupracovníky, PROSTOR vnímám jako renomované, stabilní nakladatelství, pevně usazené na knižním trhu. K letošním narozeninám mu moc přeji, aby to tak zůstalo i dál.

V nakladatelství pracujete jako šéfredaktorka. Co vás na vaší práci nejvíce baví? Stává se, že prokrastinujete? Jak?
Na práci šéfredaktorky mám ráda všechny tvořivé činnosti, ať už je to vybírání zahraničních titulů pro překlad do češtiny, pročítání původních českých rukopisů nebo třeba hledání toho pravého motivu na obálku nového románu. A pak se moc ráda potkávám s kolegy z branže na knižních veletrzích. Zrovna teď jsem se vrátila z toho největšího, který se koná ve Frankfurtu nad Mohanem. Znovu jsem si uvědomila, že osobní setkání a popovídání jsou nenahraditelné. Pokud jde o netvůrčí administrativu, tam mě naštěstí zachraňuje báječná kolegyně Jitka Knížková, která mě spolehlivě dokáže přivést zpátky na zem. Prokrastinuji hovory s Alešem, kolegy a kolegyněmi a vařením čaje.

Dokážete ve svém životě určit okamžik, který rozhodl o tom, že budete pracovat v nakladatelství?
Že pro mě bude to pravé právě nakladatelství, mě napadlo při jednom překladatelském semináři během studia translatologie se specializací na němčinu na FF UK. Tenkrát nás navštívil redaktor jednoho dnes již neexistujícího nakladatelství a vybavuji si, jak mi blesklo hlavou, že by to mohla být i moje profesní dráha. Po státnicích mi volala kamarádka, že její švagrová zná někoho, kdo hledá do firmy člověka mluvícího německy. A ta firma vydávala knížky.

Jak vnímáte nástup AI? Jak s ní nakladatelství pracuje?
Nástup AI vnímám jako součást technologického pokroku. Cíleně umělou inteligenci v nakladatelství používáme opatrně, jinak si pochopitelně uvědomujeme, že je všudypřítomná. Ale pořád věřím v sílu a moudré schopnosti lidského ducha.

Jak vnímáte knižní trendy jako barevná ořízka, oblíbenost žánrů young adult, romantasy či true crime? Jak na ně reagujete? Jste tvůrci vlastních trendů? Jakých?
PROSTOR je nakladatelstvím pro dospělé čtenáře, žánr young adult se nás prakticky netýká. Nevydáváme ani fantasy, ani krimi, pro své publikum se snažíme vydávat takové knihy, které si mohou nárokovat místo v knihovně i po letech. Vnímáme ale proměny společenských témat v čase a hledáme jejich vyjádření v knihách. Velkou radost jsem měla z reakcí čtenářek i čtenářů na román Eva, v němž jeho autorka Verena Kesslerová přináší různé pohledy na mateřství a partnerství. Barevnou ořízku vnímám jako pěkný grafický prvek, je-li vkusná a dobře technicky provedená.

Je nějaká kniha, která vás stála hodně sil a práce, ale nedostává se jí pozornosti, jakou by zasluhovala?

Když jsem před pěti lety nastoupila do PROSTORU, vysnila jsem si novou podobu a uspořádání knih do krásných, čtenářsky srozumitelných edic. Stálo to spoustu práce, energie i peněz, ale vyplatilo se. Jen chvilku trvalo, než se edice zavedly a čtenáři si s nimi začali knihy spojovat. První tituly, například překrásný román Moniky Helferové Pakáž, proto nenašly tak silnou čtenářskou odezvu, jakou by jistě měly dnes, kdy konkrétně edice Současná světová próza čítá více než 30 knih. Ale třeba ještě přijde…

Nemohu nezmínit knihu Toyen – První dáma surrealismu. Je výjimečná. Můžete nám o ní říct více? Nějakou zajímavost, která ještě v žádném rozhovoru nezazněla?
Toyen je unikát, naše rodinné stříbro. Její autorka Andrea Sedláčková je hrdinka a mluvila o svém díle v tolika rozhovorech, že si nedokážu představit, čím bych ji ještě mohla doplnit. Krásné bylo pozorovat tu stoupající vlnu, přímo lavinu zájmu ze strany knihkupců a čtenářů. Bylo to podobné jako při aukci některého z Toyeniných obrazů – zájemci se přetahovali a cifra pořád stoupala. Myslím počet prodaných výtisků.

Můžeme se těšit na další podobnou knihu z uměleckého světa?
Máme jeden příslib, těšení se povoluje.

Dáte nám pět knižních tipů na knihy nakladatelství PROSTOR, které nesmějí čtenářům uniknout? Čím si vás získaly?
Pět je strašně málo! O Toyen už jsem mluvila, i o románu Pakáž Moniky Helferové. Kdo má rád tlusté, košaté romány, které se zaryjí pod kůži, neudělá chybu, sáhne-li po knihách Guzel Jachiny (Zulejka otevírá oči, Děti Volhy, Vlak do Samarkandu) či Abdulrazaka Gurnaha (Ráj, Dozvuky), nositele Nobelovy ceny. Zlozvyk od španělské spisovatelky Alany S. Portero patří ke knihám, které otevírají oči. Díky Věku revolucí Fareeda Zakarii pochopíme kořeny globalizace a skutečné důvody proměn světa, Martin Wolf nás v Krizi demokratického kapitalismu přesvědčí, že nic lepšího než svobodu a volný trh jsme zatím nevynalezli, jen s nimi musíme umět zacházet – obě knihy jsou skvělé! A připomenu ještě biografie Catherine Dior a Coco Chanel od Justine Picardie. Naprosto mě okouzlily Takové maličkosti a Na konci dne Claire Keeganové, memoáry Klub lhářů od Mary Karrové nebo Daleko v srdci Marka Slouky. A musím upozornit na románovou novinku Sestry z Berlína, první díl čtyřdílné série spisovatelky a historičky Brigitte Riebe. A málem jsem zapomněla na Kalmanna a spící horu! Teď to vypadá, že neumím počítat…

Jak odpočíváte? A co vám dělá radost, když nejste v práci?
Jak jsme nedávno konstatovali s jedním překladatelem, naše práce může být nekonečná. Pořád je co číst, o čem přemýšlet, stále je možné kontrolovat texty před odevzdáním do tisku. Já mám dvě ještě celkem malé děti, školou povinné, z nich se raduji a tak nějak se snažím o rovnováhu. Ale stejně si moc ráda čtu i během té trochy volného času. A nedám dopustit na pevná a opravdová přátelství.

Dokážete číst knihy tak, abyste v nich neviděla práci?
Čtu především německy a anglicky psané knihy, které nám nabízejí zahraniční nakladatelé a agentury. Ale najdu si čas i na ty „nepracovní“. Profesní deformace se pochopitelně projevuje, ale vybírám pečlivě, abych z nich měla nerušený čtenářský požitek. Knížku, do které se nezačtu a začnu ji redigovat, se nerozpakuji odložit.

Nemáte sama literární ambice?
Nevzpomínám si, že by to bylo víckrát než jednou. Na gymplu se kamarádka rozešla s klukem, napsala jsem jí básničku, aby nebyla tak smutná. Pak už jsem jen vymýšlela příběhy před spaním pro své syny, ale že by musely na papír, to jsem si nikdy nemyslela.