Vyzpovídali jsme pro vás autorku vtipného románu s příznačným názvem Zpověď stárnoucí trosky, která má psa. Ptali jsme se, co Evu Michorovou inspirovalo k vytvoření mnohdy bizarních postav, jestli má se svým psem podobná trápení jako hlavní hrdinka Dita i co si myslí, že právě jí předurčily sudičky do vínku.

Inspirovala jste se pro Vaši novou knihu Zpověď stárnoucí trosky, která má psa skutečnými událostmi, které se odehrály ve Vašem životě?
Ano, inspirovala. Spousta věcí je tam bohužel bezmála pravdivých anebo pravdě se nebezpečně blížících. Pocházím z velice zvláštní rodiny a pes je rovněž originální podivín. Peněz není nazbyt, a co se týče zaměstnání v novinářském prostředí, abych pravdu řekla, často si říkám, že bych si přála dělat něco úplně jiného. Asi jsem se měla líp učit.

Lze tedy brát Ditu jako takové Vaše alter ego?
Nejspíš ano. A ani nevím, proč jsem jí vymyslela takové suché, přísné jméno. Možná to měla být Vanessa, Manuela nebo Esmeralda. Nebo Kunhuta, to je mé nejoblíbenější jméno.

Kunhuta, pardon, Dita to nemá vůbec jednoduché, jak se svým manželem a zbytkem rodiny, tak v pracovním kolektivu, ale ani ta křiklavě žlutá domovní fasáda nebo cesta do práce autobusem moc dobře nevycházejí, jakým zázrakem je ta žena, která mnohdy působí „jako páté kolo u vozu“ nebo, jak řekla Jiřina Drobná z časopisu Noblesní dáma: „Dita je mouchy snězte si mě“, schopná vše bez úhony zvládnout? Proč ji tak trestáte?
To je zajímavá otázka. Nelze vyloučit, že má Dita problém se sebevědomím a sebedůvěrou. Nejspíš je poznamenaná, stejně jako já, učitelskou výchovou, která se vyznačovala následujícími hlavními zásadami: 1. Každého pozdrav silným hlasem 2. Vem si bačkory 3. Teple se oblékni, od středních poloh hlásili sněžení. Když k tomu připočítáte tzv. syndrom příliš šťastného dětství u dědečka v hájovně, kde to připomínalo pohádku – ochočený srnec v sousedově zahradě, les plný sympatických zvířátek a lesních jahod vonících až za roh – výsledkem je osoba v praktickém životě nepoužitelná.

Dita má ďábelského psa, se kterým je kříž. Vy jste ale také, pokud se nemýlím, majitelka psího miláčka. Máte s ním také takové trápení jako hrdinka vašeho románu?
Trápení, to je myslím slabé slovo. Ohař křížený s labradorským retrívrem mě už několikrát málem přivedl do blázince. Teď je mu jedenáct a podstatně se zklidnil, ale některé strašlivé zážitky z paměti nevymažete. Třeba když v Jeseníkách rozčilil dosud poklidné stádo krav, které náhle povstaly a řítily se na nás s evidentním úmyslem nás udupat. Abych nezapomněla, nedávno manželovi sežral karbanátek. Je to rozený zloděj. Umí se plížit bezhlučně jako duch.

V příběhu Stárnoucí trosky, která má psa, je vidět nadhled, životní filozofie, trocha skrytého cynismu, jehož se nám dostane od různých postav, ale i nadsázka a rozverná hra se slovními spojeními a pojmy – jak k Vám tyto střípky humoru a moudrosti přicházejí? Zapisujete si své postřehy průběžně, anebo tvoříte, až když si sednete ke psaní a položíte prsty na klávesnici? Humor přeci jen patří k tomu těžšímu žánru a vy jste odvážná, že jste do toho šla v plné polní.
Děkuji, je moc milé, že to říkáte. Mám dva notýsky, kam si občas něco zapíšu, ale vzhledem k mému věku a roztržitosti se stává, že je oba nemohu najít. Humor mi pomáhá přežít. Když si s nějakou situací už ale opravdu nevím rady, řeknu si: Tak se na to proboha podívej s humorem. Někdy to funguje.

Přišla během psaní i nějaká krize, kdy se Vám do toho moc nechtělo?
My grafomani musíme pořád psát, nemůžeme bez toho žít. Ale s krizemi se potýkám neustále, ať už souvisejí se stárnutím a sílícím opotřebováním, vleklými záněty spojivek, anebo některým ze svérázných rodinných příslušníků, který zrovna řádí víc než obvykle.

Jakou pasáž jste si nejvíce vychutnala, s čím bylo naopak starostí nad hlavu? Máte při psaní své oblíbené rituály?
Hlavně tedy kafe. Bez kafe bych byla ztracená. Mimoto vyžaduji ticho, což je problém, protože můj stárnoucí životní druh je nahluchlý a závislý na sledování televize, kterou si pouští příliš nahlas, a tak se stává, že do mých převratných myšlenek štěká kulomet a vybuchují granáty. Poctivě se snažím vychutnávat si veškeré pasáže. Bojím se, že jakmile se mi nepíše s lehkostí, je to na textu znát.

Co byste vzkázala ženám, které jsou na tom podobně jako Dita ve Zpovědi stárnoucí trosky, která má psa, aby ten život byl růžovější?
Vzpomenout si na dětské sny a zkusit si je splnit. Víc se usmívat. Učit se žít přítomností: tak, jak to umí jen děti. Radovat se z každého hezkého okamžiku.

Je pro Vás humor únikem z reality, anebo naopak jejím kořením, bez kterého bychom tu na tomto světě horko těžko fungovali?
Humor je pro mě životní nutností. A když nad tím tak přemýšlím, asi i únikem z reality. Pravděpodobně jsem to zdědila po tátovi, to je také takový vtipálek.

Pracovala jste v celé řadě novin a časopisů, vycházejí vaše zkušenosti z práce v redakci? Zažívala jste tam také šílené situace? Pokud ano, můžete nám povyprávět nějakou veselou „příhodu z natáčení“?
Jsem spíš parodie na novináře než opravdový žurnalista, který by měl být akční a nebojácný. Když ho vyhodí dveřmi, musí se vrátit oknem. Mne kdyby někdo vyhodil dveřmi, probírala bych to se svým psychiatrem týdny. O šílené situace nebyla nouze. Během rozhovoru s chovatelkou potkanů po mně lezli potkani. Během návštěvy krokodýlí farmy se jeden z mladých krokodýlů vymrštil, vyskočil z kádě a pronásledoval mě. Jednou do redakce pronikl vzteklý rocker, řval, že jsem lhářka, a také mě pronásledoval. Honili jsme se kolem psacích stolů.

A když už jste u těch příhod, ve Vašem medailonku se píše, že Vás kromě práce v mnoha redakcích inspirovala ke psaní také Vaše rodina, můžete nám povyprávět nějakou ze zajímavých historek s Vašimi blízkými?
No těch by bylo. Nedávno se stal táta obětí nějaké dopravní policejní akce, kdy se, jako už několikrát, přišlo na to, že nemá platný řidičský průkaz a také jeho technický průkaz je propadlý. Policajti z něj byli na prášky a on byl ještě drzý. Přísné policistce řekl: „Paní, a vy řidičák máte?“ Rovněž jsem byla kdysi svědkem situace, kdy měl též všechno neplatné, a když měl platit pokutu, nabízel policistům chorvatské kuny. Že prý nic jiného nemá.

Kdy jste se rozhodla věnovat vlastní literární tvorbě?
Odmala jsem si psala do sešitků různé povídky. O zvířátkách, o kamarádkách, později samozřejmě o lásce. Delší dobu mi však připadalo nemístně drzé pokoušet se o knihu. Nakonec jsem se odvážila, bylo to silnější než já.

Jak se Vaše rodina pohlíží literární tvorbu, které se věnujete?
Nadávají mi, protože se v těch potrhlých postavách poznávají.

Jak to má Dita s předpovědí sudiček, se může čtenář dozvědět ve Vašem humoristickém románu, ale co Vy a Vaše prognózy, co si myslíte, že Vás podle sudiček ještě čeká a nemine?
Děsí mě představa, že by sudičky skutečně existovaly. Ale pokud existují, nezbývá než doufat, že jsou laskavé, a jakmile ta druhá vyřkne zdrcující ortel, třetí ho zmírní, tak jako to známe z Šípkové Růženky. Vykřikne: „Neumře! Jen bude sto let spát!“ To by se mi vlastně docela líbilo. Doufám, že mě čeká ještě hodně hezkých věcí. Třeba, že nepřijdou exekutoři a moji staří rodiče se konečně přestanou hádat.

Máte v šuplíku další humorně či autobiograficky laděný literární nápad, který čeká na realizaci? Do čeho se pustíte po Trosce?
Jak říkám, my grafomani nemůžeme přestat. Důkazem toho je můj další rukopis, nazvaný Láska za časů socialismu.

A na závěr z trochu veselejšího soudku: co pro Vás znamená životní štěstí?
Řídím se citátem, který si pamatuji od dětství: Je těžké najít štěstí v sobě, najít je jinde je nemožné. Opravdové štěstí je pro mě dům s červenou střechou, děti a pes.