Tereza Bartošová je nejen úspěšná lékařka, ale i autorka detektivní série z Příbramska, v níž vystupuje sympatická dvojice dvou příbramských vyšetřovatelů – Tomáš Vyskočil a Honza Richter. Nedávno vyšlo třetí pokračování této série s názvem Dceřina kletba. Kniha tak volně navazuje na autorčiny úspěšné detektivní romány Klekánice a Vodník.

Vaši novou knihu Dceřina kletba jsem přečetla jedním dechem. Můžete nám ji představit? Co byste na Vašem novém detektivním příběhu vyzdvihla?
To je jako chválit vlastní nezbedné dítko :-). Řekla bych, že Dceřina kletba je z mých detektivek nejpropracovanější. I tento příběh je zasazený v čistě českých reáliích, nenajdete v něm potoky krve, spíš jen obyčejné lidské příběhy, které ve vás možná rozvibrují drobné pochybnosti o sobě samém, rozhoupe jistotu, že byste nikdy nikoho nezabili.

V knize je mnoho dějových "odboček". Nahlédneme do života Honzovi, Tomášovi, vyšetřujeme vraždu, podvod… Zajímalo by mě, jak probíhala Vaše příprava, jak jste dokázala vše tak logicky prolnout? Máte po ruce lístečky, poznámky, různé papírky s kousky příběhů, nebo to vše vymýšlíte „spatra"?
Radši snad ani nevědět. Všechno si píšu do jednoho jediného souboru, protože jsem duše nepořádná, lístečky bych už nikdy nenašla. Jednotlivé odbočky mě dost často překvapí ze zálohy, nemám předem nakreslenou linku příběhu. A to mě na psaní baví, sama žasnu nad tím, kam mě postavy dovedly, nebo spíš vztekle prskající a kopající dotáhly. Takže příprava se moc nekoná. Vím, kde příběh začíná, jak skončí. Co se stane mezi tím, nechávám hodně na samotných postavách.

Kde jste čerpala nápady na postavy – konkrétně na Tomáše a Honzu? Jsou to aspoň z části skuteční chlapi? Mají nějaké démony, zlozvyky, jak byste je popsala?
Nejsou skuteční. Oba jsou výplodem mé představivosti. I když se musím přiznat, že když mi do ambulance napochodoval chlapík jménem Tomáš Vyskočil, sevřely se mi vnitřnosti a naskočila husí kůže. Jeden nikdy neví… Tomáš s Honzou jsou jako voda a oheň. Honza je divočák s trochu přebujelým egem a impulzivními reakcemi. Tomáš, než vyrazí do boje, se i zamyslí, leckdy za oba. V Dceřině kletbě jsem ho trošku z toho jeho klídečku vykolejila, nechala ho sáhnout na dno. Jestli z prekérní životní situace vybruslil s grácií sobě vlastní, to už musí posoudit čtenáři.

Vaše knihy nás vtahují do příběhu, jste znamenitá vypravěčka. Dá se napínavému vypravěčství naučit? Nebo je prvním předpokladem talent? Bohatá fantazie?
Děkuji za poklonu. Vůbec netuším, nikdy jsem nad vypravěčstvím nepřemýšlela. Snažím se do písmenek vtisknout příběh tak, jak přijde zajímavý mně. Kde bych se já bála, kde bych byla napnutá jako kšandy, kde bych chtěla vědět, jak to bude pokračovat. Příběhy si primárně píšu pro sebe, pro mé vlastní pobavení. Asi bych se divila, co by na mé příběhy řekl psycholog, jak moc jsou dveřmi dokořán otevřenými do mé vlastní duše.

Jak vypadá Váš typický spisovatelský den? Máte určené hodiny kdy psát, kdy se věnovat dětem? Nebo se zavřete někde na samotě a jen píšete třeba x hodin v kuse? Máte velmi náročné povolaní, jste lékařskou, jak se dá to vše skloubit?
Spisovatelský den? To zní bezvadně. Bohužel nic takového nemám. Čas na psaní kradu, kde to jenom jde. Nejčastěji na datlení ulovím víkendovou odpolední siestu. Dříve jsem psala i po večerech, ale v poslední době mi padá brada dřív než dětem. Skloubení práce, rodiny a psaní je stejné jako u jakéhokoliv jiného koníčku. Buď to chcete dělat, pak si čas nějak vyhandlujete, nebo ho dělat nechcete.

Máte čas na čtení? Po jakém žánru nejčastěji sáhnete? Máte nějakou svou nejoblíbenější knížku? Je autor, který vás ovlivnil, inspiroval?
Bez čtení bych umřela. Čtu každý večer, i kdyby to bylo jen pár stránek, propadnu se do jiného příběhu, než je ten můj vlastní, a pak chrním jako miminko. Nejsem žánrově vyhraněná, kromě životopisů a sci-fi čtu prakticky všechno. Nejoblíbenější knížku nemám, život je příliš krátký a knihovna příliš plná, než abych se k něčemu dvakrát vracela. Určitě mě ovlivnila Agatha Christie, svým vhledem do lidí, pochopením pro trable, psychologii.

Co děláte ráda ve svém volném čase? Jak odpočíváte?
Ráda chodím. Do lesa, po loukách do údolí Litavky, kamkoliv do přírody. Tam si dobíjím baterky. Říká se, že nás to táhne tam, kde naše duše existovala v minulých životech. Ta moje asi lítala po lesích jako divoženka.

Jaký je Váš spisovatelský sen?
Teď už žádný, mám splněno. Vydala jsem knihu, která jde sehnat v knihkupectvích napříč republikou. A navíc se moje psaní líbí mým nejbližším, co víc si přát?

Jste maminkou tří dětí. Plánujete zabrousit třeba i do dětské literatury a napsat pohádku nebo dětský příběh?
Pohádku jsem zkoušela. A není to dobré. I v tom dětském příběhu bychom na konci, možná už i na začátku, překračovali mrtvoly, takže ne. Neumím to. Navíc pohádky by měly dodržovat jistou strukturu, což mi trochu překáží ve tvoření. A v hlavě mi automaticky naskakují pohádky, s kterými jsem vyrůstala. To by nebylo autentické, jen stopadesátá varianta téhož. I když jednou jsem si pohádku půjčila – O Modrovousovi, ale z toho vznikla novelka pro dospělé. 

Čtete recenze čtenářů? Díváte se na databazeknih.cz? Jak se vyrovnáváte s případnou kritikou a jak prožíváte pochvalu?
Čtu recenze na Instagramu a na Facebooku, používám je dál k propagaci. Databázi knih sleduje manžel a hlásí mi procenta, ale já sama jsem tam přestala chodit. Nedělá mi to dobře. Nad kritikou bloumám a většinou mi na pár hodin zkazí náladu a touhu psát. Pochvala mě samozřejmě těší, leč bohužel si ji neumím pořádně užít, pořád mám pocit, že je nezasloužená.