Nedávno Vám vyšla čtenářsky úspěšná kniha Mrzneme napříč Vltavou. Jak dlouho jste ji dával dohromady?
Vlastně už od podzimu 2021, aniž bych tedy tehdy věděl, že chystám knihu. Nejprve jsem se totiž jako novinář v rámci dlouhodobé otužilecké reportáže pro jeden web připravoval na tradiční prosincové plavání ve Vltavě u Národního divadla, které je známé jako Memoriál Alfreda Nikodéma. Přihlásil jsem se do I. plaveckého klubu otužilců Praha a časem jsem zjistil, že v roce 2023 uplyne 100 let od vzniku této tradice v naší zemi. Přišlo mi fajn o tom napsat tematickou knížku. Poznámek svých začátků a mnoha tipů jsem měl až až, tak jsem dál plaval, ptal jsem se, procházel historické články a psal.

Jak byste knihu v krátkosti představil? 
Čtenáři si v knize užijí kombinaci více žánrů, pohybujeme se v přítomnosti i v minulosti. Nechávám hodně promlouvat samotného Alfreda díky článkům z meziválečného tisku, vlastně si s ním tak trochu povídám. Připojil jsem navíc zkušenosti jeho následovníků z doby před padesáti lety. Knihou prochází moje osobní dvouletá reportáž jako deník začátečníka a k tomu přidávám rozhovory s mnoha otužilci, které potkávám cestou. Kniha, vydaná u nakladatelství Rosier, je plná příběhů a její poselství se dá shrnout do dvou bodů. Jednak – máme u nás stoletou otužileckou tradici. A za druhé - když zvládnu prosincové plavání v ledové vodě já, může to zvládnout každý.

V knize se objevuje jméno Alfreda Nikodéma, průkopníka českého otužování. Kdo to vlastně Alfred Nikodém byl?
Pražský klenotník, sportovec, major národní gardy, a v neposlední řadě také člověk, který štědře přispíval na dobročinnost. Narodil se roku 1864 v Praze a tradici vánočního plavání ve Vltavě založil ve svých 59 letech. Rád zmiňoval svoji opakovanou účast na vánočním plavání v Paříži, jak také popisuji v knize Mrzneme napříč Vltavou, účastnil se jezdeckých a chodeckých závodů, nesměl chybět u evropské premiéry hry s názvem „velmíčem koňmo”, ze které se zachovala i jeho zajímavá fotografie v sedle. Ve svém životě měl pevný řád, vstával v pět hodin ráno, cvičil, chodil do lázní… Veřejně naposled plaval v ledové vodě po skončení 2. světové války ve svých 82 letech. Zemřel o tři roky později a je pochován na vyšehradském hřbitově. Na náhrobku má napsáno pod jménem podle svého přání pouze – sportovec.

Inspiroval Vás Alfred Nikodém ke změně některého životního návyku?
Možná jen díky jeho činnosti a propagaci dnes plavu v ledové řece. Bez něj by třeba nebyl memoriál, který nese jeho jméno. Je tu ale ještě něco. Když se mi občas nechce k vodě, prší, je bláto, tak si řeknu v duchu – Ty bys to, Alfrede, neřešil, co? Pomáhá mi to. Podobně si s ním povídám v knížce a někdy si odpovím sám, jindy mi odpoví on skrze novinový rozhovor starý skoro sto let. Jako když zamrzla Vltava a jeho manželka ho nechtěla pustit. Ještě musím dodat, že mně se zase k vodě občas nechce. Když si pak ale zaplavu a vylezu, jsem šťastný, že jsem to zvládnul, protože vyplavený jsem já i endorfiny v mém těle. Z 95 procent se mi vždycky změní nálada do vysmáta. Plavání v ledové vodě je skvělý náladovač.

Otužujete se něco přes tři roky. Co Vás ke sportovnímu otužování přivedlo?
Ano, třetí zimní sezonu, protože otužileckou klubovnu u nás v pražském Braníku mám nedaleko. Nikdy by mě ale nenapadlo, že se zařadím mezi ty blázny, co jsem vídal chodit přes zimu do Vltavy. Vrtalo mi ale hlavou, jak mohou plavat v ledové vodě tak dlouho, když já v ní vydržím z hecu jen pár vteřin. Tak jsem si řekl, že to vyzkouším v rámci zmíněné reportáže, pak i několika dalších. Začal jsem na podzim studenými sprchami a na Memoriálu Alfreda Nikodéma, který se každoročně koná 26. prosince, jsem poprvé plaval u Národního divadla trasu dlouhou 300 metrů ve vodě o teplotě 3,5 stupně. Když nad tím teď přemýšlím, vlastně je to neskutečné, co lidské tělo při správné přípravě zvládne ve zdraví.

Vzpomenete si ještě na Vaše první ponoření do ledové Vltavy? Musel jste se hodně přemlouvat, abyste do ní vkročil?
První pořádné ledové ponoření si vybavím už před mnoha lety na Slapech, snad někdy v únoru, jen tak, ze zvědavosti. Vlezu do vody na pár vteřin, celý svět se zastaví, imploduju do sebe, na chvíli zmizím bolestí a než zmrznu, tak honem ven. Z vody! Když jsem začal chodit do Vltavy, bylo to klidnější. Od podzimu se teplota snižuje postupně, tělo si přirozeně zvyká. I když občas říkám, že každé moje plavání je poprvé. A další zase poprvé. (smích)

Je plávání ve studené vodě návykové?
Podle mne ano, ale než se ten návyk vytvoří, chvíli to trvá. Když chodím plavat pravidelně, dvakrát třikrát týdně, tak je to parádní, i když se mi občas předem nechce. Když mám ale týden nebo dva výpadek, pak je někdy složitější v sobě návyk znovu vydolovat. Zatím se ale daří. Původně jsem si myslel, že s tím v prosinci 2021 po memoriálu skončím. Teď je únor 2024 a plavu dál. To by mě nikdy nenapadlo. 

Podařilo se Vám v knize vyvrátit některé mýty okolo otužování? 
Nemusel jsem nic vyvracet, protože díky členství v otužileckém klubu jsem žádné mýty asi ani neznal. Přišlo mi ale škoda, že celý svět zná slavného ledového muže Wima Hofa, přitom tady u nás nevíme o stoleté otužilecké tradici, kterou založil Alfred. Osobně mi vyhovuje, že oproti wimhofistům ve vodě jenom nedřepíme, ale plaveme. Nějak mi to ve vodě přijde přirozenější, protože jinak dost dřepím u počítače, tak proč to dělat ještě ve studené řece? Mluvím ale jen za sebe, ať si každý najde, co mu dělá dobře.

Najdete si ve svém nabitém dni chvilku na čtení? Zaujala Vás v poslední době nějaká kniha? 
V každém nabitém dni ne, ale v nabitém týdnu asi vždycky. Možná i díky tomu, že jsem šťastný nemajitel televize. Čtení je můj relax už od dětství, stačí pár stránek a jsem ponořený v minulosti, v pralese nebo ve vesmíru. S mojí knížkou se zase vypravíte do ledových vln a přitom nezmrznete. Z poslední doby rád zmíním výběr esejů Václava Cílka Přijít za svítání, knihu Min Tanaka a japonská cesta těla od Ondřeje Landy nebo Hodně starej jaguár od Michala Třeštíka. Vedle postele mi vždy leží asi šest knížek, teď zrovna leží nahoře Šamani, léčitelé a jejich totemové zvíře.

Na co se aktuálně těšíte?
Dcera je doma první den na antibiotikách, tak se těším, až bude fit. Je dost aktivní a po dnešním prvním dni bez školy a tréninků už je to občas náročné. (smích) Těším se ale, že mi zítra nakreslí komiks. Mimochodem, dneska přečetla knihu z knihovny od Ladislava Špačka s názvem Tereza. Prý „dobrý“. A ještě se těším, až doedituju novou knihu reportážních rozhovorů z prostředí jedné atraktivní profese v pražské zoo.