Rozhovor s autorkami knihy Ztracenné, knihy pro všechny silné, odvážné a výjimečné ženy, které se na své cestě cítí někdy osamocené; pro ty, které prošlapávají stezky ostatním a dodávají jim odvahu žít po svém. Pro bojovnice, které chrání, pečují a konejší, ale svoje vlastní bitvy bojují samy. Pro vlčice, které vyživují své smečky, ale samy zůstávají hladové.

Po přečtení jsem knihu Ztracenné ihned zařadila do kolonky „pro ženy“. Mohou se knihou inspirovat a obohatit i muži?
Dostáváme milé reakce od žen i od mužů. Muži se ke knize většinou dostanou přes svou přítelkyni či ženu, která si knihu koupila a doma se u čtení směje, nebo pláče. V muži takové reakce většinou vzbudí zvědavost, načež mu žena začne určitě pasáže předčítat. Muž si pak knihu často taky přečte a následně ji koupí pro ženy ve svém okolí. Dostaly se k nám reakce od chlapů, kteří kupují Ztracenné svým matkám, sestrám, kamarádkám i dcerám. 

Představte si čtenářku, která o knize Ztracenné ještě neslyšela, nezná vás z blogu, z programů, workshopů, ani z podcastu. Kdo by tedy měl po vaší knize sáhnout? 
Ztracenné je kniha pro všechny ženy, které zapomněly, že nemusí. Tedy ty, které jsou unavené z toho, že jim neustále někdo říká, co by měly dělat, kolik by toho měly dělat a jak by to měly dělat. Je pro ženy, které chrání, pečují a konejší, ale svoje vlastní bitvy bojují samy. Pro vlčice, které vyživují své smečky, ale samy zůstávají hladové.

V čem/kdy se my ženy samy sobě nejčastěji ztrácíme?
Nevím, v čem se ztrácí ženy obecně, ale ty, které znám a mám kolem sebe, jsou často poháněny vnitřním hladem po uznání, ocenění a po tom, aby je někdo viděl, slyšel a bral vážně. A kvůli tomu často překračují svoje hranice, psychické i fyzické.

Jak často se vám stává, že vám po přečtení knihy přijde zpráva od čtenářky: Tak to je jasné, já jsem tažná kráva… Jak může čtenářka využít tento příběh k osobnímu růstu a uzdravení?
Nejcennější na příběhu je to, co nese. Pro každého je to něco jiného. Pro někoho je to úleva, že v tom není sám, pro někoho úsměvná historka, někdo v tom vidí své okolí, pro někoho je to naděje. Příběh se vás tedy nejdřív musí nějak dotknout, to je první impulz. A pak stačí pozorovat, co se mnou dělá, co přináší za emoce, témata, a všímat si té dynamiky. To je první krok ke změně. Protože změnit můžeme jen to, čeho si všimneme, co je vědomé.

Jakou zpětnou vazbu máte na příběh Respekt? Píšou vám čtenářky, že se po přečtení rozplakaly? V čem je síla slov: Vidím tě, Slyším tě, Vnímám tě, Beru tě vážně? Jsme poznamenaní tím, že se nám respektu dostává málo?
V knize je několik kapitol, u kterých většina žen pláče. Respekt je jedna z nich. Mnoho z nich totiž celý život touží po tom, aby je někdo viděl, slyšel a bral vážně. Třeba jejich otec nebo matka, jejich učitel, šéf, šéfka, partner nebo partnerka, jejich děti a tak dále. Dostat od někoho dar respektu a pozornosti je cenné, a až když se to člověku stane, uvědomí si, jak moc se mu respektu nedostává jinde.

NASTAVÍM SI HRANICE. Tuto větu jsem si napsala velkými písmeny do sešitu a dala do rámečku. Daří se nám vymezit? Jak na to?
Táňa přirovnává meze k místům v polích a lukách, místům, kde je nerovnost terénu, jsou vyvýšeně nebo naopak hluboké, zarostlé a neudržované, jsou tam často stromy nebo keře - schovka pro zvířata. V duši je to podobné. Meze přirozeně vymezují něco, co je divoké a co nás chrání. Vymezování hranic znamená, že začínáme cítit. Své instinkty, pocity, svou duši. Kdy a s kým mi není dobře? A proč to tak je? A začínám dělat malé kroky, např. omezuju čas strávený lidmi a činnostmi, se kterými mi není dobře, a naopak vyhledávám to, co mi dobře dělá, co mě posiluje. Tím začínám - obrazně řečeno - cítit nerovnosti v terénu své duše a můžu mezím pomalu nechat prostor, aby na nich vyrostly stromy a keře, co zadrží vodu, tedy emoce, a poskytnou bezpečí pro zvířata, tedy naše instinkty.

Nejlepší rada, kterou jste dostaly k postoji a pohledu na sebe sama?
„Být svůj je drahé. Záleží jen na tom, kolik jsi ochotná zaplatit.“ Rada, kterou mi dal kdysi na jednom školení lektor a kouč Jarda Homolka.

Jak kniha vznikala? Jak jste vybíraly témata jednotlivých příběhů a jakým způsobem jste spojovaly jejich různorodost do jednotného celku?
Kniha vznikala asi rok, většinu času na dálku, protože já bydlím v Praze, spoluautorka Táňa v Orlických horách a Petruccya, ilustrátorka knihy, v Brně. Většinou jsem jela k Táně na roubenku na návštěvu, tam jsme si víkend vyprávěly příběhy a já se pak vrátila do Prahy, sepsala je, učesala a poslala Táně k revizím. A takhle jsme daly dohromady asi 150 příběhů, ze kterých jsme 55 vybraly do knihy.

Učíme se mluvit o bolestech, co si neseme? Umíme se otevřít a požádat o pomoc?
Moje generace se to určitě učí, generace pod námi už je v tom vcelku zdatná, myslím. Bude to stále lepší a lepší. 

Knihu jsem přečetla na jeden zátah. Vím, že se k ní budu postupně vracet. Bylo cílem vytvořit rádce, ve kterém najdeme podporu pro každý den? Jak lze s knihou pracovat?
Ztracenné nejsou sborníkem rad, ale sborníkem příběhů. V knize není žádná rada. Myslíme si, že lidi nepotřebují rady. Často stačí jen to, že věci pojmenujeme. Někdy pomůže slyšet příběh někoho jiného, ze kterého si můžeme něco odnést. Někdy stačí jen vědět, že v tom nejste sami.

Bude brzy další kniha?
Možná bude, možná nebude, uvidíme, co život přinese :-).