Hudebnice a spisovatelka Zuzana Dostálová není na české literární scéně žádným nováčkem. Debutovala již v roce 2016 knihou Proč všichni odcházejí, ale upozornila na sebe až jako spoluautorka knihy Johana a autorka psychologického románu Soběstačný. Letos jí vyšla už v pořadí 5. kniha, která vypráví o tvrdém chlebíčku současných muzikantů.

Vaše kniha Karneval zvířat je již dva měsíce mezi čtenáři. Sledujete recenze čtenářů? Jaký máte pocit, když si čtete hodnocení knihy?
Recenze sleduji s rozumem a patřičným odstupem. Je zajímavé, jak se různí. Někteří čtenáři vyzdvihnou první dvě třetiny knihy a poslední třetina třeba nezapadá do jejich představ. Naopak jiní si užijí právě poslední třetinu knížky. Je těžké z toho něco usuzovat. Každá kniha má svého čtenáře a nelze se vždy strefit do jejich vkusu. Ani se o to nesnažím, bylo by to svazující. A jaký mám pocit, když čtu hodnocení knihy? Když je recenze dobrá, tak krásný. Když není dobrá, mám tendence vysvětlovat, proč jsem to a to napsala. Že jde o nepochopení textu, mého záměru. Ale nedělám to. Například hrdinové mého románu se vydávají na třítýdenní hudební zájezd do ciziny. Zažívají obvyklý stereotyp, jezdí od hotelu k hotelu, od koncertních síní ke koncertním síním, žijí v podstatě v autobuse, stravují se nepravidelně a ne zcela kvalitně. Několik čtenářů napsalo, že jim vadily stereotypy a zájezd mohl být celkově kratší. To by ovšem pozbylo smyslu. Právě o tom kniha je. O těžkém životě muzikanta. Nehledě na to, že takové zájezdy bývají i mnohem delší.

Četla jsem Vaši knihu Soběstačný a nemohla jsem se od ní odrhnout. Vaši knihu Karneval zvířat mám na nočním stolku. Jak byste mne na ni nalákala? Jaká je ona kniha očima její autorky?
Jen málokdo ví, jak žijí profesionální muzikanti v Čechách, co zažívají v zákulisí, co všechno museli obětovat pro to, aby se dostali tam, kam se člověk jen tak nedostane. Světové sály, aplaudující několikatisícové publikum. Lidé si myslí, že tento dřinou vykoupený lesk je odměněn nejen uznáním, ale i pohádkovými honoráři. Nedokážou si připustit, že tito profesionálové zápasí především s nedostatkem materiálního zabezpečení a mají obyčejné starosti a zdravotní problémy. Nejsou to jen baviči, kteří ve fracích a róbách žijí krásný, bezstarostný život. Musí tvrdě pracovat, hrát přes bolest, duševní i fyzickou. Na druhou stranu se ale čtenář může i pobavit. Seznámí se se specifickým humorem, tak typickým právě pro muzikanty.

Souhlasíte s označením, že je to odpočinkové čtení?
Ať si každý knihu zařadí, kam chce. Kdybych měla obsah knihy brát jako odpočinkový, popřela bych předchozí slova. Život muzikanta není o odpočinku, ani o zasmání, naopak. Náročné přesuny, zásah do osobního prostoru člověka, stres, stěhování z hotelu na hotel, příprava na koncerty, nevalná podpora státu osob samostatně výdělečně činných, nepříliš vysoké platy státních orchestrů, to vše je podstatou knihy.

Hlavní postava se jmenuje Evžen. Je to dobrák od kosti. Jak byste ho charakterizovala Vy?
Evžen je muzikant tělem i srdcem, citlivý, dobrosrdečný. Prochází krizí středního věku a uvědomuje si, že hudba a hra na hudební nástroj je v podstatě to jediné, co má. Doplácí na svoji skromnost a plachost nejen ve vztahu se ženami, ale i v běžném životě. Nabízí pomocnou ruku i na úkor svého nepohodlí.

Proč jste napsala knihu o životě v orchestru? A jaký je vlastně život umělce? Na růžích asi ustláno nemá, že?
Sama jsem muzikant. Už delší dobu jsem přemýšlela, že napíši text o tom, jak se žije hudebníkům. Nejen proto, že žádná podobná kniha u nás nevyšla. Značnou část jsem psala přímo na hudebních zájezdech. Některé situace stačilo zapisovat, měla jsem ale i materiál od kolegů. A jaký je život umělce? Náročný. Záleží také, v jakém tělese hraje. V Praze je situace samozřejmě nejlepší. Hraji v Českém národním symfonickém orchestru, a nejenže tu mám možnost setkat se se skvělými interprety a dirigenty domácí i světové hudební scény, hudebník je zde na české poměry adekvátně ohodnocen. Je mi líto mimopražských, ti na růžích skutečně ustláno nemají. Všem by pomohlo, kdyby se zvýšila návštěvnost koncertů. Nejen symfonických, ale i komorních.

Odpovídá kniha realitě, nebo jste příběh upravila, zjemnila? Možná je realita ještě horší?
Odpovídá. Samozřejmě, někde jsem musela text zjemnit, jinde naopak popsat situaci expresivněji. Nemohla jsem si ale zcela vymýšlet, to by mi kolegové dali. A jestli je realita ještě horší? Neřekla bych. Spíš mě děsí, že by se opakovalo to, co se děje na konci knihy. A obávám se, že ano.

Koncertuje se v sálech s bohatou historií na zajímavých místech. Kam se vracíte nejraději? Které místo Vám vzalo dech?
Pravidelně hraji v Obecním domě, je to můj druhý domov. Zrovna včera jsem kvůli jednomu textu pročítala informace o Smetanově síni a dočetla jsem se, že v Obecním domě je řada pozoruhodných salonků, a kdybychom si dali tu práci, napočítali bychom 700 místností, 40 tisíc uměleckých děl a 5 tisíc lustrů. To jsem nevěděla, vyrazilo mi to dech i přes to, že tento skvost pražské secese znám docela dobře. V cizině to byla Labská filharmonie v Hamburku. Naprosto okouzlující budova. Hrála jsem tam s Danny Elfmanem a ČNSO. Nepopsatelný zážitek.

Máte už rozepsanou další knihu? Můžete nám o ní prozradit něco víc?
Mám. Jediné, co mohu říci je, že nebude z muzikantského prostředí.

Máte čas na čtení knih? Kterou knihu jste četla naposledy? Jaký žánr máte nejraději?
Vždy říkám, že ruský realismus, nějak ve mně zakořenil. A protože nemám moc času, raději píšu, než čtu. Naposledy jsem četla Jeřabinový dům od Marie Hajdové a chystám se na Spalovače mrtvol, protože znám jen filmové zpracování. Mám na stole i Volhu Karla Hynie.

Jak odpočíváte a co pro Vás znamená slovo relax?
Paradoxně nejtěžší otázka. Donutila mě si uvědomit, že moc neodpočívám. Děkuji nejen za ni.