Kouč Jan Menděl na sebe upozornil zejména knihou Uprdelismus, ale jeho práce je mnohem pestřejší. Je otcem facebookové stránky afirmace, kde každodenně podněcuje lidi k zamyšlení, píše knihy a během terapií učí své klienty návratu ke vlastnímu nitru. Na sklonku léta mu vyšla nová kniha Magie duchovního života, která navazuje na bestsellerový Uprdelismus. 

Základní definice uprdelisty , kterého jste pojmenoval v knize Uprdelismus, mi částečně připomíná postoj královského šaška: „Žije s lehkostí a humorem, nebere sám sebe příliš vážně, denně se raduje ze života a má u prdele to, co většina lidí považuje za životně důležité.“ V čem se uprdelista od takového šaška liší?
Ano, máte pravdu, vlastně je to velmi podobné šaškovi, jenže šaška dnes málokdo vnímá v té hlubší symbolice. Já bych uprdelistu spíš připodobnil k tarotové kartě Blázen. Na té je člověk, kterého svět považuje za blázna, protože přikládá minimální důležitost většině světských věcí, přitom Blázen je moudřejší než ti, co ho považují za šílence, protože on už se probudil, probral a prokoukl celou tu hru, které říkáme život. Podle toho přizpůsobil svoje vnitřní nastavení a priority a spící „normální“ lidé mu nerozumí. Jemu to ale nevadí, protože on si ještě pamatuje, když byl „normální“ a ví, že teď je mnohem spokojenější jako „blázen“ (v mých očích jako uprdelista).

Co vlastně znamená nebrat se vážně? Lze se takovému postoji naučit?
Za mě to znamená uvědomit si, že celá moje identita se jménem, postavením, vzděláním, image atd. je jenom divadelní role v tomhle světském divadle a já tu roli nějak hraju, ale stále si uvědomuju, že já nejsem tou rolí, já jsem herec, který může mít tisíce rolí. To vede k určitému odosobnění, k nadhledu a větší lehkosti žití. Určitě se to dá naučit, ale myslím, že ani není třeba se to učit. Stačí na sobě pracovat a zvědomovat se a tento postoj začne přicházet automaticky jako vedlejší efekt.

Dnešní svět klade na člověka velké nároky. Co by podle Vás měl dělat, aby se v něm nezbláznil?
Měl by se v sobě vyznat. Většina lidí jede jako automat, o ničem do hloubky nepřemýšlejí, žijí pod tíhou svých programů, které si ani neuvědomují, že je ovládají. Je třeba, abychom se začali studovat, abychom podstupovali pravidelnou sebeanalýzu nebo introspekci, uvědomovali si, co nás trápí, co nás těší, co chceme v životě a co ne a kdo vlastně jsme. Díky této práci na sobě začneme lépe vidět souvislosti a také snáze prokoukneme mechanismy, které hýbou našimi životy, a začneme je využívat tak, aby nám prospívaly a ne škodily. Zjednodušeně řečeno, když prokoukneme to, jak svět funguje, nutně ho přestaneme brát tolik vážně a díky tomu se z něj nezblázníme.

Ve Vašich knihách zdůrazňujete důležitost emocí. Co o nás vlastně naše emoce prozrazují?
Já bych možná nepoužil slovo prozrazují, spíš bych řekl, že emoce jsou naši nejmoudřejší rádci, kteří se nás snaží celý život vést tou nejlepší cestou k tomu, abychom rostli a vzkvétali. Tedy za předpokladu, že jim to dovolíme. A tam nastává velký kámen úrazu, protože náš největší problém nejsou emoce, ale to, jak s nimi nakládáme, respektive jak je zneuctíváme, pošlapáváme, potlačujeme a skrýváme. Tam začíná většina našich problémů. Kdybychom rozuměli řeči emocí a důvěřovali jim, byl by náš život o mnoho snazší a prostší.

Pokud za Vámi přijde klient s přáním osvojit si umění být sám sebou, ale neví, kde přesně má začít, co mu poradíte?
Aby se naučil vnímat a respektovat svoje pocity a emoce. Autenticita podle mě není nic jiného, než že si v každém chvíli dovolujeme cítit se tak, jak se skutečně potřebujeme cítit, a naučíme se to dělat takovým způsobem, který neubližuje ani nám, ani našemu okolí. Když se to naučíme, uvolníme se a jsme sami sebou přirozeně, bez námahy, prostě to tak vyplyne a my se v tom cítíme komfortně.

Dá se vychovat z dítěte dospělák, který umí být sám sebou? Jak?
Ano, ale jedině za předpokladu, že ho vychovává někdo, kdo to sám umí. Pokud to rodič neumí, může si načíst tisíc moudrých knih, ale dítě nakonec stejně instinktivně do velké míry okopíruje jeho chování. Čili pokud chtějí rodiče udělat nejvíc pro svoje děti, měli začít v první řadě měnit a zlepšovat sami sebe a děti to od nich automaticky odkoukají a nasají.

Vaše facebooková stránka Afirmace (pozn.: afirmace je pravidelně opakovaný motivační výrok s pozitivním účinkem) má už 60 tisíc sledujících, dokonce jste ji převedl do papírové formy a vydal pod stejnojmenným názvem Afirmace. V čem vidíte sílu afirmací?
Tady je potřeba udělat rozdíl mezi afirmacemi jako takovými a mými afirmacemi. Klasické afirmace jsou, přesně jak říkáte, pozitivní tvrzení nebo autosugestivní věty, které si člověk opakuje s tím záměrem, aby se zhmotnily. Ty moje „afirmace“ jsou spíš krátké texty k zamyšlení. Jejich sílu vidím v tom, že vždy někoho osloví a padnou mu přesně do toho, co řeší. Píšu je už 13 let, poslední roky i na Instagram, kde přilákaly více jak 100 000 sledujících. A za ty roky jsem dostal nesčetně zpráv, kdy mi lidé psali, jak moc jim daný text pomohl, protože přišel v tu pravou chvíli. Takže pokaždé, když je píšu, věřím, že tam někde na druhé straně je někdo, kdo přesně tohle právě teď potřebuje slyšet. Ovšem to, že se text k takovému člověk dostane, je zásluha vyšších sil, někdo jim říká náhody, někdo synchronicita a někdo Boží ruka J.

Vzpomenete si, jaká afirmace měla na facebooku největší odezvu? Překvapilo Vás to?
To už si opravdu nevzpomenu. Za ty roky jich bylo relativně hodně, které získaly mnohem větší pozornost než ty zbylé. Většinou to byly ale právě texty, které mluvily o tom, že bychom neměli brát věci v životě tak vážně, měli bychom si uvědomovat, že jsme tady všichni jenom na chvíli a žít s větší radostí a lehkostí. Což je pro mě takové potvrzení toho, že lidé velmi touží po něčem hlubším a že současný moderní život je příliš materialistický a nenaplňující. My všichni hluboce prahneme po něčem vyšším, přesahovém, duchovním.

Máte Vy sám nějaké každodenní afirmační rituály?
V podstatě ano. Já denně medituju a v rámci své meditace si krom jiného opakuju své vlastní mantry či afirmace.

V srpnu Vám vyšla nová kniha s názvem Magie duchovního života, ve které čtenáři pomáháte objevit zapomenutou tvořivou životní sílu. Mohl byste nám ji blíže představit?
V podstatě jsem se snažil navázat na Uprdelismus a ukázat čtenářům, že Uprdelismem to jenom začíná a teprve pak se otevírá ta „skutečná“ cesta, která spočívá v objevování naší duchovní podstaty a skrytých schopností, které všichni máme, ale o kterých většina z nás netuší. Je to takový pozvolný průvodce pro někoho, kdo vstupuje do tématu spirituality poprvé a chce ji nějak prakticky zakomponovat do svého života.

Na co se v současné době těšíte?
Na nic (smích). Ale dlouhodobě se těším na osvícení a na smrt a doufám, že osvícení přijde dřív (ještě větší smích).

Najdete si čas na čtení? Která kniha Vás v životě nejvíce ovlivnila?
Ano, miluju dobré knížky a pořád něco čtu nebo poslouchám audioknížky. Je těžké vybrat jenom jednu knihu, bylo jich několik, ale asi úplně nejvíc mě ovlivnila kniha Životopis jogína od Paramahansy Joganandy. Moc ji doporučuju všem upřímným hledajícím. Dokonce ji zmiňuju i v té nové knížce.

Jak odpočíváte a co pro Vás znamená slovo relax?
Nejraději odpočívám spánkem, meditací a chůzí a slovo relax pro mě znamená být někde, kde nejsou lidi, ideálně v přírodě :-).