Spisovatelka, novinářka a manažerka několika nezávislých rockových skupin Petra Klabouchová nedávno vydala knihu U severní zdi, ve které znovu ožívá zločin spáchaný v 50. letech a vyvěrají na povrch osudy dětí pohřbených na Ďáblickém hřbitově. S autorkou jsme si o povídaly nejen o Ďáblicích, ale také o spisovatelském zákulisí. 

V knize píšete, že návštěva Ďáblického hřbitova byl pro Vás právě ten okamžik, ve kterém jste se rozhodla psát tuto knihu. Co ale bylo prvotní, co Vás na ten hřbitov vedlo?
Tenkrát začaly vycházet děsivé informace o tom, jak v Kanadě objevují poblíž takzvaných převýchovných institucí tajné hroby stovek a stovek dětí. Za tichého souhlasu vlády a církve tam vlastně ještě před pár roky (až do 70. let) docházelo k systematickému odstraňování dětí původního kanadského obyvatelstva. Hodně mě to zasáhlo a zkusila jsem se podívat, zda i u nás nemáme podobnou černou stránku historie. Tak jsem „zakopla" o dětský hřbitov v Ďáblicích.  

Nejednou jsem při čtení knihy plakala. Jaké byly Vaše pocity? Když jste psala ten příběh, mělo to stejný vliv i na Vás, nebo jste se musela od emocí naprosto oprostit?
Mne to dostalo na kolena už při hledání informací. Každý už je asi zvyklý na brutalitu a násilí z filmů, z knížek, víceméně fikce, co se nás nedotýká. Ale když držíte v ruce dopisy, které psal skutečný člověk a popisuje v nich své skutečné utrpení bez literárních příkras, bez korekcí, prostě jen tak natvrdo, je to emocionálně úplně někde jinde. Tenkrát mi z toho bylo špatně, rozkousala jsem si při tom pusu zevnitř, zůstaly mi jizvy. Při psaní už jsem byla hlavou uvnitř příběhu, už jsem to měla nějak zpracované a věděla jsem, co chci, že chci tyhle osudy vrátit zpátky k životu stůj co stůj. Pak následovaly měsíce otupění při korekcích, když už to čtete po desáté, nevnímáte nic, a znovu se mě ty příběhy začaly dotýkat, když knížka vyšla. Čtenáři mi začali posílat své vlastní osudy, jsem tím zavalená. A nejde mi to z hlavy.

V knize je hodně zmiňována věznice Pankrác, máte nějaké informace třeba z archivu? Nebo vše, co je v knize popisováno, je od přeživších a z autentických výpovědí?
Čísla, data, rozměry cel, personál, vyšetřovací postupy, průběh poprav, zkrátka technická stránka knihy je čerpaná z archivních informací. Jinak bych samozřejmě netušila, ani jaké měly na Pankráci barvu dveře od cely. A já jsem si přála to prostředí popsat autenticky. Takže například osud „Měkkýho Honzy" je brán čistě z archivu. Stejně jako kousky životních osudů některých vězeňkyň. Jejich věk, za co byly odsouzeny, kolik dostaly. Ale jejich osobní příběhy a emoce, to už je čerpáno z vyprávění. Stejně jako zbytek knihy - o dětských obětech a o tom, kdo skutečně leží na Ďáblickém hřbitově, se z archivů mnoho nedozvíte. Něco zmizelo, něco ani nebylo zapsáno (maminka člověka, se kterým jsem hovořila, dle záznamů věznice zemřela na akutní břišní příhodu, o jejím těhotenství ani narozeném či nenarozeném dítěti zde není ani slovo), no a něco za zvláštních okolností shořelo, jako například záznamy ze hřbitova.

Jak se dá skloubit práce na knize, obvzlášť takto těžké, s Vaší prací rockové manažerky?
Pro mě je to zcela ideální spojení. Ten rockový život a lidé, mezi kterými se pohybuju, což jsou prostě takoví věční, bezstarostní kluci, vás zaručeně vytáhnou z každé chmurné nálady. Jinak by člověk asi těžko psal o mučení dětí. Takhle dopíšu a vypnu, protože musím, začíná ta druhá část mého života. Je třeba zorganizovat cestu, nová místa, nové jazyky a výzvy, chvíli jste v Americe, pak v Itálii, potom v Karlových Varech, nemůžete se zavřít do vaší hlavy. Což pomáhá.

Působí na Vás prostředí, o kterém píšete? Myslím tím, když dopíšete třeba nějakou těžší kapitolu, padne na vás splín? Nebo to umíte hodit za hlavu?
V té chvíli určitě ano. Když píšu, jsem v jakémsi vlastním filmu, snažím se příběh vidět, cítit všemi smysly, prožívat. Abych mohla dát čtenáři co nejskutečnější obraz. Takže když vás na dvě hodiny zavřou do cely mučených vězenkyň v 50. letech, i když jenom jako někoho, kdo se pouze dívá, v té chvíli se prostě neusmíváte. Doma se mi při psaní vždycky ptají: Děje se něco? Co se ti stalo? Je ti dobře? No tak asi tak nějak se tvářím. Ale když zavřu počítač, musí to z hlavy a já musím povinně zpátky do svého fajn života. Jinak bych tyhle věci psát nemohla. 

Jak dlouho Vám trvalo sehnat všechny podklady a vymyslet ten příběh? A jak dlouho jste následně knihu psala?
Já jsem rychlá. Až příliš. Pak vydavatelství nestíhá vydávat, už mám hotové další dvě knihy... Když se do něčeho zakousnu, tak to zhltne veškerý můj volný čas. Na knížku U severní zdi jsem sbírala informace asi půl roku. Začala jsem psát na konci července 2021, po první návštěvě Ďáblického hřbitova, a na Vánoce jsem knihu odevzdala. Takže psaní samotné trvalo pět měsíců. Ale psala jsem ji zároveň ještě s jednou kratší knížkou humorného ražení Na plný koule (příběhy z mých cest po světě), abych si to trochu odlehčila. Pak přišel téměř rok korektur a přepisování.

Když jste knihu psala, věděla jste, jak bude vše na sebe navazovat? Nebo jste vymýšlela jednotlivé situace za pochodu?
Já vždycky nejdřív napíšu poslední kapitolu. Musím vědět, jak ta knížka bude končit. To je pro mě základ. Přirovnávám vždycky psaní k vaření. Tam taky aspoň přibližně vím, co by mělo být výsledným produktem. Svíčková nebo štrůdl? Nezvládám dělat uprostřed příprav ze svíčkové jablečný závin, to prostě neumím. Takže nejdřív konec, pak první kapitolu, no a potom si namaluju barevný obrázek se šipkami, křížky, srdíčky, zkrátka všechny zápletky, propojím to, výsledný produkt připomíná omalovánky tříletého dítěte, ale pak už jenom sleduju. Samozřejmě, že se mi uprostřed psaní některá postava vyvine trošku jinak, napadne mě něco pozměnit, trošku překopat, ale ty svoje šipky, křížky a srdíčka aspoň zdálky sleduji jako turistické značení.

Když zrovna nepíšete knihu, co si ráda přečtete? Máte svého oblíbeného autora?
Ano, a vítězi jsou Edgar Allan Poe a Karel Klostermann. Oba geniální vypravěči lidských osudů a tmavých zákoutí duše. Snažím se je ve svých knížkách tak trochu spojit. I když to dneska asi není úplně trendy čtení. Ze současných autorů si hezky oddechnu u hororů Jozefa Kariky, ráda se večer sama doma bojím. 

Plánujete, nebo už dokonce třeba píšete něco nového? Budete se opět držet detektivky s nádechem historie? Protože pro mne je kniha U severní zdi zatím tou nejlepší knihou tohoto roku, a to jsem jich už letos přečetla více než 120 :-).
Tak to moc díky. Dvě knížky už jsou hotové a ano, obě jdou zase do historie. I když kniha, která vyjde příští rok na jaře, nebude tak úplně detektivka, možná jenom trochu. Chtěla jsem si zkusit napsat horor, žádný krvák, ale horor. Baví mě střídat témata, je to fajn výzva. Zvládla bych i tohle? A tamto? Zpátky k tomu vaření, aby byl člověk za dobrou kuchařku, nevařil by přece pořád pouze stejný, i když všemi opěvovaný guláš. Takže jsem si zrovna teď střihla pro jednou povídkovou knihu, dokonce i příběh romantický. Úkol zněl napsat to, co jsem zatím ještě nikdy nenapsala. Kroutily se mi u toho i prsty u nohou, ale tu milovanou historii jsem do něj stejně dostala. Takže příští knížka bude takový folk mystery horor ze Šumavy, ve kterém najdete dávné místní tragédie, jizvy nedávné minulosti i zločiny současnosti. Mstít se bude tentokrát sama Šumava. A půjčila jsem si k tomu příběh vědecké výpravy, která se měla kdysi u Křemelné ztratit a už se nikdy nevrátila.

Která z Vašich tří knih je pro Vás tou osudovu, tou, ke které máte největší citový vztah?
Ono je těch knih podstatně víc, myslím devět včetně těch psaných v italštině, a každá má svůj příběh. Je v nich kousek mého života. Takový letokruh. Pro mě třeba Upíří storky pro děti jsou vzpomínkou na život v Holandsku, kde jsem je psala, a hudební začátky. Poslední kubánské pomeranče jsou moje rodina a mé krásné dětství. Podvod zlatého faraona je moje láska k archeologii a připomenutí dětských snů o tom, jak ze mne bude Indiana Jones, a zároveň navždy i období, kdy odešla moje milovaná babička. Anglická zahrada patří mému životu v Itálii a dobám, kdy jsem dělala v novinařině. Prameny Vltavy jsou já, moje kořeny, moje smutky, oči patnáctileté holky v šumavské mlze a příběhy mých dědů a babiček a pak dědů a babiček všech okolo. Na plný koule je zase o tom, co mě skutečně baví, o radosti ze života, humor, hudba, cestování, poznávání nových krajů, kultur a jazyků. U severní zdi mi je asi nejvzdálenější knihou, když o ní tak přemýšlím. Nemá se mnou nic společného, ale asi jsem do ní vylila všechnu svojí životní bolest ze ztrát, z věcí, co nešly, jak měly, z osudu, který je občas hodně krutý, z těch, které už nikdy znovu neobejmu. Zkrátka mám svoje knížky ráda všechny stejně, každá je moje.

A ještě jedna zvídavá otázka - koukáte na hodnocení Vašich knih? Sledujete diskuze, hledáte už vyšlé recenze :-)?
Určitě! Rozčiluju se u nich, urážím se, společně s maminkou si zanadáváme nad tím, jak ten nebo ten vůbec nic nepochopili a jak jsem ve skutečnosti geniální😁. Ty hezké recenze, milé ohlasy jsou samozřejmě pohlazení po duši za práci, kterou se snažím dělat, jak nejlíp umím. Taková odměna za ty hodiny bolavých očí. Ty konstruktivní mám ještě radši, pomáhají mi pochopit, jak čtenář myslí (nebo nemyslí😁), jak to cítí, vyhnout se příště stejným chybám. A když můžu, snažím se se čtenáři komunikovat. Mám to ráda. Poděkovat, napsat pár slov. Aby se nám díky těm sociálním sítím úplně nevytratilo lidství.

Jak odpočíváte a co pro Vás znamená slovo relax?
Na odpočinek je třeba nejdřív se unavit. Já mám velké štěstí, že můj život neberu jako práci. Ani muziku, ani psaní. Obojí je mi zábavou, dobrodružstvím, nemám pracovní hodiny, ranní vstávání nebo nějakou každodenní monotónní činnost. Člověk se musí hodně uskromnit, ale když si dokáže odříct spoustu těch povrchních pozlátek, tak se dá život celkem příjemně „prorelaxovat", a k tomu něco hezkého vytvořit. Odpočívám při psaní, televize dávno odešla do věčných lovišť. Nebo na cestách. Mám třeba ráda vlaky, za oknem krajinu, osudy té země, lidi, co nastupují a vystupují, a v hlavě už se samy píšou další příběhy.