Knížky jsou tak trochu mojí terapií
Ve svých knihách se nebojíte dotýkat citlivých témat, jako je ztráta miminka, menstruace, vysoká citlivost. Podle jakého klíče se rozhodujete, které téma zpracujete? Už víte, jaké téma bude další na řadě?
Vybírám si témata, která mi jsou hodně blízká a osobní. Knížky jsou tak trochu mojí terapií. Baví mě dotýkat se citlivých nebo bolavých témat jemným kreativním způsobem. V současnosti pracuji na další knize, jež by měla být věnovaná dětem a dospívajícím, kterým se rozvádí rodiče.
Jak vypadá Váš kreativní proces? Inspirujete se podobně orientovanými publikacemi? Studujete danou problematiku do hloubky?
Mám spousty nápadů, než nějaký vykrystalizuje a já se za ním vydám, tak to docela trvá. Ráda zkoumám svůj vnitřní svět, myšlenky i emoce. Když tvořím, snažím se danou problematiku prostudovat do hloubky a přitom ji emočně zpracovat skrze kreslení. Například v knížce Cíťa jsem zkoumala svoje různé pocity, stavy a trapné situace každodenního života. Zároveň jsem k tomu hledala teorii v různých knížkách na téma introverze a vysoké citlivosti.
Všechny knihy, které jste vytvořila, mají stejný rukopis – komiksový kabátek, pod kterým se skrývá spousta jemně i humorně podaných informací. Nechybí v nich hravost, práce s jazykem, nadsázka. A velká čtivost. Kdy jste u sebe objevila schopnost této jedinečné formy vyjádření?
Jsem ráda, že vám to tak připadá. Mám pocit, že svůj rukopis stále hledám, pořád se vyvíjí a je v procesu. Ale myslím, že se výborně propojilo moje výtvarné vzdělání v oblasti grafického designu se zájmem o psychologii a duševní zdraví. Díky tomu můžu jednoduchým způsobem vyjádřit a zpracovat tahle témata pro lidi, kteří nečtou obsáhlé publikace. A vizuální způsob vyjádření je blízký i dětem a dospívajícím.
Jaké byly ohlasy na Vaši v pořadí druhou knihu Moje rudá knížka? Nebála jste se odmítnutí? Přeci jen je menstruace pořád ještě tak trochu tabuizované téma.
Na všechny knížky jsem měla a mám hezké ohlasy. Odmítnutí se bojím vždycky. Pokaždé mám pochybnosti o tom, jak bude knížka přijata a vždy to zatím dopadlo skvěle. Beru to už jako součást procesu vzniku knihy. Je to těžká fáze, ale je nutné jí projít. Jako porodem. A co se týká Mojí rudé knížky, menstruace mi oproti tématu mojí první publikace, která byla určena ženám, které přišly o miminko, přišla celkem „v pohodě“.
Kniha Cíťa velmi komplexně pojednává o hypersensibilitě, čili vysoké citlivosti. Hravě vzdělává a lákavou komiksovou formou dodává citlivým lidem chuť do života, učí je se svou odlišností vyrovnat a dále pracovat. Je možné v pár větách popsat, kdo je „cíťa“ a proč svět tyto citlivé introvert(k)y potřebuje?
Cíťa má spoustu různých schopností a nadání. Jednak svojí povahou a dílem reakcemi okolí v minulosti, má ale o sobě velké pochybnosti. Bývá podceňován a pochybuje o sobě. Také je často perfekcionista a má silného vnitřního kritika. A ten mu nedovolí vyjít ven s jeho schopnostmi do světa. To mi přijde škoda. Je fajn se o své dary se světem podělit. Bez cíťů by nebylo ve světě spousta uměleckých děl, nápadů a objevů, ale i empatie, vřelosti a tvořivosti. Svět by byl šedivější.
Je podle Vás citlivost spíše dar, nebo slabost?
Citlivost rozhodně není slabost a to se snažím právě ukázat a vysvětlit v knížce Cíťa. Citlivost a větší vnímavost je neutrální povahový rys a vlastnost nervové soustavy. Není ani dobrá, ani špatná. Jde o to naučit se s ní žít a pak může být obrovským darem. Společnost ji často vnímá jako slabost. Ráda přijímá plody citlivých lidí, ale moc nepřijímá jejich povahu. Nejde o to se vymlouvat na nějakou škatulku. Mně pomáhá vědět, jak to mám. Jsem pak k sobě méně tvrdá. Nejtěžší to může být právě v dětství a dospívání. Jsem ráda, že moje knížka je právě přístupná i téhle věkové kategorii. Možná i proto byla nominovaná v knižní soutěži Zlatá stuha v kategorii Literatura faktu pro děti a mládež, což je pro mě velká pocta.
Co pro Vás znamená projekt Prázdná kolébka, kterého jste součástí? Jak s tímto projektem souvisí sešit Mému miminku – Průvodce po ztrátě miminka nenarozeného i narozeného?
Prázdná kolébka je projekt organizace Dlouhá cesta, který pomáhá rodičům zasaženým ztrátou miminka. Díky Prázdné kolébce se můžu potkat s lidmi, kteří prošli nebo procházejí zármutkem, můžu je vyslechnout nebo se s nimi podělit o své prožitky. Mně osobně tahle zkušenost hodně proměnila. Bez ní bych možná nevydávala knížky, ani nekreslila, ani nepsala. Když jsem byla na dně, tak mi nejvíce pomohlo právě tvoření a sdílení. Díky kreativitě jsem přišla na to, že je možnost se s těmito těžkými věcmi v životě vyrovnat. Že nemusím být jen oběť okolností a mlčet. Jako dítě jsem si nevěděla rady s rozvodem rodičů, jako dospívající se smrtí táty. Zjistila jsem, že mi pomáhá těžkosti života zpracovávat tvořivým uměleckým způsobem. A že to oslovuje i další lidi. Deník Mému miminku byl první publikací, pro kterou jsem uspořádala crowdfundingovou sbírku. Vzhledem k tabuizovanému tématu jsem neočekávala velký zájem. Ale přišla lavina podpory a cílová částka se vybrala hned čtvrtý den. Vyšla jsem ven s „divným“ křehkým tématem a to bylo k mému údivu přijato. Přišlo mi to jako zázrak.
Po kom jste zdědila výtvarné nadání? Je možné, že po tatínkovi, který byl typografem? Inspirovala jste se jím při výběru střední a vysoké školy? Máte dvě děti, vedete je také uměleckým směrem?
Myslím si, že výtvarné nadání jsem zdědila po obou rodičích. Moje máma učila na tehdejší ZUŠ výtvarku. Oba rodiče mě v kreslení velice podporovali. S tátou jsem chodila za jeho kamarády ilustrátory. Výběr střední školy byl jasný, táta učil na Hellichovce mnoho let. V době, kdy jsem se tam hlásila, už byl ale nemocný, takže jsem ho tam bohužel nepotkala. Na vysoké škole jsem pokračovala v oboru typografie. Moje děti měly zajímavá výtvarná období, teď už se tomu nevěnují. Přijde mi, že jdou vlastní cestou. Rozhodně jsou ale velmi kreativní a já je v tom podporuji.
Na co se nyní těšíte?
Že si užiju letní režim a zpomalím. A doufám, že se i trochu dostanu k práci na další knížce. Minulý půlrok se mi to moc nedařilo, byl hodně hektický. A taky se těším, jestli se podaří knížce Cíťa zamířit do ciziny. V současnosti totiž jednám s jednou společností, která mě má zastupovat v zahraničí a knížku nabízet nakladatelstvím.
Jaké tři knihy byste nám doporučila zabalit do prázdninového kufru?
Doporučuji knížku Raději zešílet v divočině od Aleše Palána. Jde o rozhovory se šumavskými samotáři. Jednoho aktéra, básníka a meteorologa Romana Szpuka, jsem zařadila do knížky Cíťa. Podobně i autorku další knížky Máme na vybranou, Edith Evu Egerovou, která ji napsala v 90 letech jako svou prvotinu. Líčí svůj strhující životní příběh. Přežila Osvětim, emigrovala do Ameriky, v 50 se stala terapeutkou a pomohla mnoha lidem. A jako třetí bych doporučila knížku Citlivka od Aleny Wehle, která se u nás dlouhodobě zabývá tématem vysoké citlivosti a stala se kmotrou mojí knížky Cíťa.
Mockrát děkuji za Vaše odpovědi.
