Lucie je v jádru dobrodruh a světoběžník. Do brazilského São Paula šli s manželem (nejen) za prací. K napsání knihy Město nad městem ji inspirovaly příběhy brazilských rodin, jejichž předci pocházeli z Československa. Kde bere témata pro své knihy? A co má na psaní nejraději? 

Luci, začnu hned názvem: proč Město nad městem? Věděla jsi hned od začátku, že se kniha bude takto jmenovat?

Román se z velké části odehrává ve čtvrti Santa Teresa v Riu de Janeiru. Toto místo hraje v příběhu důležitou roli. Se svými opuštěnými vilami, stoletými podniky a pamětníky je víc než dějištěm – stává se jedním z protagonistů, zosobňuje starou, zapomenutou Brazílii. Chtěla jsem, aby čtvrť nějakým způsobem figurovala v názvu knihy, ale s vydavatelem jsme se usnesli, že kdyby se román jmenoval přímo Santa Teresa, milovníci beletrie by ho v knihkupectví nejspíš minuli v domnění, že jde o náboženské pojednání o svaté Terezičce. Nad titulem jsem dlouho dumala, vytvořila dlouhatánský seznam nápadů, pořádala brainstormingy s manželem i s redaktorem, ale bezvýsledně. Nakonec mi název z ničeho nic vytanul na mysli, aniž bych nad ním v danou chvíli přemýšlela. Cvak, jako když se rozsvítí žárovka. Prostřednictvím knihy může čtenář toto éterické město nad městem navštívit. Turisty obležené schodiště Selarón tam nenajde, zato spoustu jiných kouzelných zákoutí plných historie a příběhů ano.

Je to tvůj první román. Jaké pocity jsi měla po dopsání? Co bylo na psaní nejtěžší? Měla jsi chvíli, kdy jsi nevěděla, jak dál?

Těch „po napsání“ bylo několik. První ucelený text, první papírová verze, pak zrevidovaný rukopis, který jsem poslala nakladatelství, první, druhá, třetí, x-tá verze s redaktorem a konečně finální dokument, který odešel do tiskárny. Každá z těchto etap byla radostná, protože jsem se za ni odměnila pauzou. Pauzy jsou stejně důležité jako psaní, myšlenky se při nich urovnají, věci vytříbí a člověk získá odstup. Nejtěžší byly úplné začátky, protože jsem opravdu tápala a měla pocit, že jsem v tom sama. Manžel mě moc podporoval a kdykoliv jsem chtěla (tzn. každý večer) se mnou vznikající příběh a mé pochybnosti rozebíral. Ale text si přečíst nemohl, protože neumí česky a já ho nechtěla nikomu jinému ukázat, dokud nebyl dokončený. Bylo to období alespoň šesti měsíců nejistoty a obav, jestli jdu správným směrem.

Kdo četl knihu jako první?

Jedna mladá, nadaná, inteligentní a sečtělá dívka – ideální čtenář! Známe se, ale ne úplně důvěrně, takže jistý odstup tam byl. Poukázala na pár nedostatků, ale román mi vesměs pochválila. V tu chvíli jsem se natolik sžírala sebekritikou, že právě povzbuzení jsem potřebovala slyšet ze všeho nejvíc. V textu i příběhu bylo na tisíc nedostatků, které jsem později napravovala s redaktorem, ale kdyby byla moje první betačtenářka příliš kritická, možná bych nezískala dostatek optimistického elánu, rukopis nikdy neposlala a k profesionální pomoci redaktora bych se ani nedostala. Takže jsem jí za shovívavost vděčná stejně jako za kritické poznámky a návrhy.

Co následuje po dopsání knihy? Odesláním rukopisu práce na knize nekončí. Co následuje? Máš nějakou radu pro začínající spisovatele?

Odpověď už jsem částečně nakousla. Je dobré poslat rukopis betačtenářům a nasbírat první ohlasy. Já je získala mezi kamarády kamarádů, ale na facebookových skupinách se najdou i neznámí nadšenci, kteří si vaše dílo rádi přečtou a dají vám zpětnou vazbu, podle které můžete román zdokonalit. Pak je třeba poslat rukopis do nakladatelství a pořídit si růženec na odříkávání modliteb. Když se někdo ozve s pozitivní odpovědí, což může trvat měsíce, je to úspěch, ale zároveň také další začátek. V mém případě od prvního emailu do vydání knihy uběhly skoro dva roky, zaplněné prací na rukopisu a na obálce. Má rada začínajícím spisovatelům? Hlavně při psaní moc nepřemýšlet a nechat se nést tvořivostí. Na racionální, systematické opravování nedostatků bude dost času při redigování. Také mohu doporučit On Writing od Stephena Kinga, je to to nejlepší o psaní knih, co může současný trh nabídnout.

Jak vznikla krásná knižní obálka knihy Město nad městem? Mohla jsi do její tvorby mluvit?

Ano, nakladatelství Šulc-Švarc mi umožnilo nejen se vyjádřit, ale i tvořit. Měla jsem několik nápadů, jeden z nich byly nádherné tisky od brazilské umělkyně Therezy Mirandy. Napsala jsem jí e-mail, abych se pokusila získat autorská práva, ale nikdy mi neodpověděla – je jí hodně let, pochybuju, že mou zprávu vůbec četla. A pak se mě pan redaktor zeptal, jestli bych nechtěla něco stvořit sama. Víc jsem nepotřebovala. Odhodila jsem počítač a běžela koupit akvarely. Mám zkušenosti s olejomalbou, pastelem, tiskem, kresbou, ale této techniky jsem se vždy obávala, přišlo mi, že jsem na ni příliš velký perfekcionista. K Městu nad městem mi ale poetický, intuitivní akvarel dokonale seděl. Minulé léto jsem stvořila sérii obrázků, které mají daleko do výstavních síní, ale které podle ohlasu čtenářů román obstojně ilustrují.

Jaký je život spisovatele? Kde hledáš inspiraci? Umíš někdy vypnout a na příběh a hlavní hrdiny nemyslet?

Umím. Buď píšu a jsem stoprocentně v příběhu, anebo nepíšu a naplno se věnuju jiné aktivitě, práci nebo zábavě. Pokud se mi myšlenky na román a postavy vkradou do mysli, nevyháním je, několikrát už jsem dostala dobrý literární nápad právě ve chvíli, kdy jsem neseděla před počítačem. Ale není v tom žádný boj nebo trápení, psaní mi bezesné noci nezpůsobuje – určitě ne víc, než má předešlá zaměstnání. Inspirace je všude kolem mne. Příběhy lidí, zajímavé fenomény, mezilidské vztahy, různé motivy a témata ze života… Vnáším do příběhů věci, které mám ráda, i které mě naopak rozčilují, pobuřují a děsí. Nápadů na romány mám zatím dost, přichází rychleji, než stačím psát. Kdyby mi inspirace došla, tak jednoduše psát přestanu, najdu si jinou práci a k literatuře se vrátím, až mi zase nějaký nový příběh zaklepe na dveře.

Hlavním hrdinou tvého románu je Marco. Jaký je?

V Marcovi se mísí odvaha s rozvážností – do ničeho se bezhlavě nevrhá a vše si nejdřív promyslí, ale zároveň se nebojí udělat, co se možná jeví jako nelogické a nekonvenční, ale co mu diktuje intuice. Má rád historii a starší lidi, kteří mu vypráví příběhy z minulých dob. Je tolerantní a vždycky se snaží pochopit druhé – stvořila jsem k němu ztřeštěnou a povrchní Marinu, jeho kamarádku z dětství, a chtěla ji vystavit kritice, ale on respektoval, jaká je, a hájil ji před jinými postavami a před čtenářem. Je pohledný, ale není nafoukaný. Nechutnají mu dorty s krémem, ale francouzský croissant si dá rád. Stejně jako všichni Brazilci je přesvědčený, že jeho země je krajně nebezpečná. Má smysl pro humor, ale myslí si, že Julie je stokrát vtipnější než on. Trvalo mi aspoň tři přečtení, než jsem ho pořádně poznala, ale teď bych o něm mohla mluvit hodiny!

Příběh se odehrává v Brazílii, čtenář by si mohl myslet, že píšeš cestopisy nebo příběhy ze svých cest, ale není tomu tak. Hlavním tématem knihy jsou lidské osudy. Přiblížíš nám to?

Řekla jsi to zcela přesně. Cestopisy nepíšu, ale své příběhy zasazuju do prostředí, které znám nejlépe, tedy do zemí, kde jsem žila a která jsou pro mě skoro familiárnější než Čechy, odkud jsem odešla v devatenácti. V recenzích se otázka míst, které v knize popisuju, často vrací. Komentáře jsou pozitivní, čtenáři si Santa Teresu, Paraty, Batatubu a další vyhledávají na internetu, čtení jim prý dává chuť se tam vydat. Docílit, aby místopisný prvek nepřevážil románovou složku, byla výzva. Když hrdina řekne „sejdeme se pod ocasem“, všichni u nás ví, co si pod tím představit. Ale když řekne „sejdeme se před katedrálou v Riu“, žádné tlačítko se nesepne. Nechci spoléhat jen na to, že když se čtenáři bude chtít, danou budovu si vygooglí.  Zároveň se ale nechci ztrácet v popisech, které by tahaly za uši jakožto nebrazilské. Skoro všechny moje postavy jsou Brazilci a jako Brazilci musí znít, aby to bylo autentické. Četla jsem několik knih napsaných z pohledu cizince v neznámé zemi (nejen cestopisy) a nikdy se mi to nelíbilo, takže se to snažím nadávkovat tak, aby byl obraz jasný a poutavý i bez doprovodu internetu, ale zároveň se soustředit na příběh víc než na přibližování cizokrajných reálií.

Na letošním Veletrhu Svět knihy jsi byla na stánku svého domovského nakladatelství Šulc-Švarc, kde se kniha představila, mohla ses potkat se čtenáři, knihu jim představit. Jaký to byl pocit?

Bylo to skvělé! Tři vyčerpávající, ale fantastické dny, za které Šulc-Švarc moc děkuju, s jiným nakladatelstvím bych jakožto neznámá autorka jistě tolik prostoru nedostala. Propagace knihy není vždy snadná, mně dělají největší problém sociální média, hlavně od chvíle, kdy pominuly akce spojené s tiskem a vydáním a já si musím obsah – jak se tak říká – cucat z prstu. Ale být na stánku na veletrhu, mluvit s milovníky knih, ptát se, co mají v literatuře rádi, jaké knihy je nejvíc oslovily, popisovat vlastní román, vidět, že příběh čtenáře láká a obálka se jim líbí… to byla nejúžasnější práce, jakou jsem zažila. Už se těším na veletrh v Havlíčkově Brodě a na autorská čtení v knihovnách. Obojí se uskuteční v říjnu.

Kniha je na trhu už několik týdnů, máš už ohlasy od čtenářů? Co tě nejvíce potěšilo?

Ohlasy jsou dobré, až velmi dobré, recenze čtyř a pětihvězdičkové a (zatím) žádný čtenář, který by knihu vyloženě sepsul, takže jsem velmi spokojená. Když jsem si domlouvala čtení v hlavní městské knihovně v Praze, paní knihovnice mi řekly, že na mou knížku už je rezervace. Týden po vydání! Taková blbost, ale mně to udělalo hroznou radost. Věděla jsem, že pár výtisků se asi prodá, ale že si mě budou lidé rezervovat a půjčovat na milovaném Mariánském náměstí, to mě obzvláště dojalo.

Pracuješ už na další knize. Můžeš prozradit už něco více? Kdy vyjde?

Na novém románu pracuju, brzy pošlu rukopis nakladateli. Když se jim bude zamlouvat, vydání budeme směřovat opět na jaro a na pražský Svět knihy. Děj se odehrává v Paříži a jde o psychologický román s trochou mrazivé temnoty.

Má spisovatel čas číst? Pokud ano, po jaké knize ve svém volnu sáhneš? Zaujala tě v poslední době nějaká kniha?

Jsem především čtenář, až potom spisovatel. Psaní pro mě není o vyjadřování sama sebe, o sdílení moudra nebo naplňování dávných snů. Píšu, protože sama miluju knihy a jednoho dne mě napadlo, proč se na tvorbě literatury nepodílet, když mě to tak baví. A bylo to. Donedávna jsem četla hlavně klasiky: české, evropské i světové, snažím se sahat i po autorech ze vzdálených kultur, zejména ze zemí, kam cestuju. V současné literatuře si pečlivě vybírám, takže se většinou nezklamu. Utkvěly mi hlavně Hamnet, Gentleman v Moskvě, Teorie podivnosti, Eleanor se má vážně skvěle, Dolores Clairbornová, Muž jménem Ove, Mapa a území, Zlodějka, Prázdné místo… Utnu to tady, jinak bychom tu byli do listopadu.

Luci, jak odpočíváš a co pro tebe znamená slovo relax?

Odpočívám vesměs aktivně. Miluju poznávání mně neznámých, přitom obyčejných míst, manuální práci, hlavně s dřevem a starým nábytkem, knihy, vaření, přátele s vínem a léto s pivem, jógu, masáže, věšení prádla, moře a hory… A vy?

Moc děkuji za rozhovor.

I já!