Jan Vojáček vystudoval klasickou medicínu na olomoucké lékařské fakultě, ale dlouho u ní nevydržel – nesouhlasil s přístupem k člověku jako ke stroji. Postupně se přiklonil k praktikování funkční medicíny, která pohlíží na člověka jako na celek a orientuje se zejména na léčení příčin nemoci. O svých poznatcích napsal tři knihy, které vyvolaly obrovský zájem ze strany laiků i odborníků. Zajímá vás proč?  

Na jaře tohoto roku Vám vyšla nová kniha pod názvem Umění nemoci. Doplňuje předešlé tituly - Rozhodni se být zdráv a Umění být zdráv. Jaké je hlavní poslání třetí knihy? Proč vyšla kniha právě o nemoci?

Protože předchozí knihy více svítily na principy zdraví. A čím dál více jsem měl pocit, že je potřeba posvítit i na principy vzniku nemoci. Z mého pohledu je to velmi provázané, nemoc i zdraví mají na pozadí stejné principy, a přesto mi přišlo důležité ukázat nemoc v jiném světle.

Vaši knihu jsem četla a mám pocit, že si jí musím přečíst ještě jednou. Jednotlivé dílky mi do sebe zapadají až postupně. Je to v pořádku?

Rozhodně. Oproti první knize Umění být zdráv, která byla velmi vstřícná vůči čtenáři, tak třetí kniha Umění nemoci je text, se kterým je potřeba pracovat pozvolna, pomalu a několikrát. Nemoc je fenomén, který není jednoduché pojmout jinak, než jak máme naprogramováno ve svých myslích od dětství. Proto je dobré si na nová uvědomění, vhledy a přesvědčení dát dostatek času a nejlépe je projít opakovaně, aby to zapadlo do celkové mozaiky.

Vystudoval jste klasickou medicínu na lékařské fakultě, ale vydal jste se cestou funkční medicíny. Přiblížil byste nám pojem funkční lékařství?

Tento pojem vznikl v 90. letech 20. století v Americe, kdy se lékaři a výživoví poradci rozhodli propojit západní medicínu s myšlenkou celostního komplexního přístupu ke zdraví a chronickým onemocněním. Jednoduše řečeno funkční medicína pátrá, proč je daný člověk nemocný a co může udělat pro to, aby se uzdravil, anebo si zlepšil kvalitu života svým přičiněním. Funkční medicína a její průvodci, mezi které nepatří jen lékaři, ale právě také výživový poradci, průvodci zdravým životními návyky, psychologové, fyzioterapeuti a mentální koučové tak provází nemocného procesem změn.

Hlavním tématem nové knihy je nemoc. Co je vlastně nemoc? A máme se nemoci bát?

Nemoc často nahání strach, je to logické, lidé se bojí smrti, nemohoucnosti, bezmocnosti, nechtějí trpět a být bolaví, to je zcela pochopitelné. Nicméně nemoc není z mého pohledu apriori zlo, je to informace. Je to zpráva od našeho těla, kterou můžeme rozklíčovat. A tady je ta výzva pro každého nemocného, zda jde cestou zkoumání, co je to pro něho za zprávu a jak této zprávy využít ke svému posunu.

Jak bojovat se strachem?

V prvé řadě tak, že s ním nebudeme bojovat. Každá emoce je v pořádku. Stejně jako nemoc, je to pouze informace o tom, jakým způsobem funguje naše mysl. Emoce jsou kompas. Emoce jsou motor. Není potřeba s nimi bojovat, ale připustit, přijmout a stejně jako u nemoci využít dané informace k dalšímu vývoji a porozumění svému vnitřnímu světu a posunout se dál.

Jsou lidi připraveni na změnu myšlení? Jak v lidech probudit touhu po poznání a chuť opustit staré, zažité mechanizmy?

Čím dál více lidí je na to připraveno, alespoň je to můj subjektivní pohled. A ta touha je v každém člověku. Každý ten signál občas zachytí, aby ho třeba ještě přehlušil a nenásledoval. Proto jsem také napsal knihu Umění nemoci, nemoc je naprosto jasný signál ke změně myšlení a čím dál více lidí to tak vnímá.

Dnešní medicína v klasickém vnímaní je již nedostačující. Jak by se měl přístup lékařů proměnit? Co je potřeba změnit?

V prvé řadě komunikaci. To je něco, co se může změnit hned. K tomu je však potřeba, aby i lékaři měli více otevřenou mysl. Pokud lékaři změní komunikaci a nechají lidem otevřené dveře i do jiných přístupů léčení, než jsou ty klasické, tak věřím, že může vzniknout krásná spolupráce mezi klasickou medicínou a medicínou, kterou můžeme nazvat alternativní, i když já ji tak nevnímám. Měla by existovat jen jedna medicína, která různými formami a přístupy pomáhá lidem se uzdravit.

Uzdravení ani vyléčení tedy není cílem? Jak to máme chápat?

Lidé příliš často zaměřují pozornost na boj s nemocí místo toho, aby nemoci porozuměli. Cílem není se jen zbavit nemoci a uzdravit se z klasického medicínského pohledu. Cílem je hlubší porozumění a přesměrování pozornosti směrem k sobě, k větší radosti a ne úzkostně sledovat každý parametr toho, zda už jsem zdráv. Zdraví je pak často vedlejší produkt tohoto přístupu. Krátký příklad. Byl jeden lékař v Americe, kterému byla diagnostikována vážná nemoc, jeho blízcí kamarádi lékaři mu doporučili se dál neléčit, že to nemá smysl a ať si užije posledních pár měsíců. Tak odjel do Itálie, tam si pořídil olivový háj, staral se o něj a řekl si, že by se rád dožil jeho sklizně. On se nezaměřoval na uzdravení, jen chtěl ještě chvíli žít v radosti z pěstování oliv. Sklizně se dožil a pak další a pak další. Nakonec jeho nemoc zmizela. To je dokumentovaný příklad tohoto přístupu v krátkosti a velmi zjednodušeně.

Zaujalo mě percentuální vyčíslení harmonických a disharmonických faktorů, podnětů všeho, co nás ovlivňuje. Jak dosáhnout 72 % harmonických a pouze 28 % disharmonických faktorů? Daří se Vám to?

V rámci možností se mi to daří. Vždy záleží na našem individuálním kontextu. To znamená věku, pracovním vytížení, návycích životního stylu, kolik mám energie, jak používám svoji mysl atd. To není tak, že si to jednou nastavíte a máte to. Je to neustálá kalibrace a zpětnou vazbu vám neustále dává právě tělo. To, jak se cítíte, je odezva na to, jak to asi s tímto poměrem faktorů máte.

Svým přístupem jdete proti zajetým principům. Setkáváte se s kritikou? Jak se s ní vyrovnáváte?

Každé dogma je vždy v čase překonáno. Já si stojím za tím, že je potřeba se posunout v přístupu ke zdraví a že mnohá dogmata je již potřeba opustit. Kritika s tím spojená byla vždy, je a bude. Dříve jsem se s tím vyrovnával těžko, chtěl jsem být s každým za dobře. Dnes vím, že to nejde.

Máte nějaký rituál, pomůcku, kterou se lépe vypořádáváte se stresovou situací? Jak nedovolit stresu, aby nás ovládl?

Stačí mi přečíst si pár řádek v některé z knih, které se věnují tomu, jak funguje lidská mysl. Například knihu Návrat domů od Natashi Swerdloff a Dr. Dickena Bettingera.

V knize najdeme i zastavení, meditace. Jsou meditace součástí Vašeho každodenního života?

Meditace může být cokoliv, když si uvědomíte, že nejste vaše mysl, tedy se plně neidentifikujete se svým myšlením a například se plně ponoříte do nějaké činnosti. Pak může být meditace chůze nebo koupání s dcerou.