Jste autorem několika velice úspěšných knih. Jejich formát je velmi netradiční. Jedná se o knižní rozhovory z různých oblastí (kapitán letadla, neurochirurg, kriminalista). Dokážete říct, který z rozhovorů byl pro Vás nejzajímavější, nebo jste měl k danému člověku nejblíže?

Začínáme asi nejtěžší otázkou, jakou jste mi mohl položit. (směje se)

Neumíte vybrat jednu?

Neumím. Je to, jako byste se zeptal rodičů, které ze tří dětí mají nejradši. Protože pro mě jsou ty tři knihy taky jako děti. Každou jsem si vypiplal od první bílé stránky až po to, že někomu skončila pod vánočním stromečkem. Kniha s profesorem Vladimírem Benešem byla první – a co je první, to člověku zůstane v srdci napořád. Jenže pak přišla kniha s kapitánem Davidem Heclem – předem trochu podceňovaná, ale s reakcemi, které těžko něco překoná. No a kniha s vyšetřovatelem vražd Josefem Marešem byla zase nejúspěšnější. A teď si vyberte…

Chápu. Jakým způsobem si vybíráte konkrétní osobnosti? Například kapitánů letadel musí být spousta, stejně jako kriminalistů… Proč právě Josef Mareš, David Hecl…

Snad se nikdo neurazí, ale ze všech oborů jsem si vybral ty nejlepší. Samozřejmě se to těžko měří, tak budu ještě přesnější: vybral jsem si ty, kteří to nejdál dotáhli. Vladimír Beneš byl několikrát zařazen mezi sto nejlepších neurochirurgů světa. David Hecl je prvním českým kapitánem na největším dopravním letadle světa. A Josef Mareš nejenže roky vedl pražskou mordpartu, ale k tomu napsal nebo spolunapsal úspěšné seriály.

Co vyzpovídané osobnosti spojuje?

Kdybych měl vybrat jednu věc, bude to určitě vášeň k tomu, co dělají nebo dělaly. Jakmile o své práci všichni tři začali mluvit, úplně se jim rozzářily oči. Nejednou se mi stalo, že jsem je po čtyřech hodinách musel zastavit a říct: „Dobře, dobře, tak zase příště.“ Vůbec mi nevěřili, že to byly čtyři hodiny – poznali to, až když se podívali na telefon a přečetli si zprávy od partnerek, které zjišťovaly, kde pánové jsou. Všichni tři mají taky zdravé sebevědomí. V životě si dali nějaký cíl a beze strachu za ním šli. A když na té cestě upadli, neodradilo je to, zvedli se a šli dál, dokud k tomu cíli nedošli.

Připravujete si většinu otázek pro podobné knižní rozhovory dopředu, nebo máte jen nějakou kostru, na níž se to postupně navaluje? Celkově se vlastně dá říci, že formát Vaší knihy musí být poměrně složitý na přípravu i zpracování.

Příprava mi vždy zabere nejvíc času – u každé knihy je to několik měsíců. Je za tím i úcta ke zpovídaným. Přece jen se mnou stráví desítky hodin a musejí mít pocit, že to celé má nějaký smysl. Nemůžu za nimi přijít, položit na stůl diktafon a vykoktat: „Jo, tak na co bych se ještě zeptal...“ Tím se dostávám k tomu, že už před první schůzkou vím, jak by knížka plus minus měla vypadat. Jaké by měla mít kapitoly a co by v nich mělo být. I otázky mám připravené celkem podrobně. Což ovšem neznamená, že během rozhovoru nevzniknou další. To by naopak bylo špatné – kdybych je jen četl z papíru a nevšiml si, když dotyčný naťukne něco zajímavého.

Proč jste se rozhodl jít zrovna tímto směrem? Jak taková kniha vzniká a jak dlouho?

Vždycky mě bavilo povídat si s lidmi. Vlastně až trochu vyzvídat. A nikdy jsem se nespokojil s jednou odpovědí – vždycky následovalo: „A proč? Jak? Kdy? S kým?“ Až jsem s tím někdy otravný. Stejné je to i s knihami, jen s tím rozdílem, že v každé je zhruba pět set otázek a odpovědí. S dotyčnými se scházím několikrát a celý proces knihy od přípravy po tisk zabere zhruba rok.

Ale pojďme už k zatím Vaší poslední knížce, v níž jste vyzpovídal bývalého šéfa pražské mordparty Josefa Mareše. Mluvili jste o zločinech, vraždách a psychopatech. Byl ten rozhovor pro Vás v některých chvílích psychicky náročný?

Byl. Sám jsem to nečekal, ale právě během přípravy jsem měl několikrát horší spaní. Dokonce jsem počítač čas od času zaklapl a šel si na chvíli zaběhat.

Nastal někdy moment, kdy jste se zpovídaným vyloženě nesouhlasil? Myslím ohledně jeho názorů, nějakých činů a podobně.

Trochu mě zarazilo, když mi pan Mareš začal popisovat, jak někdy zacházel s podezřelými. Že jim třeba uvařil kafe, povídal si s nimi o tom, kolik kilo zvedají v posilovně… Říkal jsem si, že zatímco příbuzní zavražděných někde brečí v koutě a prožívají trauma, s lumpy je zacházeno v rukavičkách. Ale pak jsem poslouchal dál a pochopil. A uznal, že křičet na lidi podezřelé z vraždy by sice v očích společnosti vypadalo líp, ale k ničemu by to nevedlo.

Nakolik je pro vás vlastně důležité, aby během daného rozhovoru fungovala mezi Vámi a Vaším protějškem nějaká chemie? Kdyby vám byl vyloženě nesympatický, asi by to bylo podstatně obtížnější.

Pro mě je psaní koníčkem ─ a koníček nemůžete provozovat s někým, s kým vám není dobře. Navíc když vás čeká několik společných měsíců. Takže ta chemie, jak to nazýváte, je pro mě ze všeho nejdůležitější. Čtenáři to teď nevidí, ale ťukám na dřevo – v tom jsem měl u všech zpovídaných ohromné štěstí. U některých bych dokonce řekl, že se z nás po vydání knihy stali kamarádi. Zrovna jste mě zastihl ve chvíli, kdy s profesorem Benešem domlouváme tenisový zápas.

Představoval jste si během práce na knize o Josefu Marešovi, jaké by to bylo, kdybyste danou profesi sám dělal?

Vůbec! Já jsem odjakživa strašpytel a vyleká mě i stín kytky, která se kvůli větru pohne v obýváku.

Samozřejmě musely být zmíněny i seriály Devadesátky a Případy 1. oddělení, na kterých tento bývalý kriminalista spolupracoval. Překvapilo Vás něco, co jste se o nich dozvěděl?

Já měl velkou výhodu v tom, že za seriálem Případy 1. oddělení stojí i můj kolega Jan Malinda. Takže jsem spoustu historek a scén ze zákulisí znal. A díky tomu jsem si ve třetí sérii i zahrál. Tedy zahrál… To je na tu dvouvteřinovou roli beze slova asi dost silný výraz. Ale každý nějak začíná, že?

Jistěže! Na svém Instagramu jste zmínil, že vzniká nová kniha. Můžete už nyní prozradit více? Bude to opět rozhovor s některou osobností? Kdy se na novou knihu můžeme těšit? Případně, která osobnost by byla vaším největším splněným snem?

Vzniká a bude to čtvrtá kniha do sbírky knižních rozhovorů. Z pověrčivosti ještě neprozradím, o koho jde, ale je to zase velmi atraktivní obor. A skvělý vypravěč. Pokud vše půjde dobře, kniha by vyšla v říjnu letošního roku. Na Instagramu o tom budu průběžně informovat a určitě tam pak najdete i pozvánku na křest. No a splněný sen? To se těžko říká. Ale jednu takovou osobnost mám. Ženu.

Je mi jasné, že ani její jméno z vás nedostanu. Kdy se můžeme těšit na Váš román? Nemáte už něco napsaného v šuplíku?

Tak daleko nejsem – mám ho zatím jen v hlavě. Ale už tak netlačím na to, jestli na něj dojde, nebo ne. Na jednu stranu bych chtěl, na druhou vidím, jak se lidem líbí současné knihy rozhovorů. Máloco mě dostane víc, než když mi někdo pošle fotku, že má doma všechny tři a už se těší na čtvrtou. Takže román zatím čeká a místo něj si budu ještě chvíli povídat se zajímavými lidmi.

Jak odpočíváte? Co pro Vás znamená slovo relax?

Já si vlastně odpočinu u psaní ─ hlavně v létě, když můžu psát na čerstvém vzduchu. Dřív mi k tomu pomáhala i sklenička vína, měl jsem pocit, že se mi píše snadno, slova naskakují sama, ale ten pocit vydržel jen do chvíle, kdy jsem si druhý den text četl. Takže dneska už si radši uvařím čaj. Ale na to jste se asi neptal. Sám rád čtu, ale nejvíc vypnu u sportu. Poměrně brzo vstávám, takže si jdu hned ráno zaběhat, zahrát si tenis nebo se nechat týrat mým trenérem v posilovně. Celou hodinu si říkám, proč to dělám a ještě za to platím, ale mám pak mnohem hezčí den. A líp se mi i píše.