Michaela Klevisová vydala na jaře novou detektivku Vraní oko s oblíbeným detektivem Josefem Bergmanem v hlavní roli. Kde se vzal námět na tuto knihu? Jaké je to psát detektivní romány? A kdy se můžeme těšit na její další knižní přírůstek? Začtěte se do rozhovoru s jednou z nejčtenějších českých autorek. 

Příběh Vaší nové knihy se odehrává na jižní Moravě. Proč právě tam?

Věděla jsem, že chci psát z prostředí mokřadů, kde vzniká nová ptačí rezervace, a připadalo mi, že na jižní Moravu se takový příběh hodí. Navíc k tématu mě inspiroval ptačí park Kosteliska, na jehož rozšíření jsem přispěla České společnosti ornitologické, a ten se rovněž nachází na Jižní Moravě, i když v okrese Hodonín. Já svůj imaginární ptačí park a chatovou osadu u řeky zasadila na Břeclavsko, hlavně proto, že ten kraj znám. S přítelem jsme tam v minulosti často jezdívali a moc se nám tam líbilo.

Místo, kde se příběh odehrává, je popsané přesně a hmatatelně, čtenář získává pocit, že to tam zná, Vaše knihy jsou tím specifické. Navštěvujete prostředí, do kterých umísťujete své příběhy, jsou Vám blízká?

Píšu jedině z míst, na kterých už jsem předtím strávila hodně času. Jedině tak se dokážu na místo v duchu přenést a opravdu se vžít do děje, který se tam odehrává. Neumím si představit, že bych si pro svůj příběh zvolila lokalitu, kde jsem do té doby nebyla, a jezdila tam na průzkum až v době, kdy píšu. Nebo že bych napsala román z oblasti, kde jsem strávila jeden týden dovolené. Já potřebuju jít do hloubky, mít pod kůží lokalitu, pocity z ní, mít tam zkrátka něco odžito. Mám v tomhle smyslu štěstí, že jsme s partnerem oba celý život měli takovou práci, kterou bylo možné hodně dělat na dálku, takže jsme nebyli vázaní na jednom místě a mohli hodně cestovat jak do zahraničí, tak po naší republice. Už brzy mi ale dobře známá prostředí dojdou a budu se asi muset začít vracet na některá, z nichž už jsem něco napsala.

Jak dlouho jste na nové knize pracovala?

Vraní oko jsem psala 4 měsíce, velmi intenzivně, ponořila jsem se do práce natolik, že jsem nechtěla dělat nic jiného. Dokonce jsem kvůli práci na knize zrušila loňské Vánoce – viděla jsem před sebou blížící se termín a neměla chuť věnovat se ničemu jinému než psaní. Tlak termínu mi velmi vyhovuje, protože mě donutí věnovat se jenom psaní a všechno ostatní odblokovat. Takže žádná kafíčka s kamarádkami, žádné výlety, žádné nekonečné telefonáty – zkrátka žádné rozptylování. Díky tomu se pak do příběhu naplno položím a v hlavě se mi neustále rodí nové nápady. Já mám jinak dost problém se soustředěním, a když mě netlačí termín, chytnu se jakékoli záminky, proč ten den nebudu psát. Venku je hezky, dlouho jsem neviděla kamarádku, špatně jsem spala… neustále si hledám výmluvy, proč neusednu k počítači a raději budu někde venku. Takže zkrátka potřebuju vědět, že psát musím. Pak se konečně soustředím a píšu o to líp.

Proč se kniha jmenuje Vraní oko?

To neprozradím, protože je to důležitá součást zápletky :-). Mohu říct snad jen jediné: že název neznamená, že by oběť byla otrávena jedovatou bylinou jménem vraní oko. Takhle jednoduché to opravdu není.

Bylinky se vyskytují v knize jako záliba a zaměstnání dvou postav. Máte k bylinkám vztah? Vyznáte se v nich?

Odmalička jsem milovala zahradničení a pěstovala za domem všechno možné. A babička mě na společných procházkách přírodou učila poznávat divoké bylinky a vyprávěla mi o jejich účincích. Nejsem ale zase tak velká znalkyně bylinkářství, že bych třeba někomu dokázala z paměti poradit, jaká bylina by mu mohla pomoct na jeho potíže, anebo že bych doma sušila svazky bylinek a míchala z nich nějaké lektvary a masti. O tomto tématu jsem si před psaním Vraního oka musela hodně nastudovat, dělat rešerše, nevěděla jsem to všechno z hlavy. V knihovně mám díky tomu několik nových zajímavých publikací o bylinkách a jejich využití.

Hlavním vyšetřovatelem je opět Josef Bergman. V každé knize nám stále častěji dovolujete nahlédnout i do jeho soukromí a nitra. Jak se Bergman za ta léta proměňuje, jak byste ho charakterizovala?

Chtěla jsem mít v knize solidního, vyrovnaného, klidného vyšetřovatele, kterého nepronásledují žádní vnitřní démoni, není alkoholik, nemá psychické potíže… Zkrátka protipól všech těch rozháraných detektivů, kteří se v současné době objevují ve většině krimi románů a už se z toho stává klišé. Ani jsem netušila, jak moc se čtenářům trefím do vkusu. Na besedách mi čtenářky přiznávají, že Bergmana milují, nemůžou se dočkat jeho dalšího případu a mnohé ho dokonce považují za dokonalého muže, jakého by chtěly poznat ve skutečném životě. Bergman je taková klidná síla, je si sám sebou jistý, ale necítí potřebu se předvádět, dělat ramena, sálá z něj přirozená autorita, kterou si nemusí nijak vynucovat. Má schopnost empatie a dost ji při vyšetřování využívá. V jádru je dobrý, laskavý, pozitivně laděný člověk. Neřekla bych, že se jakkoli proměňuje. Je to prostě on, takový, jaký ho lidi mají rádi.

Jaké to je přemýšlet jako muž? Co je nejtěžší?

Není to pro mě kupodivu vůbec těžké. Bergman se mi píše úplně přirozeně, je snadné vnímat příběh jeho očima. Lidé se mě na besedách někdy ptají, jestli jsem mu přisoudila stejné vlastnosti, jaké mám já sama – odpověď zní, že některé ano, ale ne všechny. Ale možná se mi dobře píše proto, že je mi celkem povahově blízký. Když jsem začínala psát, bála jsem se, že se mi mužské postavy budou psát hůř, že budu mít problém se do nich vciťovat. Ale není to zase tak těžké. Samozřejmě že psát z pohledu ženské hrdinky je jednodušší, proto jich také mám v knížkách víc. Z tohoto důvodu jsem si taky vybrala vyšetřovatele-muže – aby vnášel do příběhů mužský pohled na věc.

Josef Bergman svým kolegům vyká, i když spolu pracují několik let, proč si udržuje odstup i od nejbližších spolupracovníků?

Připadá mi to tak přirozené. Nikdy jsem se nad tím nezamýšlela, ale k Bergmanovi mi to zkrátka sedí. Když nad tím teď uvažuju, napadá mě, že tady se mi do něj možná promítla moje maminka, která byla velká dáma, měla v sobě od přírody určitou noblesu a distingovanost. Pracovala snad 30 let jako novinářka v jedné redakci, ale s většinou kolegů, obzvlášť těch mladších, si celou dobu vykala. Ačkoli se s nimi přátelila, chodili společně na pivo, měli vynikající vztahy, výsadu tykání v práci udělila málokomu. Možná to byl způsob, jak jasně oddělovat soukromý a pracovní život.

Jo Nesbø při své návštěvě Prahy řekl: „Dobrý den mám tehdy, když se ráno vzbudím a napadne mě vražda.“ Jak to máte Vy? Kdy Vás příběh napadá? Jak těžké je pro Vás vymyslet dějovou linku?

Příběh se mi v hlavě skládá postupně, po střípkách. Nejdřív obvykle vím, z jakého prostředí chci tentokrát psát. Pak vymýšlím, co by se tam mohlo stát, jaké postavy by tam mohly žít, jaké by mezi sebou měly vztahy. Když chci přivolat inspiraci, vím, že musím být delší dobu sama a v pohybu. Ideálně na procházce někde, kde mě nic nerozptyluje, anebo za volantem auta či ve vlaku. Ale osamělá procházka je nejlepší. Při pohybu se asi líp prokrví mozek a tak po půl hodině, hodině začnou přicházet nápady. Je to jako kouzlo.

Co chystáte nového? Já už ze křtu Vaší nové knihy, který se konal 26. dubna v Radiocafé, vím, že by to měla být nová série, kde bude hlavním vyšetřovatelem žena. Můžete nám o tom říct více?

Novou, kratší sérii s vyšetřovatelkou ženou z jednoho krajského města, bych moc chtěla napsat, ale zatím je ve fázi vymýšlení. Představuju si, že by byla kratší, tak tři díly. Ne že bych na Bergmana zanevřela, ale nechci ustrnout, potřebuju změnu a vývoj. Takže bych třeba nějaký čas prokládala knížky s Bergmanem těmito příběhy. Už od loňska mám také rozpracovaný román bez detektivní zápletky. Ráda bych ho už dokončila, ale uvidím… třeba nakonec dostane přednost ta nová série!

Tereza Kostková projevila velkou radost a nadšení, inspirací pro hlavní hrdinku je právě ona. Čím Vás inspirovala?

Byla jsem u Terezy v rádiu v jejím pořadu Blízká setkání. A jak jsme si povídaly, najednou jsem se na ni podívala a uvědomila si: To je ona, moje vyšetřovatelka! Úplně to do sebe zapadlo. Představovala jsem si svoji kriminalistku přesně takhle, jen zatím neměla tvář. A jak jsem se dívala na Terezu, ta postava se přede mnou zhmotnila. Měla Terezinu tvář, její charisma, styl… Takže jestli tahle série opravdu vznikne a třeba by jednou někdo projevil zájem o její zfilmování, je jasné, koho bych si přála vidět v hlavní roli :-).

Kdy se můžeme na novou knihu těšit?

Ráda bych odevzdala novou knížku na jaře příštího roku. Tím pádem by vyšla někdy v létě. Ale je ještě předčasné o tom mluvit, intenzivně psát začnu až na podzim.

Román Prokletý kraj je jedinou knihou, kterou jsem od Vás zatím nečetla, představíte nám ji?

Téma Prokletého kraje jsem nosila v hlavě snad deset let. Pořád jsem ale ten příběh odkládala kvůli psaní dalších detektivek – u čtenářů měly úspěch, tak jsem se věnovala jim. Ale moc jsem se těšila, až napíšu prostě román, ve kterém detektivní zápletka není. Chtěla jsem napsat příběh z jihočeského pohraničí, které má zvláštní historii – po druhé světové válce tam do prázdných domů po Němcích přicházely žít rodiny rumunských Slováků. A byly to pohnuté osudy. Náš stát jim slíbil, že když se přestěhují, dostanou fungující hospodářství, jenže místo toho nacházeli vyrabované, rozbité domy, navíc jim v horách byla zima, nelíbilo se jim tam, ale už se vzdali rumunského občanství a nemohli se vrátit… Tyhle příběhy jsme slýchaly od místních s maminkou a babičkou, když jsme do tohoto kraje jezdily na dovolenou. Dávno jsem věděla, že je to téma na příběh. Prokletý kraj je o dvou současných ženách spjatých s tímto krajem: Jedna je potomek rumunských Slováků, druhá sem přijíždí pátrat po pravdě o svých předcích. Ta knížka se mi psala moc dobře, akorát mě mrzí, když ji někteří lidé tvrdošíjně označují za detektivku jen proto, že ji napsala autorka krimi série. Tohle škatulkování mě strašně trápí. V jedné z vedlejších linek příběhu opravdu někdo zemře násilnou smrtí, ale nic se nevyšetřuje a není to zdaleka hlavní událost knihy… Vždyť kdyby se každá kniha, ve které někdo zemře násilnou smrtí, označovala za detektivku, staly by se z dějin literatury z velké části dějiny krimi románů! Prokletý kraj je zkrátka román s přesahem do české poválečné historie. Moc mě bavilo tu knížku psát a stala se mým bezkonkurenčně nejprodávanějším dílem.

Máte čas číst i knihy jiných autorů? Pokud ano, jaký je Váš oblíbený žánr a co jste četla naposledy?

Nečtu zdaleka tolik jako předtím, než jsem začala knížky psát. Když se celý den dívám do počítače a píšu a vymýšlím příběh, nechce se mi pak číst další text a vnímat další příběh. Člověk si těžko odpočine u toho samého, co dělá pro obživu. Takže většinou čtu jenom v období, kdy zrovna nepíšu. Detektivky už skoro vůbec ne, protože ty mi opravdu příliš připomínají práci… Mám ráda prostě romány, příběhy ze současného života. A knihy podle skutečnosti. Naposledy jsem četla knížku Mami, miluju od Aleše Palána – zpovědi skutečných českých žen o vztahu s matkou.

Jak odpočíváte? Co pro Vás znamená slovo relax?

Odpočívám na zahradě, na procházkách po lese, na túrách po horách a úplně nejvíc se svými koňmi. Loni jsem si splnila sen, který jsem měla asi od šesti let, kdy mě táta začal brát na dostihy: pořídila jsem si dva plnokrevníky, hřebečka a kobylku. Čas strávený s nimi je pro mě ten největší relax. O koně se mi stará trenérka Vendula Korečková, která o ně pečuje s velikou láskou a pečlivostí, a já za nimi jezdím, kdykoli mi vyjde chvilka. Hřebeček Coolishaak už v květnu jeden dostih vyhrál a udělal mi radost. I když tu největší mi dělá už jen tím