Život lidem nakládá, kolik unesou. To je podtitul Vaší knihy Emilka. Velmi brzy po přečtení prvních stran jsem pochopila, co je tím myšleno, ale změnila bych to na „Život lidem nakládá a oni to musí unést“. Osud se s rodinou Vácových nemazlil. Jsou všechny ty rány osudu realitou, nebo byly do příběhu přidány? A byla tato generace silnější? 

Rodina Vácova opravdu prožívala jednu ránu za druhou, v některých případech jsem však nechala umřít někoho jiného, než tomu bylo ve skutečnosti, a pár neblahých osudů jsem záměrně zamlčela, aby čtenář nenabyl dojmu, že se ve smrti vyžívám. Příkladem je sestra babiččiny (Emilčiny) maminky, která byla babičce velmi blízká. Zabila se skokem z okna, protože jí rodiče odepřeli vzít si za manžela chlapce, kterého milovala. A jestli byla jejich generace silnější? On byl v té době život mnohem těžší, než ho máme dnes my, a aby ho vůbec mohli žít, museli být silní. Takže ano, generace našich prarodičů byla silnější.

Co Vás vedlo k napsání příběhů o Emilce? Čím je výjimečný? A co jste chtěla čtenáři sdělit?

V prvé řadě jsem si chtěla vyzkoušet, jaké to vůbec je psát román. Témat, která vytváří skutečný život, je kolem nás nepřeberné množství, podle mne je pořád o čem psát, ale já se zamilovala do starých fotografií a nad jednou z nich jsem zavzpomínala na Emilčinu předlohu – moji milovanou babičku Růženku – a uvědomila jsem si, jak byl její život jímavý. Na tu dobu zase až tak výjimečný nebyl, jakkoliv by se nám to dnes mohlo zdát, ale přináší zamyšlení nad tím, jak se nám dobře žije, a přesto si pořád na něco stěžujeme. A to je to moje sdělení.

Pomohlo Emilce, že měla tak optimistickou, zvídavou a veselou povahu? Pomohla jí tato šťastná povaha se s osudem popasovat?

Určitě. Říká se, že optimisté mají v životě větší štěstí než pesimisté, což je ve své podstatě nesmysl. Řekla bych spíš, že i poté, co jim život uštědří pořádnou „ťafku“, stále věří v lepší zítřky a ve svých bolestech se nenimrají. 

Velmi často jsem u čtení měla pocit, že některé vlastní splíny, smutky jsou v porovnání s osudy hlavních postav malicherné? Uvědomuje si dnešní generace, jak velké štěstí vlastně má? Jaké pocity jste měla u psaní Vy?

Často jsem se do děje ponořila natolik, že jsem si u toho i poplakala. Když jsem studovala 2. světovou válku, bylo mi strašně úzko, představovala jsem si, co asi lidé museli cítit, jak své pokořování prožívali transportovaní Židé a vůbec, jaké to je bát se o svůj život a životy svých blízkých, když se utíkáte schovat do krytu. Jaké to je, když kolem sebe nacházíte mrtvá těla svých sousedů… Když jsem knihu psala, nemohla jsem tušit, co se za pár měsíců stane nedaleko od nás a pohled na bídu v okupované části Ukrajiny mě díky Emilce bolí víc, než by mohl bolet kdykoliv před tím.  

Co bylo na napsání románu nejtěžší? Jak dlouho jste příběh psala?

Dokud jsem neměla smlouvu s nakladatelstvím, byla moje ruka celkem lehká a byla to pro mě jen taková hra. Jakmile jsem věděla, že kniha vyjde, ruka ztěžkla a dech se mi krátil samou zodpovědností a nasmlouvaným termínem. A s tím se u mě dostavila nedůvěra vůči příběhu a především v sebe samu. To byly pro psaní opravdu těžké chvíle. Když jsem po čtrnácti měsících udělala za psaním poslední tečku, konečně jsem se zhluboka a svobodně nadechla.    

Předlohou pro Váš příběh je život Vaší babičky. Co by na knihu po jejím přečtení říkala?

Těžko říci. Kdyby však byla ještě na světě, zřejmě by se Emilčin příběh odvíjel maličko jinak, neboť tam, kde jsem měla černé díry, jsem je zaplňovala vlastní fantazií a skutečnost mohla být zcela odlišná. Babička byla velká čtenářka, takže bych jí určitě dávala číst můj rukopis kapitolu po kapitole a hodně to s ní konzultovala. Co ale vím určitě, že by se jí nepozdávaly lechtivé scény, kterých tam pár je. Patřila totiž ke generaci, která se o takových věcech styděla mluvit.

Máte talent vypravěče. Při čtení jsem měla pocit, že velmi zblízka sleduji osudy hlavních hrdinů. Stránky knihy jsem hltala a velmi těžce odkládala. Jak to, že je příběh Emilka Vaším debutovým románem? A můžeme se brzy těšit na další příběh?

Od malička jsem moc ráda četla a tato láska mě dodnes neopustila. S věkem se tříbil i můj vkus a nároky na jazyk. Miluji květnatost češtiny, krásně napsaný text si doslova vychutnávám, a když jím spisovatel vykouzlí poutavý příběh, jsem při čtení v sedmém nebi. Vytvořila jsem si tím nedostižné spisovatelské vzory, kvůli nimž mě nikdy ani ve snu nenapadlo do jejich mistrně zvládnutého řemesla fušovat. Až pak přišel covidový lockdown a s ním i více času a já to brala jen jako takový pokus. Nic vážného. A nyní se snažím o druhou knihu, ale píšu dost pomalu, neboť mi chybí čas.  

Vaším románem necháváte nás čtenáře nahlédnout do Vaší rodiny. Jaké bylo čekání na reakce, zda se kniha bude líbit?

Každý touží po uznání, u mě tomu není jinak, a tak je to čekání plné napětí. Věděla jsem, že se nemusí každému líbit můj styl psaní, o příběhu samotném ani nemluvím. Přesto jakákoliv kritika zamrzí. Ale hodnocení na Databázi knih není vůbec špatné a při každém pochvalném e-mailu či zprávě na FB, které mi dojdou, se moje nejistá duše zatetelí. Zastavují mě i čtenářky na ulici a to je pak na světě krásně…

Máte čas na čtení? Který žánr je pro Vás ten nejoblíbenější?

V osobním životě mi přibyly nějaké nové povinnosti, takže bojuji s časem a čtu mnohem méně než dřív. A jak je poznat na Emilce, jsem příběhový typ, takže mám ráda romány jakéhokoliv druhu se silným příběhem.

Kterou knihou jste odstartovala březen, měsíc knihy? A ke které knize se často vracíte? Proč?

Barbarou Wood – románem Bílá žena. Jedná se o zajímavý příběh o osídlování Havajských ostrovů. K přečteným knihám se většinou nevracím.