Veterinářka Daniela Králová působí jako dobrá víla z pohádky, a to nejen díky svým andělským kadeřím. Z každého jejího slova je cítit ohromná láska k přírodě a všemu živému v ní, ale také obrovská pokora. Na stránkách knihy O duši lesa zpracovala vlastní příběh, kdy se seznámila s divokou liščí rodinkou a navázala s ní hlubší vztah. O jedinečném zážitku (a nejen o něm) jsme si povídali se samotnou autorkou, paní Královou.  

Poetická kniha O duši lesa vyšla koncem minulého roku. Jedná se o netradičně zpracovanou knihu, která při čtení doslova ožívá. Můžete nám přiblížit, jakým způsobem jste toho docílila?

Přála jsem si, aby děti chápaly, že i když je něco podáno pohádkovou formou, tak ten svět je skutečný a že existuje. Přišlo mi hezké využít možnosti QR kódů a přes videa a fotky nechat každého do tohoto světa přímo nahlédnout, aby mu knížka doslova ožila.

Netajíte se tím, že inspirací pro napsání knihy byl Váš vlastní zážitek, kdy jste se mohla být po dobu několika měsíců svědkem zrání tří malých liščích kluků. Během této doby se Vám podařilo pořídit velké množství jedinečných fotografií a video záznamů dokumentujících jednotlivá setkávání. Tušila jste už tehdy, že z nich vznikne kniha?

Ne, to jsem opravdu netušila. Když jsem za lišáky chodila, sama jsem si je chtěla na památku vyfotit a zaznamenat toto vzácné setkání. Vše jsem natáčela na mobilní telefon a tomu odpovídá i "technická nekvalita" záznamů. V tu dobu jsem ani netušila, co se stane, jak mě to zasáhne, a že z toho vznikne nakonec knížka.

Lišky jsou v pohádkách představovány jako lstivá, mazaná a výmluvná zvířata, kterým není radno věřit. Ve Vaší pohádce se ale holčička skamarádí s úplně jinými lišáčky: jsou to mláďátka jako každá jiná - opatrná, zvídavá, hravá, přátelská a naslouchající hlasu přírody. Společně s holčičkou poznávají lesní království a jeho obyvatele – i ti nejmenší jsou prezentováni jako důležití. Bylo Vaším cílem poukázat na důležitost harmonie v přírodě?

Ano, na to jsem také chtěla poukázat. Narušování přírodního řetězce působí nedozírné následky a často si ani neuvědomujeme, že tak, jak je harmonie důležitá pro život každého z nás, abychom dobře prospívali a žili spokojený a zdravý život, je to důležité i v souvislostech v přírodě. Mnohokrát jsou právě ti nejmenší ti nejvíce důležití, a proto jsem se snažila na to upozornit.

Holčička jako jediná v knize nemá jméno. Je v tom skrytý nějaký hlubší význam?

Přesně tak. Chtěla jsem, aby se s příběhem mohl identifikovat kdokoliv. Jméno by rušilo. Navíc jsem neměla potřebu upozorňovat na to, že jsem to přímo já. Každý člověk, malý či velký, může být " tou malou holčičkou". Jestli se do postavy vžije chlapeček, holčička, dědeček nebo babička, je úplně jedno. Já si myslím, že duše stárnout nemusí. To záleží jen na každém z nás.

Vaše výpravy za liščaty byly na žádost myslivců na dva měsíce násilně přerušeny. Viděla jste se s nimi ještě někdy? A poznala Vás?

Bohužel, už jsem je nikdy neviděla. Přesto stále doufám, že se třeba ještě někdy potkáme. Nepochybuji o tom, že by mě poznala. Zvířata si neomylně pamatují především pachy, ale i třeba hlas. Vzhledem k přirozené plachosti lišek si však nejsem jistá, jestli bych je směla zase pohladit, nebo by přišli úplně ke mně. Možná by zase chvíli trvalo, než by mi důvěřovali. Strašně bych si ale přála vědět, že žijí, jsou v pořádku a zdraví.

Dobrodružství, které jste zažila, je snem téměř každého milovníka přírody. Jak na něj zpětně vzpomínáte? Co Vás liščata naučila?

Pro mne je to hluboký zážitek, který budu mít v srdci do konce svého života. Lišky mi daly možnost nahlédnout do jejich života a stát se jeho součástí. Naučila jsem se toho tak strašně moc, že by to bylo na dlouhé povídání. Nejenom konkrétní věci, jako například tiše se pohybovat po lese, najít vodu, potravu, vědět kde a jak žíjí další zvířata, jak se k nim přiblížit, sledovat stopy, vnímat pachy atd., ale především jsem si bolestně uvědomila, jak jsou lidé invazivní druh, který bohužel často vybočuje z té pospolitosti a harmonie přírody, a tak jsou ty vzpomínky zrovna tak krásné, jako i bolestné.

Můžete přiblížit, v čem spočívá celý projekt O duši lesa?

Příroda opravdu doslova bojuje o přežití. Nejenom, že každý den vymírají živočišné druhy, ale mizí sama o sobě. Prostě prostor na planetě Zemi není nafukovací, a pokud ji nezačneme zcela vědomě chránit a cíleně zachovávat, nedopadneme ani my lidé dobře. Nejvíce jsem chtěla poukázat na to, aby si každý uvědomil, že jsme důležití každý jeden člověk stejně tak jako jeden jediný mravenec v mraveništi. Každou konkrétní věcí, kterou udělám, třeba že nezahodím odpadky v přírodě, nebo dokonce vyčistím kus lesa, třeba jen tam, kde rád chodím na procházky, že neplýtvám vodou ani jídlem, strašně moc pomohu. Kapička ke kapičce tvoří moře. Když se tak začne chovat většina lidí, bude to mít obrovský dopad na celou naši Zemi. Prostě myslet globálně, ale jednat lokálně. Já jsem sama za sebe také chtěla nějak pomoci. Všichni si více zamilujeme to, co dokonale poznáme a stane se to naší součástí. Snad se mi tedy podaří formou živé knížky třeba některým dětem více přiblížit svět přírody tak, aby ji začaly milovat a měly potřebu ji opatrovat a chránit.

Máte v plánu v projektu O duši lesa pokračovat? Třeba napsáním další knihy? Příběhů se zvířátky máte jistě – i vzhledem k Vaší profesi veterinářky – nepřeberné množství.

Určitě chci pokračovat v podpoře toho odkazu a smyslu. Když to jde, navštěvuji školky a školy a dětem o přírodě vyprávím. Tato knížka však vznikla neplánovaně, opravdu z pocitu nějak pomoci. Já jsem především veterinární lékařka a má profese mě hodně vytěžuje. Je strašně náročné najít čas a popravdě i finance. I když ani jednoho za něco takového v žádném případě nelituji. Knížku jsem tvořila po nocích a o víkendech asi tři roky. Zážitků, z čeho čerpat, je v mém životě stále hodně. Nikdy proto neříkám nikdy, ale uvidím, co mi život přinese.

Když se zrovna nevěnujete zvířecím kamarádům, máte čas číst? Po jakých knihách obvykle sáhnete?

Já knížku beru jako "svého večerníčka". To říkává má maminka a předala mi to. Strašně ráda si čtu vždy před spaním. Nejen, že mě to zklidní a odpoutá mysl od starostí a práce, ale je to takové hezké zakončení jednoho dne života. Nejvíce miluji dobrodružné romány, které se odehrávají v přírodě, nejlépe v divočině.

Kdybyste měla vybrat knihu Vašemu srdci nejbližší, jaká by to byla?

Těch krásných knih je tolik, že nejde vybrat jediná, ale určitě jedna z mých nej je spisovatelka Jean Auelová a její román odehrávající se v Evropě v době ledové, kde hlavní postavou je Ajla, kromaňonská dívka, léčitelka, která putuje v doprovodu vlka a koně a zažívá mnohá dobrodružství. S tou se velmi ztotožňuji. Ale nemusí to být jen prehistorie. Kniha džunglí, Egypťan Sinuhet, Pilíře země, Porodní bába, Lovci orchidejí a další.