Mélissa da Costa patří mezi nejúspěšnější francouzské spisovatelky. V češtině jí vyšly romány Adresa naděje (2021) a Všechno modré z nebe (2022), ve kterých se věnuje otázkám solidarity, vzájemného respektu, ale i usmíření s vlastním osudem. Příběhy zároveň situuje do malebných prostředí své rodné země.

Je pro vás psaní a čtení knih součástí každodenního života?

Ano, samozřejmě. Pro mě jsou tyto dvě činnosti neoddělitelné: vždy jsem milovala příběhy, ráda jsem je poslouchala a stejně tak ráda jsem je četla, vymýšlela a psala. Stejně ráda čtu i píšu, vždy to bylo mojí součástí, i když jsou v životě období, jako třeba dospívání, kdy jdou knihy stranou, ale všemu navzdory se k nim vždy vracím.

V jakém věku jste začala psát? Věnovala jste se psaní i v dospívajícím věku?

Začala jsem psát někdy kolem sedmi let, nevím kdy přesně, ale předpokládám, že to bylo v době, kdy se děti učí číst a psát. Během dospívání sice nebyly knížky na prvním místě, ale stále mě zajímaly. Méně jsem četla, ale hodně psala. S kamarádkami jsme se pustily do společného psaní, byly jsme tři nebo čtyři a psaly jsme román o čtyřech hlasech, do velkého sešitu, který jsme si předávaly o školních přestávkách. Každá měla sešit několik dní a měla napsat pokračování příběhu, na kterém předtím pracovala jedna z nás. Později, někdy kolem sedmnácti, jsem začala psát s bratrancem, kterého psaní moc bavilo. Psali jsme hlavně fantastické romány. Psaní bylo nedílnou součástí mého dospívání.

Později, na druhém stupni, jsme s kamarádkami psali knihy, které vyprávěly příběhy dospívajících dívek – takové romance ve formě intimních romány. Ale já jsem psala o všem možném. Už tehdy jsem psala romány, které se podobaly knihám, jaké píšu dnes, hlavně příběhy dívek, které se ve své kůži necítily dobře, trpěly anorexií, snažily se znovu najít samy sebe, odjely někam na internát, kde potkaly různé lidi. Psala jsem vlastně tak trochu o všem a o ničem.

Máte oblíbeného autora, literární žánr nebo literární postavu?

Mám ráda spisovatele různých žánrů: čtu autory, kteří píšou knihy podobné těm mým, stejně tak jako thrillery nebo noir romány. Žádného oblíbeného autora nebo žánr nemám, ale aby se mi nějaká kniha líbila, musí být hodně psychologická, ať jde o thriller nebo o současný román. Aby mě zaujala, musí mít postavy opravdovou hloubku.

Když jsem se v pubertě věnovala psaní, měla jsem moc ráda Katherine Pancolovou, velmi mě inspirovala svým způsobem psaní a propracovanou psychologií postav.

 V jakém prostředí nejraději píšete? Máte s touto činností spojený nějaký rituál?

Ráda pracuji v klidu, o samotě, ve své pracovně. Dříve jsem byla schopná psát kdekoli, v hlučné místnosti nebo ve vlaku, ale čím jsem starší, tím mám větší potřebu být sama, v tichu, v pracovně s tlumeným osvětlením, se svíčkami, s lampou s teplým světlem, a případně i s vůněmi esenciálních olejů – je to skoro až meditativní okamžik.

Z veřejných zdrojů se dozvídáme, že jste vášnivou bylinkářkou. Co vás k tomuto koníčku přivedlo? Používáte byliny i k léčitelství?

Dnes je používám mnohem méně než dřív. Podlehla jsem této vášni před několika lety, zajímaly mě vlastnosti jednotlivých bylin a šetrné způsoby léčení jako aromaterapie, sofrologie nebo meditace.

Prošla jsem kurzy a bylinky jsem pak používala každý den, abych se uvolnila, abych lépe spala nebo si třeba ulevila od bolesti kloubů.

Dnes jsem ale mnohem víc v zajetí každodenních starostí. Mám dítě, méně času, cestuji, a tak v mém životě bylinkářství nestojí na prvním místě, ale stále mě zajímá a svou krabičku s éterickými oleji mám doma vždy po ruce.

Ve spojitosti se svou tvorbou používáte termín resilience. Můžete našim čtenářům vysvětlit jeho význam?

Tento termín se v poslední době stal módním, ale pro mě je úplně jednoduše synonymem života. Když se podíváme na přírodu, rostliny, zvířata, vidíme, že vše musí stále růst a v růstu pokračovat, děj se co děj. Pro mě je resilience schopnost se znovu zvednout a vykročit kupředu navzdory překážkám, na které můžeme narážet. Je to schopnost se znovu narovnat a jít stále dopředu navzdory tomu, jak nás život zkouší.

Vašim prvním vydaným románem je Všechno modré z nebe, který nedávno vyšel v českém jazyce. Ve Francii se příběh mezi čtenáři těšil oblibě, dokonce vyhrál Cenu Alaina Fourniera pro začínající spisovatele a cenu čtenářů Grand Prix du Livre de Poche. Co bylo inspirací napsat příběh o těžce nemocném muži, který se rozhodne poslední roky života strávit dobrodružnou cestou v karavanu?

Napadlo mě to, když mi bylo sedmnáct – mladý muž s nevyléčitelnou nemocí, který se rozhodl cestovat po horách. Když se snažím vzpomenout si, odkud ten nápad přišel, vybaví se mi jeden film z té doby – Le petit prince a dit (Malý princ řekl) –, ve kterém sledujeme příběh malé dívky, která trpí nevyléčitelnou nemocí. Její rodiče jsou rozvedení, ale protože vědí, že brzy umře, rozhodnou se, že spolu všichni tři odjedou někam do přírody, kde stráví její poslední dny společně. Tam se pak odehrávají krásné okamžiky. Myslím, že to byl ten moment, kdy se ve mně zrodil nápad napsat příběh o mladém muži s Alzheimerem, který se rozhodne odjet.

Ve zmíněném románu můžeme sledovat silný vzájemný respekt mezi postavami. Vnímáte toto téma jako zásadní i ve vašem soukromém životě?

Domnívám se, že to, co v těchto milostných příbězích mé čtenáře nejvíc zasahuje, je vztah, ve kterém panuje laskavost a respekt a vše se odvíjí pomalu a něžně. Je z něj cítit respekt k tichosti a osobnosti toho druhého. V literatuře jsou často milostné příběhy popisovány jako láska na první pohled, je to bleskové, je to vášnivé, je to velmi rychlé. Ale v mé knize k sobě postavy navzájem chovají hluboký respekt: když jeden z nich nemá chuť mluvit, druhý ho přijme takového, jaký je, přijme jeho rytmus a jeho potřeby. Myslím, že je dobře tohle upřednostnit, protože v naší společnosti, v seriálech nebo v televizi, často ukazujeme jen to, co je prudké, velmi vášnivé a silné, musí to bolet, ale přitom je potřeba upřednostňovat vztahy jednoduché, laskavé, respektující a pomalé. Je dobré držet se toho v každodenním životě, já se o to v tom svém pokouším.

Vedle vztahové linky jsou v románu dominantní francouzská příroda a vybraná historická města – o knize můžeme říci, že je částečně cestopisem. Můžeme ji chápat také jako „milostný dopis“ Francii?

Původně jsem tento záměr neměla, protože když jsem knihu psala, psala jsem ji pro sebe, neměla jsem nakladatele a neměla jsem ani žádný záměr. Takže jsem nezamýšlela napsat milostný dopis Francii, i když si myslím, že zde máme nádhernou krajinu a přírodu. Než se vydáme na opačnou stranu světa, měli bychom se zajímat o vše, co máme tady ve Francii. Tuto knihu jsem psala s úmyslem cestovat a lépe poznat Francii, protože jsem například nikdy nebyla v Pyrenejích, kde se kniha odehrává. Měla jsem chuť cestovat společně se svými postavami, nacházet tajná zákoutí, o nichž se moc nemluví. I když do Pyrenejí jsem se dostala teprve loni v létě, takže až tři nebo čtyři roky po vydání knihy.

Motto vaší další přeložené knihy do češtiny s názvem Adresa Naděje zní „Co si život bere, to také vrací“. Proč jste se rozhodla právě pro tento výrok?

Je to hlavní myšlenka knihy, která popisuje snad to nejhorší, co se může stát: že přijdeme o naši druhou polovinu a dítě, svou krev. Kniha přináší vzkaz: může se nám přihodit to nejhorší možné, ale my máme možnost se věnovat mnoha dalším věcem, které nám život nabízí, jako je rodina, přátelé, příroda, nalézání vnitřního klidu. Celý příběh knihy může být shrnutý do jedné věty: „Podívej se, co jsi ztratil, ale podívej se také, co na životě ještě můžeš milovat.“ Amanda dál žije svůj život a pozoruje přírodu, která jí ukazuje, že je cyklická – stále něco umírá a něco se znovu rodí. „Život tvoří řada ztrát a znovuzrození.“

Pro vaše romány jsou příznačná témata smrti, zármutku, ale i naděje. Dokážeme se jako společnost vypořádat se smrtí a dokážeme v období, kdy v Evropě vypukla válka, extremismus je na vzestupu, lidi trápí energetická krize a inflace, mít ještě nějakou naději?

Myslím, že žijeme ve společnosti, která nechce smrt vidět. Dřív, když někdo zemřel, jeho tělo zůstalo v domě několik dní, lidé k němu chodili a bděli vedle něj. Dnes je tělo do hodiny odvezeno do márnice. Dříve se držel smutek, třeba týden, o smrti se mluvilo, lidé se s ní vyrovnávali. V naší dnešní společnosti ale smutek nechceme, když někdo blízký zemře, vezmeme si pár dní volna a potom se vrátíme do práce. Děláme vše pro to, abychom smrt neukazovali: staří lidé umírají v domovech pro seniory, abychom neviděli, jak postupně odchází. Ale dříve jsme žili ve společnosti, kde byla smrt všudypřítomná. Dnes z ní máme velký strach, protože ji skrýváme.

V mých románech se smrt vrací do popředí, neskrývá se ani se z ní nedělá nic strašlivého. V mé knize Amanda zapaluje svíčky, obklopuje se květinami a pobývá se svým smutkem tak, jak to v naší západní společnosti běžně neznáme. V Asii je například vztah ke smrti mnohem radostnější, během pohřbu se může zpívat, nosí se barevné oblečení, u nás je to jiné. V mých románech se snažím dát smrti trochu veselejší barvy.

V současné době lidé potřebují příběhy, které jim udělají dobře, které budou mluvit o smrti, aniž by je tížily, které budou mluvit o naději a o tom, co je kolem nás krásné. Myslím, že potřebujeme knihy, které vypráví o vzájemné pomoci, o solidaritě, o znovuzrození, o tématech, která promění naši individualistickou společnost.

copyright foto: © Pascal Ito