Štěpán Javůrek je autorem tří románů z  krušnohorského prostředí - Chaloupky, Nebe nad Perninkem a Sudetský dům, který vypráví  o poválečném soužití Němců a Čechů pod jednou střechou. V červnu tohoto roku se kniha Sudetský dům dočká svého druhého pokračování a my už teď víme, že se nejedná o díl závěrečný. 

Jste autorem tří knih, přičemž již letos v červnu vám vyjde pokračování té zatím poslední s názvem Sudetský dům. V ní se na konkrétním případu věnujete odsunu Němců a strastí s tím spojených. Přestože samotný příběh a knižní ves s ním spojená jsou smyšlené, nakolik jste se nechal inspirovat skutečnými událostmi?

Inspirací pro napsání tohoto příběhu byla skutečná situace, která se po válce na v pohraničí odehrávala na mnoha místech. Češi přicházející z vnitrozemí se často stěhovali do domů stále obydlených Němci, kteří čekali na nevyhnutelný odsun. Když jsem podobné příběhy slyšel, vždycky jsem byl naprosto šokován tou absurditou dané situace. Těžko si dnes něco takového představit. Muselo to být pro ty lidi strašlivě těžké. A to jak pro Čechy, tak pro Němce.

Proč jste se vlastně rozhodl ve své knize věnovat zrovna tomuto tématu?

Žiji v Krušných horách, jsem tady doma a zajímám se o historii míst ve svém bezprostředním okolí. Mám občas pocit, že se dnes záměrně vyhýbáme kontroverzním tématům, která nelze hodnotit jednostrannými, jednoduchými soudy, ale musí se o nich hluboce přemýšlet. Často se ve své minulosti vracíme jen k tomu, co se nám povedlo či podařilo a své chyby, nebo temné stránky vlastní historie záměrně přehlížíme. Možná právě proto si taková témata vybírám.

Přestože Němci napáchali v předcházejícím období strašná zvěrstva, i toto je velice temná kapitola dějin, v níž jsme se ani my nechovali nejlépe. Myslíte si, že šlo všechno provést trochu jinak? Nebo jsme podle vás měli na někdy rovněž dost špatné chování k těm, co válku prohráli, právo?

Víte, já především nikoho nesoudím. Sám nevím, jak bych se v dané situaci, v onom těžkém období, zachoval. Třeba bych v sobě našel nějaké kladné vlastnosti, jako je odvaha, rozum, lidskost a pokora. Ale třeba bych byl naopak někým, kdo by se zachoval zbaběle, nečestně, nebo dokonce nějakým zavrženíhodným způsobem. Doopravdy to nevím. A nemůže to vědět nikdo, kdo si takovou konkrétní situaci neprožil na vlastní kůži. Proto bychom měli být v nějakých radikálních soudech mimořádně opatrní.

Při čtení jsem se vlastně dostal do pozice, kdy mi Němců bylo líto. Zároveň ovšem musí člověk neustále myslet na hrůzy, jež prováděli. Bylo tak trochu účelem dostat čtenáře do tohoto postavení? Aby musel nad daným problémem přemýšlet.

To je přesně ono! Byl bych moc rád, kdyby ta kniha donutila čtenáře zamyslet se nad tím, že život nikdy není černobílý. Že je velice jednoduché lidi šmahem odsoudit, ale mnohem náročnější je vnímat celou problematiku v širších souvislostech. Já sám jsem si při psaní uvědomil, že se vlastně na každou ze svých knižních postav dívám v první řadě jako na člověka, bez ohledu na to, jakým jazykem mluví. A to si myslím, že je důležité.

Kdy se ve vaší hlavě začala rodit myšlenka, že byste napsal pokračování Sudetského domu?

Nejdříve jsem takový záměr vůbec neměl. Nakonec jsem si ale uvědomil, že ten příběh rodiny Smolíkových, ale i dalších českých rodin, které do Sklářů po válce přicházejí, nekončí odsunem Němců. Naopak v tom okamžiku v mnoha ohledech teprve začíná. Němci odešli a ti, kteří zabydleli jejich domy, začali psát vlastní příběhy. Někdy veselé, humorné, mnohem častěji ale smutné a tragické.

Zápletka se bude odehrávat v letech 1947–1950. Druhá světová válka sice skončila, ale k moci se dostávají komunisté. Ani s nimi to lidé neměli jednoduché. Vlastně si ani nevydechli a už se opět museli potýkat s dalším bojem. To pro ně muselo být dost depresivní, že?

To určitě ano. Co mně osobně ale přijde na celých padesátých letech nejtragičtější je to, že zatímco za války lidé věděli, kdo je jejich nepřítel a odkud hrozí nebezpečí, v padesátých letech si ta nejhorší svinstva dělali vlastní lidé mezi sebou. Příslušníci jednoho národa, často sousedé, spolupracovníci, někdejší přátelé. Navíc minimálně v počátku většina lidí komunistům věřila. A oni od začátku plánovali brutální teror proti části vlastního národa. To je děsivé. A je to také důvod, proč se komunistům už nikdy nedá věřit. Oni záměrně vyvolávali v lidech to nejhorší, co v nich bylo, a používali to pro vlastní účely.

Z anotace jsem pochopil, že se tu potkáme minimálně s některými známými z předchozí knihy. Vedle rodiny Smolíkových jsou tu i další postavy z prvního dílu?

Ano, rodina Smolíkových, komunistický funkcionář Vojtěch Tomeček, mnozí sousedé, kteří do Sklářů přišli krátce po válce, ti všichni se v knize objeví. Čtenář se ale může těšit také na postavy nové, které do děje knihy rázně vstoupí.

Jedná se o zakončení celého příběhu, nebo je tu prostor pro další pokračování?

Protože už tuším, jak dopadne druhý díl, mohu také prozradit, že příběh bude mít také třetí, závěrečný díl. Stejně jako měl otevřený konec první díl, bude i ten druhý dávat prostor pro pokračování. Jisté ale je, že třetí díl bude tím skutečně posledním. I já se pak chci pustit do jiných témat, než těch ryze historických.

Dvacáté století vlastně mnoho lidí tak trochu „fascinuje“, i když bylo plné hrůz, bolesti a smrti spojených s nacistickým a komunistickým režimem. Proč si myslíte, že tomu tak je?

Protože nad námi stále visí hrozba toho, že se některé věci mohou opakovat. A my si to, někde ve skrytu duše, moc dobře uvědomujeme. Víme, jak bychom se měli chovat a co bychom měli dělat, aby se podobné hrůzy už nikdy neopakovaly, to horší v nás ale čas od času vyhrává, a tak hrozí další podobné katastrofy, jako byla válka a čtyřicet let komunistické diktatury. Ta hrozba je také jedním z důvodů, proč je tyhle věci důležité neustále připomínat.

Jak už určitě vaši čtenáři pochopili, máte rád historii. Chtěl byste v budoucnu napsat nějakou další knihu i z jiného období minulosti, než je dvacáté století?

Mám spoustu literárních plánů. Možná víc, než mi čas dovolí uskutečnit. Mám v hlavě knihy o Krušných horách, jeden příběh z divokých devadesátých let, ale také jednu hodně veselou knihu, takovou připomínku mého dětství. Takže se nechme všichni, včetně mne, překvapit, jaká témata uchopím po dokončení trilogie Sudetský dům.