Již několik let jsme hrdými sponzory Centra Locika, které má za cíl chránit před násilím ty nejkřehčí – děti. Pomáhá jak přímým účastníkům domácího násilí, tak i jeho dětským svědkům, kterých je dle průzkumů neuvěřitelných 14 %. Letos na podzim se Centru Locika ve spolupráci s Nadací Sirius podařilo otevřít první Dětské advokační centrum, jež má za cíl usnadnit a urychlit pomoc domácím násilím ohrožených dětí. O důležitosti ochrany dětí jsme si povídali s Mgr. Magdalenou Černou z centra Locika. Centrum Locika jste mohli před Vánoci na našich stránkách podpořit i vy koupí krásné charitativní knižní záložky. 

Čtvrtina Čechů se domnívá, že oběť si může za domácí násilí alespoň částečně sama. Souhlasíte s tímto tvrzením?

S tímto tvrzením nesouhlasím. Za násilí v rodině je vždy odpovědný ten, který se ho dopouští. Víme to nejen na základě dlouhodobé práce s lidmi, kteří se násilí dopouští, ale i z vědeckých výzkumů. Násilí je ve většině případů vědomé rozhodnutí člověka, který si takovým chováním chce udržet svou moc a převahu v rodině a dosáhnout svého.

Jak poznám, že to, co se děje doma za zavřenými dveřmi, už není pouze neškodná výměna názorů, nýbrž určitá forma fyzického nebo psychického týrání? 

V Česku je obecně velmi vysoká tolerance k násilí v blízkých vztazích. Je důležité se k násilí stavět jasně, mít dobře hodnotově ukotvenou jeho nepřijatelnost. To znamená, že pokud slyšíte od sousedů velmi časté výměny názorů, které jsou doprovázené křikem, voláním o pomoc, často i třeba dětským pláčem, a tyto situace se opakují, nejedná se o běžnou rodinnou situaci. Je důležité si uvědomit, že ta rodina potřebuje pomoc, že situace v ní není v pořádku. Vysoká tolerance k násilí přispívá k tomu, že zůstávají neodhalené případy skutečného týrání.

Je možné, že projevy násilí postupně samy od sebe skončí?

Podle naší zkušenosti násilí nevymizí samo od sebe a rodina - nejlépe celá - potřebuje komplexní pomoc, aby se násilí podařilo zastavit. Jsou rodiny nebo jednotlivci, kteří zvládnou ukončit násilný vztah jen s podporou svého okolí, ale zpravidla je tam velmi důležitý nějaký vstup z venku. Někdo, kdo nabídne pomoc a upozorní dotyčného, že ta situace není v pořádku a že si takové chování nezaslouží.

Aktuální ekonomická a politická situace s koronavirovou krizí v zádech nahrává domácí nepohodě. Projevují se tyto tendence i ve vaší praxi? Zvýšil se počet nahlášených případů domácího násilí?

Bohužel, současná společenská situace, která začala pandemií koronaviru a nyní se stupňuje v souvislosti s válkou na Ukrajině a aktuální krizí, se projevuje na psychickém a duševním zdraví dětí a náctiletých. Už od doby koronaviru registrujeme nárůst jak intenzity násilí v rodinách, kde se vyskytovalo už předtím, tak ale i v rodinách, kde dříve nebylo, a jeho podoby jsou mnohem závažnější než dříve.

Je možné vyléčit dítě školkou/školou povinné či teenegera z násilnických traumat? Jaká je pravděpodobnost, že se z tzv. neléčeného týraného v budoucnu stane týrající?

Skutečně je tomu tak, že pokud je dítě ve svém dětství opakovaně vystavováno násilným traumatickým situacím v blízkých vztazích, které mohou způsobit jeho trauma, zvyšuje se riziko, že se tak může chovat i ve svých budoucích vztazích nebo se častěji dostávat do role oběti. Není to ale pravidlo. A určitě platí, že čím dříve se dítěti dostane odborné pomoci a násilí je zastaveno, tím je větší i šance na to, že dítě bude žít normální život.

V září jste zahájili provoz prvního Dětského advokačního centra v České republice. Jak dlouho jste na tomto projektu pracovali? Kdy se zrodila první myšlenka zřídit Dětské advokační centrum? Inspirovali jste se příklady ze zahraničí?

Projekt dětského advokátního centra jsme připravovali téměř tři roky. Od původní myšlenky, která se zrodila v prvním roce koronaviru, přes kontaktování mezinárodní sítě těchto center PROMISE, až po napsání projektu, získání finančních prostředků, proškolení týmu, vybudování speciální výslechové místnosti a pilotní spuštění letos v září.

Uvažujete o zřízení sítě Dětských advokačních center napříč Českou republikou?

Byli bychom velmi rádi, kdyby dětská advokační centra vznikla napříč celou Českou republikou. Proto usilujeme o změnu zákona o sociálněprávní ochraně dětí tak, aby ukotvoval nový druh služby Dětského advokačního centra.  Centra by existovala povinně v každém kraji, stejně tak jako v současné době v každém kraji existuje například intervenční centrum pro dospělé osoby ohrožené domácím násilím.

Pražské advokační centrum propojuje sociální pracovníky, lékaře, policisty, psychology, státní zástupce a terapeuty. Z jakých zdrojů je tato služba financována?

Projekt Dětského advokátního centra je v současné době financovaný z prostředků Nadace Sirius, kterému velmi děkujeme za podporu, z prostředků Ministerstva práce a sociálních věcí a z Úřadů vlády. Bez této podpory a záštity by projekt nebyl možný.

Co se vlastně skrývá pod pojmem Dětské advokační centrum? Jak takové centrum vypadá? Předpokládám, že výslechová místnost se v mnohém liší od těch známých z kriminálních filmů.

Dětské advokační centrum je bezpečné místo, kde je v souvislosti s řešením situace trestného činu domácího násilí nebo násilím v rodině na dítěti na první místo kladen zájem dítěte. Veškerá pomoc pro dítě je koncentrována pod jednou střechou. Místo toho, aby dítě obíhalo různé odborníky (z praxe víme, že dítě se při řešení případů domácího násilí často dostane až na patnáct různých míst, kde mluví až s devětadvaceti různými lidmi), my tuto logiku obracíme. Do Dětského advokačního centra přichází za dítětem všichni odborníci, kteří velmi úzce spolupracují a sdílí mezi sebou odpovědnost za vedení případu. Výslechová místnost v případě České republiky není tou nejpodstatnější součástí Dětského advokačního centra, protože i samotná policie má již 90 dětských výslechových místností vybavených po celé republice. Jenže jsou umístěny zpravidla v budově policie. Naše místnost je připravena nejen pro děti, ale i je pro náctileté a je zařízená způsobem, který děti zklidňuje, navozuje pocit normální rodinné atmosféry a zároveň umožňuje například on-line přenos pro případ potřeby výslechu dítěte u soudu tak, aby fyzicky nemuselo nikam jít, ale mohlo vypovídat on-line.

Problém domácího násilí se vyskytuje na celém světě. Je mezi péčí o děti v zahraničí a zde velký rozdíl? Zaostává český systém v pomoci dětem za tím evropským?

V České republice mámě skvělé příklady praxe, proškolené odborníky, skvělé policisty, psychology… ale v případě dětských obětí nefunguje dobře systém sociálněprávní ochrany dětí. Například velmi dlouho trvá, než se dítě dostane k odborné pomoci. Průměrná doba, podle analýzy spisové dokumentace Centra LOCIKA, jsou dva roky od rozhodné události, což je naprosto alarmující.

Jak se cítí dítě, které je svědkem domácího násilí?

Děti, které jsou svědky násilí mezi blízkými, přichází o svůj základní pocit bezpečí a vlastně se hroutí jejich celý psychosociální vývoj. Dnes už víme, že svědectví násilí má na děti stejný vliv, jako když je dítě samo týráno. To znamená, že tato situace velmi závažně zasahuje nejen jeho aktuální psychický stav - například školní úspěchy, vztahy s vrstevníky, vztahy s rodiči, ale i jeho budoucí život. Možnost profesního uplatnění, partnerského vztahu, ale i rozhodnutí, zda bude dítě třeba chtít jednou samo založit rodinu. Prožité trauma v dětství může mít závažné dopady i na jeho zdravotní stav v budoucnu.  Jsou prokázané souvislosti například s výskytem rakoviny, kardiovaskulárních chorob a dalších závažných onemocnění u dětí, které jako malé zažívaly závažné násilí v rodině.

Svěřit se cizímu člověku se svým trápením může i dospělákovi činit problémy, v případě dětí to platí dvojnásobně. Jakými prostředky v dítěti navozujete pocit důvěry?

Dítě, které se chce svěřit s tím, že doma prožívá násilí, je malý hrdina. A zároveň je třeba si uvědomit, že ta situace v rodině už musí být velmi závažná, pokud dítě samo sebere odvahu a jde se svěřit. I proto je potřeba dětem plně jim důvěřovat, nevyptávat se příliš na detaily a říct jim, že násilí v rodině v žádném případě není jejich vina a že tady existuje možnost pomoci jak pro ně tak pro oba dva rodiče.

Lze stručně popsat, jak vypadá v České republice běžný postup při řešení násilí v rodině? Za jak dlouho se dítěti dostane odborné péče?  

V případě, že se v rodině řeší domácí násilí, existuje tzv. institut vykázání, kdy policie může osobu, která se násilí na svých blízkých dopouští, vykázat ze společné domácnosti nejprve na 10 dní, následně lze toto vykázání v součinnosti se soudem prodloužit na měsíc až půl roku. Existuje síť specializovaných center, kterým se říká intervenční centra.  Bohužel pomoc pro dětské oběti násilí v rodině takto systematicky nastavená zatím v České republice není.  V praxi zažíváme to, že děti se dostávají k odborné pomoci velmi pozdě. V Praze, kde je hodně služeb a kde působí i Centrum LOCIKA, to zpravidla trvá půl roku, než dítě mluví s odborníkem, který se ho zeptá, jak se má, jak se cítí, co by potřebovalo a nejen na to, co vidělo… Když se podíváme do jiných regionů, tak tam to může trvat měsíce až léta. Jak už jsem uváděla, analýzy naší spisové dokumentace hovoří o dvou letech, než se dítě dostane k odborné pomoci. Pevně věříme, že právě fungování Dětského advokátního centra tento čas velmi podstatně zkrátí.

Co byste doporučila dítěti, které právě prožívá psychické či fyzické násilí v rodině? Kam, popř. na koho se může obrátit?

Dětem, které zažívají aktuálně násilí ve své rodině, bych doporučila použít specializovaný chat Centra LOCIKA nebo například chat Linky bezpečí nebo Dětského krizového centra. Pro děti začíná být příjemnější o svém problému anonymně napsat a poradit se než zatelefonovat. Na všech těchto chatech pracují skvělí proškolení odborníci. Samozřejmě je velmi důležité, aby dítě ve svém okolí, pokud je to možné, našlo někoho, komu důvěřuje, svěřilo se mu a požádalo ho o pomoc. Pak taková osoba může zavolat například k nám do Centra LOCIKA a poradit se jak dál postupovat.

Jak bychom měli při podezření na domácí násilí reagovat?

Pokud se nám někdo svěří s tím, že zažívá domácí násilí, nebo dítě, že je svědkem násilí v rodině, tak je velmi důležité ho podpořit. Věřit mu, nikterak nezlehčovat či nebagatelizovat to, co nám sděluje, ale ani ho například nepřiměřeně nelitovat. Vyslechnout dítě a ujistit ho, že násilné chování vůči jeho osobě je nepřijatelné, že je to něco, co si nezaslouží a co není jeho vina. A předat nějaké kontakty na možnosti pomoci.

Vánoční čas je plný radosti a očekávání, ale pro mnohé také stresovým obdobím. Bude vaše linka fungovat i o svátcích?

Ano, poběží náš chat Dětství bez násilí. I o vánočních svátcích tedy bude fungovat naše specializované poradenství v distanční podobě. To znamená, že děti se na nás mohou obracet každý všední den v době od 13 do 17 hodin. Buď prostřednictvím chatu na www.detstvibeznasili.cz, nebo napsat mail a my jim budeme odpovídat.

Vaše práce je velmi psychicky náročná. Jak dobíjíte své baterky? Co Vám v současnosti dělá radost?

Když budu upřímná, největší radost mi v současné době dělá moje rodina a moji blízcí. Bohužel, jak už jsem popisovala výše, tak doba je velmi náročná, i typ klientely v Centru LOCIKA se nám proměnil. Ale práce s dětmi, které už jsou u nás v Centru, vlastně sama o sobě přináší poměrně hodně energie, protože tyto děti už jsou v bezpečí. Já ale nejvíce své baterky dobíjím se svými blízkými a na procházkách se psem.

Čtete ráda? Jaké knihy byste si přála najít pod stromečkem?

Čtu velmi ráda a pod stromeček bych si rozhodně nepřála žádnou odbornou literaturu. 😊 Velmi se těším na nový román Ondřeje Štindla Tolik popela, který vyšel před Vánoci.

Děkuji za rozhovor a přeji krásné svátky vánoční.