První otázka mne napadla hned na začátku knihy: jak to, že jste po prvních dnech ředitelování ze zoo neutekl?

Byl jsem mladý, drzý a od přírody zarputilý. Přestože mé začátky v zoo byly nad očekávání těžké, utéct mě však nenapadlo ani na vteřinu.

Odpor, pasivita, nechuť měnit zavedené věci, učit se novému u zaměstnanců, nepociťoval jste beznaděj?

Ne. Odpor, nechuť a další formy protitlaků mě naopak motivovaly. Nechtěl jsem po zaměstnancích žádné extrabuřty. Jen normální věci – férový přístup k práci, slušnost k návštěvníkům, dodržování pravidel. Beznaděj jsem ze zahrady cítil před svým nástupem.

Kdy se z Vašich kolegů stali spojenci a Vy jste si poprvé od nástupu řekl, že to půjde, protože se Vám vynaložené úsilí konečně začalo vracet?

Na to není jednoznačná odpověď. Víru, že to půjde, jsem měl od začátku. Z odpůrců se stali spojenci až během povodně, kdy jsme všichni v zahradě táhli za jeden provaz jako nikdy předtím, ani potom. A bojovat o svou vizi jsem nepřestal celých 13 let. Protože tam, kde je 200 zaměstnanců, je vždycky určitá část s něčím nespokojená.

Návštěvník byl pro mnohé odborníky v zoo jen „otravný hmyz“, jak se Vám podařilo pohled na návštěvníky změnit? Pražská zoo měla mnoho vychytávek, které byly inspirací i pro další zoo.

K většině návštěvnického servisu, včetně vychytávek, jsme se inspirovali v nejlepších zoo světa. Prostě jsme je zavedli a basta. Změnit myšlení lidí ale bylo horší. To trvalo léta a přesvědčilo je, až když viděli, že zvýšené příjmy z návštěvnosti jdou opravdu do lepších podmínek pro zvířata a do vyšších výplat.

Jaké tři dovednosti musí mít ředitel pražské zoo? Co jste se musel naučit? A co jste ze svých předchozích dovedností uplatnil hned?

Nevím, co potřebuje ředitel pražské zoo teď, ale já se musel od začátku opřít o notnou dávku odvahy, trpělivosti a zdravého selského rozumu. Protože mým úkolem byla změna desítky let zajetého způsobu myšlení a práce. Naučil jsem se při tom krotit sám sebe, protože ne vždy máte pravdu, a také vážit si poctivých kolegů, protože bez nich nedokážete nic. Naopak se mi v zoo velmi hodila má učitelská průprava. Díky ní jsem se nebál stoupnout před lidi a argumentovat i proti po zuby ozbrojené přesile. 

Velkou část knihy tvoří povodně v roce 2002, které fatálním způsobem zasáhly i zoo. Co cítíte teď, s odstupem dvaceti let, když si na povodně vzpomenete?

Pocity z povodně byly a dodnes jsou rozporuplné. Z jedné strany je to tíseň a bolest, kterou si v sobě nesu napořád. Z druhé obrovská vlna aktivity a činorodosti vzešlá z toho, že se před námi otevřela šance něco nového a velkého vybudovat. A protože jsme tu šanci nepropásli, na povodeň vzpomínám ve zlém i v dobrém.  

Dá se vůbec na takou událost připravit? Muselo to pro Vás být hodně traumatizující.

Na tak velkou povodeň nebylo možné být tehdy stoprocentně připraven. Navíc jsme nedostávali správné informace a zvířata jsme museli zachraňovat až na poslední chvíli. Traumatizující to pro mě bylo, až když bylo po všem. Během povodně nebyl na emoce čas a nejvypjatější dny mi splývají v jeden souvislý sled racionálních rozhodnutí, kdy šlo lidem i zvířatům každou chvíli o kejhák a bylo třeba zachovat klid, rozvahu a chladnou hlavu.  

Vedl jste si v zoo deník, nebo máte tak skvělého „pamatováka“? Události jsou v knize popisované dost konkrétně.

Žádný deník jsem si nevedl. Vzpomínky ze zoo mám hluboce vryté v paměti i v srdci. Až mě to někdy bolí.

Odchod ze zoo měl probíhat s velkou slávou, ale namísto toho jste odcházel s velkým nepochopením. Jak jste se s tím vyrovnával?

Bolelo to, ale přebolelo. Takový je život. Každý úspěch musí být zřejmě po zásluze potrestán. Nyní se zahrada pyšní přesně tím, zač mě celé roky kritizovala. Může mě to sice těšit, ale přímo v zahradě si to neužívám.

Co Vám 13 let v zoo vzalo a co Vám dalo? Šel byste do toho znovu?

Rozhodně. Zoo mi dala velkou věc. Umožnila mi zanechat po sobě stopu. Což je pro každého ješitného chlapa důvod se se životem prát. Já jsem zahradě za tu možnost vděčný. Jestli mi při tom něco vzala, si popravdě ani neuvědomuji. Snad jen barvu vlasů, ale to je zanedbatelná cena.

Máte dar skvělého vypravěče, mohou se čtenáři těšit na další knihu?

Obávám se, že ne. Pořídil jsem si na stará kolena dvě malé děti a díky nim nemám sílu ani čas si nějakou knížku přečíst, natož napsat.

Otázka od naší milé zákaznice:

Kdybyste si musel (namísto své fotografie 🙂) na obálku své knihy vybrat fotografii pouze jednoho zvířete, které by to bylo?

Gorilí samec Richard.

V roce 2008 se stala zoo nejnavštěvovanějším turistickým cílem v České republice, velké jméno má i ve světě. Za tím vším stojíte bez jakýchkoliv pochyb Vy i Vaši kolegové. Za všechny návštěvníky Vám děkujeme.