Martin Štefko: Chci ukázat, že kvalita českého hororu je vysoká
Martine (Martin Štefko, pozn. autora), jak se z tebe stal majitel nakladatelství? Jak celý příběh začal? Kdy nakladatelství vzniklo?
Nakladatelství vzniklo v roce 2015 v podstatě na truc. Žádné nakladatelství mi nechtělo vydat prvotinu Mrtví kráčí po zemi, a tak jsem si řekl, že si založím vlastní nakladatelství, které bude vydávat mě. Větší ambice v tom nebyly, prostě jen samonáklad pod jednou značkou. Pro mě totiž nebyl problém ani tak v tom, že mě nakladatelé nechtěli, ale spíš v tom, jak se mnou komunikovali, respektive nekomunikovali. Cítil jsem z toho, že začínajícího autora ani vydat nechtějí. Tak jsem do toho šel sám, nejprve tedy ještě klasickým samonákladem, kdy kniha Mrtví kráčí po zemi ještě nevyšla pod hlavičkou Golden Dog, ale další mé knihy už ano.
Proč právě název GOLDEN DOG?
Tohle jméno vychází z mé tvorby. Kdysi – dohledal jsem si to a bylo to v roce 2005 – jsem napsal pohádkový příběh s názvem Zlatý pes a Létající medvěd. Nikdy nebyl publikován. Ten název Golden Dog, tedy zlatý pes anglicky, se mi tolik líbil, znělo mi to hrozně hezky, až jsem si řekl, že kdybych někdy měl nakladatelství, tak se bude jmenovat právě takhle. No a deset let nato…
Tvoje nakladatelství se zaměřuje na horor, thriller a detektivku, není knih těchto žánrů na trhu hodně? Proč sáhnout právě po tvojí knize/knize z nakladatelství GOLDEN DOG?
Thrillerů a detektivek je rozhodně hodně, ale tohle je spíš něco okrajového, co mě zajímá, protože sám něco takového rád píšu, ale počet knih v tomto žánru, které jsem vydal, bych spočítal na prstech maximálně obou rukou. Primárně se zaměřuji na horor. A toho tady moc nebylo. Teď už to tak pravda není, ale před třemi lety, kdy jsem se na horor začal více soustředit, tu pořádně nakladatelství zaměřená na horor nebyla. Spolu s nakladatelstvím Carcosa jsme začali utvářet český hororový trh s tím, že já jsem se zaměřil hlavně na české autory. A ti pořád nejsou tak vydávaní, prim hrají zahraniční. Já chci ale stále podporovat české autory, což je na Golden Dogu specifické. Chci ukázat, že kvalita českého hororu je vysoká.
Všechny knihy jsou malého formátu v brožované vazbě, je to záměr?
Ano, je to záměr. Horor je vnímán jako brak, ale já tohle neberu jako něco negativního. A jelikož je nakladatelství malé, spíš takové punkové, tak se mi k tomu ten malý formát hodil. Fanoušci – a já nakonec taky – mají rádi jednotnost, tak si ten malý formát udržuji. Pár výjimek mám, mám několik knih, které už mají tolik znaků, že by to v tom malém formátu vypadalo divně, takže vydávám i trochu větší knihy, ale mám jen dva formáty, oba brožované. A zatím se na tom nechystám nic měnit. To by muselo dojít jen k nějaké limitované edici, pro sběratele. Já zastávám názor, že je jedno, jestli je kniha brožovaná, nebo vázaná, důležité je pořád to, co je uvnitř. Je mi ale jasné, že ne každý ten názor sdílí, ať už proto, že vázané knihy vydrží více, ale třeba i proto, že jsem se setkal s názorem, že pokud to není vázané, není to kniha. No, mě pořád půjde o to, aby se k lidem dostal hlavně příběh, který si přečtou, nejen kniha, kterou založí do sbírky.
Kromě českých autorů vydáváš i knihy zahraničních autorů. Proč ses rozhodl dát jim prostor? Hledáš autory sám, nebo tě oslovují?
Čeští autoři jsou můj hlavní cíl, ale jako hororový fanda jsem sem chtěl dostat i další hororové autory, které do té doby nikdo moc nevydával, ať už proto, že o horor prostě nebyl zájem, nebo proto, že se tihle autoři nezdáli jako komerčně zajímaví. Když se českého čtenáře zeptáte na horor, tak se mu většinou vybaví jen Stephen King. Já chci, aby to byla další jména jako Castle, Goingback, Taylor, Hautala, ale i jiná, která se chystám vydat, jako jsou Masterton, Campbell, apod.
Převážně si vybírám zahraniční autory sám, ale jsou i tací, kteří se mi ozvali sami, poslali mi rukopis a já jsem zjistil, že se mi jejich tvorba líbí, i když jsem je do té doby neznal. To je případ nedávno vydané knihy Muzeum snů od Glena Krische. Tak trochu je to i případ knihy Písně pouličního metaře, kterou napsal Dustin LaValley, i když tam mě neoslovil přímo autor, ale Mort Castle, který mi řekl, že tohohle mladého muže určitě chci vydat. A Dustin mi zase doporučil Davida J. Volpeho, který také letos vyjde. Takže sice vybírám sám, ale začíná se to trochu nabalovat.
Po kolika stránkách rukopisu už víš, zda má autor talent a knihu vydáš?
Většinou velmi brzy, stačí pár stránek, ale sem tam si řeknu, že ten rukopis dojedu, protože by v tom příběhu mohlo být něco víc… Bohužel obvykle není. Pokud je rukopis dobrý, chytne člověka už od začátku. Pokud dobrý není, obvykle ani směřování příběhu není tak dobré, aby to nakonec stálo za vydání a za čas, který tomu musím věnovat.
Ty sám máš na kontě, pokud se nepletu, sedm knih. Kde hledáš inspiraci? Co je nejtěžší na napsání knih?
Popravdě mě docela překvapilo, že těch knih už je sedm. Měl jsem za to, že jich je jen šest. No příjemné zjištění. A letos, konečně, přibyde osmá, pokračování románu Mrtvé ženy s názvem Farma zrůd.
Inspirace je všude možně. Mám rád filmy a knihy, někdy najdu inspiraci tam. Někdy přijde inspirace prostě jen na nějakém místě, kudy procházím, nebo mě inspiruje nějaká situace, které jsem svědkem. A zbytek už je jen imaginace a psaní, kdy přijímám další různé inspirace. Někdy se příběh vyvine jinak čistě jen proto, že dostanu náhlý nápad. Jsem intuitivní autor, nepíšu si složité kostry příběhu, a tak jsem mnohdy sám překvapen, kam mě příběh nasměruje.
Na psaní samotném mi přijde krásné vše. Psaní je proces, který mě naplňuje, který mám rád. Problém je vydávání, to už někdy, hlavně pokud jde o propagaci, až taková zábava není. U psaní mě jen sem tam zdržují rešerše, ale i při nich mnohdy objevím spoustu zajímavých informací, že se do tématu ponořím víc, než bych musel.
Jak je těžké udržet děj a držet čtenáře celou dobu v napětí?
Náročné, někdy si ten příběh sám dělá, co chce. Ale přiznám se, když píšu, nepřemýšlím nad tím, jestli to bude čtenáře bavit. Nekalkuluji každou větu, píšu tak, aby se to líbilo mně. Musím být spokojený s výsledkem a pak si říkám, že pokud se to líbí mně, mohlo by se to líbit i někomu dalšímu. Zatím to vycházelo, tak doufám, že se mi to bude dařit i dál, i když je pravda, že poslední dobou se považuji více za nakladatele než za autora.
V které fázi vznikne název knihy?
Tohle je hodně individuální. Když jsem začal psát sérii Agentura, přesně jsem věděl, že se tak bude jmenovat. Ten příběh se tak trochu odvíjel od toho názvu a od představy, kterou jsem za tím názvem viděl. Když jsem psal western Zatracenci, neměl jsem skoro až do konce tušení, jak se to bude jmenovat, důležitý byl příběh. Tam jsem vlastně měl ilustraci na obálku a pořád nevěděl, jaký bude titul. Ale u mých knih většinou ke konci psaní rukopisu už titul vím.
V případě knih, které vydávám, tam se držím autorů a v podstatě nikdy jsem ještě nemusel název knihy měnit, jen u detektivek Vymazlené vraždy jsme si s autorem chvíli vyměňovali nápady, protože tam název neměl. Jinak mi naštěstí přicházejí rukopisy už s tituly. A jsem za to rád, protože vymýšlení názvu je složité a náročné.
Která kniha z tvého nakladatelství ti vyrazila dech hrůzou?
Mám dvě takové knihy, každá tak učinila jiným způsobem. Utrpení těla od americké autorky Monicy J. O’Rourke tím, jak je neskutečně brutální, kdy i já – a to si myslím, že mám hodně silný žaludek – jsem si říkal, že tohle už je přece jen trochu moc. A pak Architekt temna od finského autora Marko Hautaly, kde jsem si říkal, že je až neuvěřitelné, jak nepříjemnou a temnou atmosféru dovede autor vytvořit po celou knihu, a to bez toho, aby byl explicitní. Jde opravdu o hutnou atmosféru, která se dostává pod kůži.
Která kniha má podle tebe nejnapínavější zápletku?
Tak jo, tady si budu trochu hřát polívčičku a myslím si, že to bude kniha Mrtvé ženy nebo Nikdy se nepřestala usmívat. Obě hrají na to, že jsou napínavé, že čtenář nezná vraha. Sám mám napětí rád, takže se v něm jako autor trochu vyžívám a snažím se ho přenést i na čtenáře.
Celou knihu dotváří i samotná obálka. Jak obálky vznikají, kdo za nimi stojí?
Vždycky jsem chtěl mít hezké obálky, nebo alespoň takové, které budou připadat hezké mně. A to se mi daří. Na akcích vidím, že lidé obálky chválí, což mě těší. Obálky vznikají dvěma způsoby a v obou případech je tím, kdo vytváří její finální podobu, Michal Březina. Michal je skvělý grafik, sází každou mou knihu a dává podobu každé obálce.
Já jsem původně vždy chtěl mít obálku s nějakou ilustrací, mám rád komiks, takže jsem hodně ujížděl na kresbě, která se podobá komiksu, asi je to pořád znát. Takže někdy oslovím zajímavého kreslíře, případně nějaký osloví mne, a dohodneme se na ilustraci. Ta je vyhotovena, někdy na první dobrou, někdy ji více ladíme. A pak přijde na řadu Michal, který přidá texty, trochu případně upraví barvy, a je hotovo. V jeho podání to vypadá tak jednoduše, až je to k nevíře. A výsledek je vždy skvělý.
Už jsem si ale ověřil – v mnoha případech, viz knihy Mrtvé ženy, V rozkvětu, Hřbitov trpaslíků, Umrlčí vůbec a další – že Michal zvládne celou obálku sám. A výsledek vždy stojí za to. Golden Dog jsem primárně já, já vybírám knihy, rozhoduji o tom, co se bude vydávat, ale je to Michal, jehož dílo je vidět. A já jsem moc rád, nemůžu mu být dost vděčný.
Na co se můžou čtenáři těšit do konce roku?
To je dobrá otázka, aktuálně se sám snažím na ni odpovědět a určit, které knihy ještě letos vyjdou. Ale určitě bych rád vydal novou knihu od Morta Castlea, tentokrát sbírku povídek. Vyjde kniha Čtvrtá děvka od EV Knight, která loni vyhrála cenu Brama Stokera za nejlepší hororovou prvotinu. Z českých autorů vyjde sbírka povídek čtyř zajímavých relativních nováčků, tam ještě nemáme finální název, a takové novinka Ludmily Svozilové s názvem Zemři, Kaine: Svatyně (to bude dvoudílná série). Určitě budou pokračovat Zrnka temnoty, což je edice novel, která vychází jednou za dva měsíce, a rád bych pokračoval ve vydávání časopisu Krátký řez, který představuje české i zahraniční hororové autory prostřednictvím jejich povídek. No, nebude toho málo.
Na jakých knihách jsi vyrůstal? Jaké jsou tvé nejoblíbenější? Kteří autoři formovali tvůj čtenářský vkus?
Tohle mám celkem jednoduché – Stephen King, Frank Herbert, P. K. Dick. Ještě před nimi Jaroslav Foglar. King byl tím, z kterého jsem hodně čerpal inspiraci a z mých prvních románů je to celkem znát. Pak už jsem se od něj odpoutal a popravdě už mě jako autor tolik nezajímá. To k Franku Herbertovi se vracím zrovna v téhle době, znovu si dávám jeho Dunu. Není to dílo, které by mě inspirovalo z hlediska žánru, i když dříve jsem nějaké ambice psát velkolepé sci-fi měl, ale spíše ho uznávám jako autora, který dovedl skvěle přemýšlet o jednání lidí, filozofovat a přesto prezentovat zajímavé příběhy. S P. K. Dickem to mám stejně. Skvělé myšlenky zabalené do sci-fi hávu.
Máš čas číst i knihy jiných nakladatelů? Jaký je tvůj oblíbený žánr?
Zůstávám hodně věrný hororu, ale sem tam sáhnu i po něčem jiném. Poslední dobou jsem si oblíbil třeba Davida Walliamse a jeho knihy. Bohužel, aktuálně je toho času málo, takže za poslední půl rok jsem přečetl asi jen čtyři knihy, z toho dva byly komiksy, které mám také moc rád, ale už jich třeba dvě stovky za rok opravdu nedám. Teď jedu hlavně rukopisy a knihy, které vydávám.