S Karin Lednickou, úspěšnou spisovatelkou, nakladatelkou a publicistkou jsme si povídali nejen o její knižní novince Životice, popisující tragické události z roku 1944 v obci Životice, ale také o vítězné Knize roku Šikmý kostel, na jehož závěrečném - třetím - dílu nyní pracuje. 

Kde jste se o příběhu životické tragédie dozvěděla? Vybavujete si chvíli, kdy jste si řekla, že o tom musíte napsat?

O životické tragédii vím od dětství, protože jsem vyrostla v Havířově, ke kterému byly Životice přičleněny. Na základce jsme tam párkrát byli, ale tehdejší podání odpovídalo době – soudružka učitelka nám povyprávěla značně osekaný příběh o zlých nacistech a hodných partyzánech. Obyvatelé vesnice v jejím líčení vystupovali jenom jako oběti, více jsme se o nich tenkrát nedověděli.

Při práci na druhém díle Šikmého kostela jsem se proto rozhodla Životicím věnovat jednu dějovou linku. A právě při rešerších jsem si uvědomila, jak mnoho zůstalo nevysloveno. Jak málo se o životických událostech ví – nejen o průběhu onoho tragického rána, ale o celkovém kontextu. O tom, jak významnou roli hrály vztahy mezi lidmi ve vesnici. Narazila jsem na několik bílých míst, kladla jsem si otázky, na které mi prameny ani literatura nedokázaly poskytnout odpověď. To byl ten okamžik, kdy jsem se rozhodla věnovat Životicím samostatnou knihu.

Setkala jste se osobně s pamětníky, jak těžké bylo vytvořit takto ucelený obraz i s příběhy jednotlivých rodin? Co bylo nejtěžší?

Přiznám se, že s otázkami obsahující předponu „nej“ mám trochu problém, je pro mě nesnadné na ně odpovídat. Nedokážu vyzvednout jeden příběh nad jiné – vzhledem k tématu by mi to přišlo až nemorální. Při sběru materiálu pro Šikmý kostel i Životice postupuju stejně – scházím se s lidmi, zapisuju si jejich výpovědi a postupně je skládám do mozaiky. Okamžiků, které se zaryjí ostře do paměti, nastane v tom procesu mnoho. Ale abych se vám z té odpovědi úplně nevykroutila – časově nejnáročnější bylo pátrání po motivu vraždy Teodora Warcopa. To mi zabralo mnoho měsíců.

Jakým žánrem je kniha psaná? Proč jste zvolila tuto formu?

Formu, jakou budu příběh životické tragédie vyprávět, jsem hledala poměrně dlouho. Románové zpracování jsem zavrhla hned na začátku, protože to by mi neumožnilo zahrnout do textu všechny získané informace – příběh by je neunesl. Když jsem ale začala psát čistě dokumentární formou, začalo mi být zase líto, že vyprávění chybí autenticita výpovědí pamětníků. A tak jsem se rozhodla pracovat s oběma formami, zkombinovat je. Zpracovala jsem svědectví do krátkých, beletristicky zpracovaných kapitol, které uvozují jednotlivá témata a umožňují čtenářům vidět události očima jejich přímých aktérů. Tady ale musím podotknout, že tyto kapitoly nejsou vyfabulované – jde o doslovné přepisy výpovědí pamětníků, jen zapracované do příběhu. A na ně pak navazují faktografické části, které svědectví uvádějí do širšího historického kontextu, aby si čtenář mohl vytvořit ucelený obraz.

Jak dlouho jste knihu psala?

Asi rok. Významnou část rešerší jsem už totiž měla hotovou ze druhého dílu Šikmého kostela.

Stránky, kde popis samotné tragédie začíná, jsou silné… Čtenář má pocit, že hrdiny zná. Jaké to bylo pro vás, prožívat přes konkrétní lidské příběhy tuto událost několikrát, než jste knihu napsala? Jak těžké je psát o takové tragédii? 

Samozřejmě že je to emocionálně náročné, pro mě a zejména pro pamětníky. Ten masakr je pro ně celoživotní trauma. Někteří o událostech z roku 1944 nikdy otevřeně nemluvili, až teď. A s odstupem času mi říkají, že to pro ně byla úleva, vyslovit vzpomínky nahlas, mimo rodinu, a nechat je zaznamenat. Na mě pochopitelně taky doléhá tragičnost a tíha těch událostí. Když je zle a začne mě to pohlcovat, opakuji si větu: Oni to museli žít, ty to jenom píšeš.

       

A všechny naše čtenáře zajímá, kdy bude třetí díl Šikmého kostela? 

Na to odpověď neznám. Čeká mě spousta práce a nedokážu odhadnout, jak dlouho mi potrvá. Psát padesátá léta bude velmi těžké, snad nejtěžší. Už při rešerších občas odcházím z archivu, abych rozdýchala právě zjištěné.

Máte v hlavě už další příběh? Nebo v šuplíku?

Mám poznamenanou spoustu nápadů a námětů literárních, divadelních, publicistických. Ale posledních sedm let se intenzivně věnuji Šikmému kostelu a Životicím. Ještě je přede mnou třetí díl. Na něj se teď potřebuju soustředit a nepouštět zbytečně myšlenky o několik let dopředu.

Jaký máte autorský sen?

Když jsem začala psát Šikmý kostel, přála jsem si, aby ho přijali lidé, o jejichž předcích píšu – tedy obyvatelé zaniklého města Karviná. Spadl mi obrovský kámen ze srdce, když mi od nich hned po vydání začaly přicházet krásné, mnohdy až dojemné ohlasy. A přetrvává to dodnes – stále se mi stává, že mě osloví neznámý člověk a řekne mi: „Díky vám jsem si uvědomil, že tady mám kořeny, že sem patřím.“ Nebo jiný: „Čtu vaše knihy a mám pocit, jako bych se vrátil o mnoho let zpět, do domku prarodičů na staré Karviné, a poslouchal jejich vyprávění.“ Anebo ještě jinak, když čtenář z jiného regionu napíše: „Díky Kostelu vidím váš region jinýma očima než dřív. Už mnohem lépe chápu mentalitu tamních lidí.“ No a po tom všem už vlastně nevím, o čem bych mohla dál snít. Snad o tom, aby se mi podařilo do třetího dílu zapracovat všechna témata, která mám se spoustou vykřičníků v poznámkách. Jak už jsem říkala před chvílí, napsat padesátá léta bude pro mě asi nejtěžší ze všeho.

Máte čas číst knihy jiných autorů? Jaký je váš nejoblíbenější žánr?

Samozřejmě že čtu knihy jiných autorů. Kromě odborné literatury, což je součást mojí práce, obvykle sahám po společenských nebo historických románech.

Jakou knihu jste četla naposledy?

Moji aktuální pracovní četbu představuje kniha Memento důlních nehod v českém hornictví od profesora Romana Makariuse. Na nočním stolku mám Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy od Oty Filipa, protože jsem nedávno viděla skvělé divadelní zpracování v Národním divadle moravskoslezském a chtěla jsem si ten příběh znovu přečíst.