Spisovatelka Tereza Boučková není na české literární scéně rozhodně žádným nováčkem. Po povídkové sbírce letos zase přichází s románem Život je nádherný, který navazuje na její předchozí, asi nejúspěšnější román Rok kohouta. Má ještě autorka co říct?
Kniha Deník fejsbukové matky přitáhla mou pozornost tím, že jsem na ni slyšela velmi rozdílné reakce – „totální propadák/ vždyť to ani není kniha/ jak tohle mohl někdo vydat/ jak za tohle může někdo zaplatit?“ a „ naprosto super/ nejlepší oddechovka, co jsem poslední dobou četla/ smála jsem se na celou tramvaj“. Ze zkušenosti vím, že pozitivní a negativní recenze nezávisí pouze na kvalitě psaného textu, ale na tom, zda se kniha dostala ke své cílové skupině. Sto lidí, sto chutí. A i když cílovou skupinou pro tuto knihu měly být zřejmě zasloužilé matky, které se jednak vcítí do autorčiny situace a jednak nemají čas na čtení složité literatury o problémech štěpení jádra, pustila jsem se do čtení. A skvěle jsem se pobavila.
Vlastně bych o tom neměl vůbec mluvit. Protože první pravidlo klubu rváčů… však to znáte. Cože? Že neznáte? Takže jste se ještě neseznámili s Tylerem Durdenem, Marlou Singerovou a bezejmenným vypravěčem, který čtenářům představuje dokonale temnou vizi světa, již zplodila mysl amerického spisovatele Chucka Palahniuka? Klub rváčů vyšel poprvé před dvaceti lety a dodnes neztratil nic ze své naléhavosti. Svět se hroutí – měli byste si přečíst Klub rváčů, než bude pozdě.
Spisovatel Michel Faber klame tělem. Intelektuálové ho milují. Předhánějí se, kolik v jeho knihách najdou vrstev, skrytých smyslů, poselství a vůbec toho, co mě samotného na literatuře tak nějak děsí. Stačilo mi však si před lety přečíst jeho debut, povídkový soubor „Někdy prostě prší“, a pochopil jsem. Michel Faber je fenomén. Spisovatel, kterého nejde zařadit. Sci-fi o dívce, která svádí stopaře v červené Toyotě si jen tak prolne viktoriánským románem tlustým jako pěst nebo třeba příběhem o tom, jak muže vzrušuje mléko z kokosových ořechů.
Chtěla jsem se naladit na Vánoce a tak jsem sáhla po této knize. Navnadila mě na ni nejen krásná obálka, ale hlavně zajímavě znějící anotace. Navíc je i uvnitř moc hezky doplněna o stříbrné vánoční stromečky a hvězdičky. Očekávala jsem přeslazený příběh, který bude až moc kýčovitý, ale nakonec mě kniha velmi mile překvapila.
Sovy mají měkké a hebké peří, což jim umožňuje létat velmi tiše. To je jejich výhodou při lovu kořisti – než si stačí něčeho všimout, sova se jí zmocní. O sovách se někdy říká, že přináší neštěstí nebo smrt. Soví houkání zkrátka občas v noci v lese nahání lidem hrůzu. Vsadím se, že nejednomu čtenáři nejnovější knihy Samuela Bjørka by soví zahoukání nahnalo hrůzu i uprostřed města za bílého dne. Stejně jako u jeho severských kolegů je totiž způsob vraždy v jeho nejnovětším thrilleru brutální a o hebké soví pěří a zákeřně tichý lov kořisti v něm není nouze.
