Po skvělé Smrtné zimě, která vyšla na podzim předešlého roku, tu máme pokračování. Po roce čekání nám nakladatelství Host konečně vydalo druhý díl této fantasy YA trilogie. A mohu vám říci, že se rozhodně máte na co těšit! Přichází Temná tání!

Už jen obálky jsou nádherné, ale co obsah? Pojďme se podívat na to, o čem druhý díl pojednává.

Stejně jako v prvním díle, i zde se setkáváme se sympatickou náctiletou hrdinkou Emmeline, která ve společnosti své nové přítelkyně Matisy a přítele Kanea vydává z rodné vesnice do neznáma. Neví, co tam venku číhá za nebezpečenství, ani za obyvatele. Jde vstříc svému osudu a doufá, že svět tam venku bude lepší než život, který po dlouhá léta trpěla strávený za hradbami… Já osobně si Emmeline zamilovala už v prvním díle a zde se mé sympatie jen potvrdily. Je odvážná, starostlivá, uzavřená a jako každá živá bytost i ona má občas obavy z budoucnosti. Nyní jí provázejí podivné sny, které každé noci nabývají na intenzitě, a sama Emmeline si říká, zda se nakonec nevyplní… Smrtná zima se mi hrozně moc líbila a tak jsem se moc těšila na pokračování. Netajím se tím, že nadšenost střídala také obava z toho, aby pokračování nebylo horší, ale paní autorka mě hned po první kapitole uklidnila a obavy se rozplynuly. I když měl první díl parádní rozjezd, zápletku i závěr, tak mě pokračování překvapilo mnohem více. Originální prostředí, skvěle vymyšlené postavy, dech beroucí zakončení, kdy si říkáte:

„Kéž by už byl na světě třetí (závěrečný) díl! Chci vědět, jak to dopadne a chci to vědět hned teď!“

Bohužel si budeme muset ještě jeden rok počkat. Autorka vytvořila nádherné místo, kam se, když se dáte do čtení, ponoříte a nadechnete se až s posledním řádkem závěrečné stránky. Příběh nám je podáván přímo z první ruky (ich-forma) – z pohledu naší hlavní hrdinky. Takže se kniha čte o to lépe. Tento styl vyprávění mám mnohem raději než ten, který je psán z pohledu autora - v er – formě.

„Řeka je rozvodněná a divoká. Mrtví jsou ukrytí hluboko pod hladinou. Upírám svůj pohled k místu, kde se břehy sbíhají až do uzounké průrvy, kterou se řeka valí prudkým, dravým proudem. Dívám se tam, kde stromy raší jemnými nazelenalými špičkami a prohýbají se v nárazech jarního větru. Na místo, odkud poslali na poslední odpočinek mého tátu. Udělali to rychle, hned v ten den, kdy zemřel, aby mě ochránil, a stihl to dřív, než se do kraje vřítila la prise a oslepila nás. Dřív, než se svět ponořil do tmy.“ str. 7

Myslím si, že ti, co četli první díl, by si toto pokračování rozhodně neměli nechat ujít. Pro toto období, kdy je venku mráz a zima, je jako dělaný. Ovšem těm, co ještě nečetli první díl, raději doporučuji číst postupně. Abyste v tom neměli zmatek – kdo je kdo apod. Už nyní se nemohu dočkat závěrečného dílu a jsem zvědavá, čím nás paní autorka příště překvapí. Kate A. Boormanová je zkrátka mistryní ve svém oboru. Klobouk dolů před ní!

Za mě má tato kniha velký palec nahoru a ještě větší doporučení!