Milan Kundera se narodil v Brně rodičům… studoval na gymnáziu… vstoupil do komunistické strany… atd. Přesně takhle by se dalo pojmout představení jednoho z nejvýznamnějších českých spisovatelů. Vyučoval světovou literaturu na FAMU, napsal několik románů, které ovlivnily miliony lidí po celém světě… tak by vypadalo pokračování Kunderova životopisu. Pokusíme se však na jeho život a dílo nahlédnout i z jiné perspektivy než pouze faktografickým odvyprávěním jeho života. Autor článku: Lukáš Zelený

Milan Kundera se jako spisovatel dostává na scénu počátkem 50. let, kdy se věnuje převážně poezii. Mladý muž, který je plný ambicí a odhodlání prosadit se. „Je to slabá poezie,“ zaznělo od samotného autora sbírek Člověk, zahrada širá (1953) či Monology (1957). Ačkoliv tyto verše nestojí a nikdy nebudou stát na vrcholu Kunderovy tvorby, jeho jméno se jimi dostalo do povědomí mnoha československým občanům. Odpovídají totiž požadavkům doby, a z Kundery se stává uznávaný autor. V těchto letech se však odehrálo také něco, co o padesát let bude důvodem mnoha sporů. Osobních i veřejných. Kundera prozrazuje Miroslava Dvořáčka. Nebo neprozrazuje a vše je pouze součást naší minulosti, s níž stále nejsme vyrovnání. Doubou, kdy bylo všechno možné, každý mohl být udavač a zároveň hrdinou…? Týdeník Respekt v roce 2008 přichází s kauzou, kdy měl Kundera udat Dvořáčka, západního agenta. Jak tomu opravdu bylo, se už asi nikdo nedoví. Jeden říká to, druhý tvrdí opak. Cílem zde není odhalit, kde se skrývá pravda. Existuje mnoho volně přístupných materiálů, které mohou každým pomoci udělat si vlastní názor. Ten však pro pochopení Kundery jako spisovatele není až tak důležitý. Může změnit náhled na člověka, dílo však zůstává stejné.

„Jestli se setkáš s nenávistí, jestli tě obviní, nechají padnout, můžeš od lidí, kteří tě znají, očekávat jednu ze dvou reakcí – někteří se k smečce připojí, druzí budou velice nenápadně předstírat, že nic nevědí, nic neslyší, takže se můžeš klidně dál s nimi vidět a mluvit s nimi. Ta druhá kategorie, ohleduplná a taktní, to jsou tvoji přátelé,“ zní část L´Identité, jednoho z posledních Kunderových románů.

Prozaické otázky

Přeskočili jsme padesát let. Těch padesát let, které stojí za tím, čím Kundera dnes je. V těchto letech Kundera přechází od poezie k próze. Sportovní terminologií – dobrý přestup. Roku 1963 vzniká první sešit Směšných lásek (Já truchlivý Bůh, Sestřičko mých sestřiček, Nikdo se nebude smát). Během následujících pěti let vyjdou další dva sešity obsahující sedm povídek. Hned v prvních dílech se objevují témata, která budou Kunderu provázet i v další tvorbě. Jde o lásku, či iluzi, lehkost, či tíhu a především relativizaci celého světa, z níž plynou otázky, na které je třeba odpovědět. Otázkou však zůstává „Jak na ně odpovědět?“. Kundera se ptá pomocí ironie a skepse. Tyto prostředky však vedou pouze k dalším otázkám. A odtud není úniku. Celý život a dílo tak působí jako jedna velká otázka, na níž autor hledá odpověď. Odpověď na život, na jeho podstatu.  „Prostý a jasný. Ale co je to prostý a jasný? Je to všechno o tom, aby člověk byl takový, jaký je, nestyděl se chtít to, co chce, a toužit po tom, po čem touží.“ To je správná odpověď, která zaznívá v několika Kunderových románech. Být sám sebou! Ovládat a žít svůj vlastní život. To se však neděje příliš často: „Nejdřív se ho snažíš sám malovat, pak ho chceš aspoň ovlivňovat a kontrolovat, ale marně.“ Nepříliš optimistický výhled na svět. Není tak divem, že jeden ze svých největších trumfů přichází hned na začátku dlouhé cesty hledání. Žert, v němž je optimismus opiem lidstva a zdravý duch páchne blbostí. V té době je Kundera stále členem komunistické strany. Do toho však přichází Pražské jaro a následně 21. srpen. Dva momenty, které dostaly Kunderu do sporu s Václavem Havlem. Jejich názory rozpoutaly „Diskusi o českém údělu“. Zatímco Kundera viděl československý národ po invazi vojsk Varšavské smlouvy jako něco jedinečného („Češi a Slováci poprvé od konce středověku stanuli opět ve středu světových dějin a adresovali světu svou výzvu“), Havel zastával mnohem střízlivější názor, v němž poukazoval, že dění roku 1968, kdy se Čechoslováci chtěli zbavit tajné policie, chtěli získat svobodu slova, je v moderní společnosti zcela něco přirozeného. Kunderova popularita u široké veřejnosti nadále roste, za čímž stojí i zfilmování dvou povídek ze Směšných lásek (Nikdo se nebude smát, 1965 Hynek Bočan; Já truchlivý Bůh, 1969 Antonín Kachlík) a především Jirešovo filmové zpracování Žertu. Jirešův snímek byl v roce 1971 zavřen do trezoru, odkud se vrátil na filmová plátna až po pádu totalitního režimu. Na začátku 70. let už Kundera není členem komunistické strany a přichází o zaměstnání. Je tedy odkázán na honoráře z cizojazyčných vydání svých děl. Zbývají poslední roky, než se definitivně rozhodne opustit Československo. V těchto letech píše Život je jinde, kde zpovzdálí hledá odpovědi na další otázky. Klíčové je zde lidské soužití. Není to ovšem nic nového, již v předchozích dílech se tato otázka objevila, nyní však dostává mnohem více prostoru a stává se ústředním motivem.

Vynucený odchod

Rok 1975 se stává pro Kunderu zlomovým z hlediska osobního života. Odchází do zahraničí a následně se usazuje ve Francii, kde žije až dodnes. „To se neodvrací spisovatel od své vlasti. To vlast staví spisovatele mimo zákon, nutí jej k pokoutnosti a tlačí k trýzni.“ Kunderova slova ukazují, že odchod nebyl z vlastní vůle, ale podmínky, které měl v socialistickém Československu, jednoduše přestaly být únosné. „Boj člověka s mocí je bojem vzpomínek se zapomněním“. Nebyl však jediným, kdo v těchto dobách opouští rodnou vlast. Kundera však na Československo nezapomíná a kromě románů, které píše ve Francii, se věnuje také psaní článků a mnoha různých předmluv, které se dostávají i do Československa. Na vlast tak nezapomíná ani stovky kilometrů daleko. Nové prostředí Kunderu přivádí k rekapitulaci: „Člověk má velkou výhodu, že se nemůže potkat sám se sebou v mladším vydání“.  Francie se stává novým domovem a blíží se okamžik, kdy se rozloučí s českým jazykem (a tím se zároveň loučí i s širokou částí českého publika). Mezitím však ještě v jeho rodném jazyce vychází čtyři díla: Valčík na rozloučenou, Kniha smíchu a zapomnění, Nesnesitelná lehkost bytí a Nesmrtelnost. Kundera po čtyřech letech ve Francii ztrácí české občanství a celé další dva roky čeká, než obdrží francouzské. Za své „francouzské éry" napsal Kundera další čtyři romány – Pomalost (La Lenteur), Totožnost (L'Identité), Nevědomost (L'Ignorance) a Oslava bezvýznamnosti (La Fête de l'insignifiance). Český čtenář se už pravděpodobně nedočká jejich oficiálního překladu a musí se tak spokojit s cizojazyčnými vydání, či amatérskými překlady, ke kterým se lze dostat na internetu.

Román poznání

Kunderův svět je velmi úzce spjat s romány a kromě emigrace do Francie emigruje také do světa svých románů. Jeho život tak může s dílem částečně splývat. Napomáhá tomu taky fakt, že se rozhodl nekomunikovat s médii, kterým odmítá dávat rozhovory. Komunikaci s veřejností tak zůstává pouze na základě románů, kterým zasvětil velkou část svého života. Kromě samotného psaní románů se od padesátých let Kundera věnuje také psaní esejů o románech. V nich se snaží nalézt podstatu románu.

„Román je plod lidské iluze, že můžeme pochopit druhého. Ale co víme jeden o druhém? Nic! Jediné, co můžeme učinit je podat svědectví každý sám o sobě. Všechno ostatní je překročení naší pravomocí. Všechno ostatní je překročení naší pravomoci.“

Román tedy souvisí s poznáním, které můžeme učinit pouze skrze sebe. Částečně se tak ztotožňuje s významným rakouským spisovatelem a esejistou Hermannem Brochem, který od románu vyžadoval totéž: „Román, který neobjeví nějakou dosud nepoznanou píď existence, je nemorální.“ Největší poznání však Kundera nachází asi u Miguela de Cervantese a jeho důmyslného rytíře dona Quijota. Právě jemu je věnováno několik esejů, v nichž objasňuje smysl románu. Quijot jako nový hrdina, který poznává svět. Svět, který je mnohoznačný a „jediná Pravda boží se rozpadla na několik pravd“. A několik pravd je pro jeden svět příliš.

„Člověk si přeje svět, kde by dobro a zlo bylo zřetelně rozlišitelné, protože je mu vrozena nezkrotitelná touha nejdřív soudit, a pak teprve chápat. Na této touze jsou založeny náboženství a ideologie. Nemohou se smířit s románem, pokud nepřeloží jeho řeč relativity a mnohoznačnosti do jejich apodiktického a dogmatického jazyka.“

Román, ale i další literární žánry, tak nesmí ustoupit od své nejednoznačnosti, jelikož by zůstala pouze černá a bílá, ostatní by postupně vymizelo a smysl (ať už je jakýkoliv) by odpadl. Zůstaly by pouze slova.

Tajemný K.

Kunderův život tak v mnohém odpovídá románové mnohoznačnosti. O důkladnější poznání autorova života se pokusil Martin Jun se svou knihou Smrt spisovatele K., která pojednává o výše zmíněné udavačské kauze a soukromém životě Milana Kundery. Ten se však od knihy okamžitě distancoval. Požadoval mnoho úprav, nakonec došlo pouze ke změně názvu (nyní nese kniha název Doživotí), titulní obálky a předmluvy. I přes mnohé nejasnosti, temná místa a jistá nepochopení zůstává Kunderův význam pro literární svět, ale nejen ten obrovský, což dokládá také umístění v Global TOP 100, kde se nachází sto nejvlivnějších osob roku 2014, kteří se svým myšlením a dílem zasloužili o porozumění našeho života. Česko-francouzský spisovatel se umístil na 4. místě a i nadále zůstává jedním z nejvýznamnějších reprezentantů českého kulturního života ve světě.   Autor článku: Lukáš Zelený