Hluboko v lese, tam kam nevede žádná cesta, žije čarodejnice. Je strašlivá. Opravdu strašlivá. To si nedovedete představit. Nosí kabát z myších kožíšků. To je jasné, že těch myší potřebovala hodně, číhala na ně u jejich děr. Všude chodí s velikým pytlem. No přece, aby do něj mohla nacpat všechny zlobivé děti, které za den potká. Odnese si je domů a ony tam musí uklízet, míchat kotlíky a tak vůbec. Tak a ticho tady už! Neklepe náhodou dole na dveře? Že jste na strašení čarodejnicí už dost staří? Ale kdeže! Na dobré čarodejnické příběhy nejste staří nikdy. O tom vás přesvědčí novinka Kelly Barnhillové: Dívka, která upíjela měsíc.

Třísetstránkový bestseller je zařazen do kategorie dětská literatura. A jako dospělí byste po něm jako po první knize v knihkupectví určitě nesáhli. Mohly by vás odradit krátké kapitoly, zvolený font písma, ilustrace na obálce (nechápejte to špatně, obálka se mi moc líbí, k obsahu knihy pasuje, jen prostě obsahuje víc draků než je pro všední den běžné). To by byla ale chyba. Tahle kniha by vás totiž mohla zaujmout nejen když ji budete předčítat svým ratolestem. Xan je stará roztržitá a zapomnětlivá čarodějnice s dobrým srdcem, ale špatnou pověstí. Luna je dítě, kterému dá omylem napít měsíčího svitu a naplní ho tak kouzly. Glerk je bažinný netvor se zálibou v poezii. Fyrian zmatený dětinský dráček. A sestra Ingnácie? To je Tygří srdce nebo taky Pojídačka smutku. Dá se tolik různých charakterů a kouzelných světů spojit do smysluplného příběhu? Zcela evidentně. Dívka, která upíjela měsíc rozhodně není žádná slátanina. A to jsem ještě výše ještě nejmenovala klaďase Antaina, bláznivou ženu nebo papírové ptáky. Hejna papírových ptáků. Nebo je lepší napsat stohy? Jejich společný příběh začíná jednou nepěknou tradicí. Každý rok totiž obyvatelé Protektorátu obětují nejmladší dítě čarodějnici, která si je odnese k sobě do hlubokého, nebezpečného lesa. Chtějí tím zlou čarodějnici ukonejšit, protože od nepaměti slýchávají, že jedině tato obět ochrání jejich město před jejími mocnými čáry. Jenže čarodějnice Xan není krutá. Každý rok vyráží směrem k Protektorátu, aby tam vyzvedla dítě, které tam z nějakých neznámých důvodů zlí obyvatelé města odloží. Dítě nakrmí hvězdnou září a najde mu hodnou rodinu na druhé straně lesa. Jenže při vyzvednutí Luny jde všechno špatně. Xan už ji nemůže jen tak lehce předat k výchově, když v jejích žilách začne kolovat magie. A tak se o ni postará sama, a aby si Luna neublížila, zapečetí její kouzelné schopnosti do jejích tčinácti let. Než zmoudří. Zkrátka čistá fantasy. Draci, čarodějnice a zmoudření ve třinácti. Ale má kouzlo. Co jiného taky, když je o čarodějnicích? Je psaná květnatým jazykem a stejně květnatý a komplikovaný je i příběh. Takže není úplně vhodná pro malé děti. Musím přiznat, že někdy jsem se ztrácela i já. Doteď si například nejsem jistá použitou perspektivou – ano, zase ten drak. Ke komplikovanosti trochu přispívá i střídání vypravěčů. Většina příběhu je psána v er-formě nezaujatým vypravěčem, střídají ji ale pasáže ve stylu mého perexu výše. Dívka, která upíjela měsíc je bestsellerem podle New York Times. Kniha byla přeložena do 32 jazyků. Pro autorku je její pátou knihou pro děti a mládež a i když všechny předchozí byly velmi dobře hodnoceny, teprve za tuto získala matka tří dětí z Minnesoty v roce 2017 Cenu Johna Newberyho za nejvýznamější knihu pro mládež. Kelly Barnhillové určitě potěší všechny milovníky Harryho Pottera. Příběh je v podobném duchu, i když daleko víc filosofický. Připomíná, že v lidské mysli existuje větší zlo než může představovat nějaká čarodějnice hluboko v lesích. I když? Kdo ví, co se skrývá tam, kam nevede žádná cesta. „Je to Pojídačka smutku. Šíří neštěstí a požírá smutek; to jsou ta nejhorší kouzla.” str. 308