V příběhu sledujeme Áju a její dračí kamarádku Narí, které jsem si ihned zamilovala! Stejně tak jsem si oblíbila i dědu Kiliána, členy Dračího tajfunu nebo bláznivou Frénii a její drakomyšky. Jak tomu u knih pro děti bývá, i tady najdeme mnoho poselství, jako třeba motivy dospívání, zodpovědnosti, pravého přátelství, a především předsudků vůči odlišnostem, které (jak se nakonec přeci jen ukáže) by určitě neměly být brány jako zdroj strachu, ale jako důvod k oslavování.

Po stránce zpracování je tahle knížka fakt pastvou pro oči. Na stránkách najdeme mimo nádherné ilustrace i QR kódy skrývající zajímavé informace (jako třeba: proč mají dračí domky startovací věžičky) anebo úkoly (v podobě luštění run nebo receptu na pečení piniových palačinek).

Mou největší výtkou je vlastně určitá stagnace, která zbytečně ubírala na čtivosti. Valnou část příběhu trávíme uvnitř osady a točíme se v kruhu. Z bodu A jdeme do bodu B, pak se přesuneme do C a jedeme zase od začátku. V závěru se to trochu víc rozjelo, ale v moment, co začalo jít do tuhého, jsme najednou byli na konci. A bum. Pak už nebylo nic.

Samozřejmě ve vzduchu visí příslib dalšího dílu, ale za mě je to poněkud neuspokojivé zakončení. Trošku to na mě působilo jako „filler“; takový prostřední díl, který má navázat na něco dalšího. Což je škoda, protože Ája je neskutečně sympatická hrdinka a má velký potenciál. A já doufám, že bude v další knize naplněn!

Tak či tak, Tajemství ztracené kroniky je příběh, který i přesto MOC doporučuji, protože mimo konec (kvůli kterému bych nejraději začala chrlit dračí oheň) se jedná o krásnou a přínosnou knihu, která ve mně zažehla jakousi zvídavou dětskou dušičku, o které jsem myslela, že jsem ji dávno ztratila.