Žádná očekávání – žádná zklamání. Jenže přiznejme si, kdo z nás nějaká nemá. Kdo si nevytváří domněnky, nedělá občas předčasné soudy. A všechny tyhle subjektivní postoje umí život pěkně zkomplikovat. I ten literární. Prvotina Martin Stručovského Bez duše pro mne byla překvapením roku. Skvělá a svižná detektivka z českého prostředí. Má očekávání od nové knihy tohoto mladého autora byla proto obrovská.

Zvlášť poté, co jsem zjistila, že i tentokrát se Martin Stručovský pěkně rozepsal a jeho detektivka má tři sta stran, čtyři části a devadesát devět kapitol. Mám ty tlusté ráda. Déle vydrží a s počtem stran se zvyšuje šance, že se něco opravdu zajímavého dozvíte. Aspoň u některých autorů. A Zavátá sněhem na přebalu slibuje, že se něco dozvíte. Přinejmenším to, jak pokračuje život Matěje Mlynáře poté, co se mu v předchozím příběhu podařilo úspěšně pomoci policii i od nich dostat pracovní nabídku. Přijal ji? Jak se vyvíjí jeho vztah s Pavlou Královou? Je šťastný a daří se mu vyhýbat se alkoholu? Nemusíte mít obavy, všechny otázky budou hned v úvodu zodpovězeny. A také jedna mnohem zajímavější: jaká tajemství ukrývá letošní sníh?

Smutný příběh Rebeky Švestkové, dívky, kterou znal Matěj Mlynář od jejího dětství, je pro napětí chtivého čtenáře rozehrán velmi slibně. Dívka nalezená ve sněhu. Záhadné okolnosti. Podivné rodinné poměry. Ještě podivnější soukromé šetření. Jenže pak začne příběh trochu drhnout. Především proto, že už se mi nechce věřit tomu, že by v Jindřichově Hradci natolik bujela drogová problematika, aby musela být nějakým způsobem obsažená v každé knize Martina Stručovského. A to já pocházím z mnohem divočejší části Čech. Co v knize Bez duše byla zajímavá zápletka, v tomhle příběhu zavání opakováním, které ale není matkou moudrosti, spíš se nebezpečně bratříčkuje s rozvleklostí a nudou. Ale čtěte dál, však už víte, že nejhorší jsou očekávání.

Napsat dobrý milostný román je umění. A vytvořit zajímavou milostnou zápletku v knize, která milostným románem není, ještě větší. Je třeba nebýt příliš patetický a nepoužívat klišé, přestože opravdová a vášnivá láska přesně o tom je: o patosu, klišé, velkých gestech. Čtenář to chce. Všechno to, co nezažívá každý den, a přesto mu to při čtení připomíná krásné chvíle. Lásku nebeskou, skvělý sex a briskně inteligentní zápletku. Martin Stručovský má to poslední. City a sex by si mohl ještě trochu procvičovat. Rodinné a milostné vztahy Matěje Mlynáře jsou komplikované a jsou podstatnou částí příběhu. Tak tomu bylo i v předchozí knize. Jenže. Tentokrát se v nich drsňák Mlynář dost pitvá a hodně uvažuje. A to nejen, že není sexy (což je přesně to, co Matěj Mlynář v první části svého příběhu byl – vyvrhel s citlivou duší, který se nebál do toho pořádně praštit, wow, mňau), ale je to trochu otravné a dlouhé. Mistr překvapení. Upřímně by mne zajímalo, jestli má autor v pokoji obrovskou mapu, do které si zapisuje všechny situace a zápletky, propojuje je a zamotává. To je totiž něco, co umí skvěle. Propojení příběhu, dokonce i s tím předešlým, má zmáknuté do posledního detailu. Možná díky tomu, může na závěr dělat překvapivá, přesto logická rozuzlení. Díky tomu mu odpustíte všechny spisovatelské hříchy a budete se upřímně těšit z otevřeného konce, který slibuje, že další příběh Matěje Mlynáře na sebe nenechá dlouho čekat. Zatímco Bez duše je naprosto skvělou detektivkou (jak se můžete dočíst v mé recenzi zde), knihu Zavátá sněhem bych hodnotila střízlivěji. Dobrý a chytrý příběh, kterému by ale neuškodilo „osekání“. Na české poměry zcela jistě „jedna z lepších“, kterou stojí za to zařadit na svůj „co-musím-letos-ještě-přečíst“ seznam. Na literární průlom mezi světové detektivní velikány Zavátá sněhem ale není.